DSCN3268Jestliže mám odpovědět na otázku : “Jak zvládám stres vzniklý v souvislosti se změnami ve školství?”, měla bych se především zamyslet nad tím, v jakých oblastech se pohybuji jako speciální pedagog, co v nich pociťuji, a proč zrovna danou oblast mohu vnímat stresově.
Během necelých deseti let se ve školské legislativě změnilo příliš mnoho. Máme staronový Zákon 561/2004Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, Zákon 563/2004Sb. o pedagogických pracovnících, Vyhlášku 73 ze dne 9. února 2005 o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných, Vyhlášku 72 ze dne 9. února 2005 o poskytování služeb ve školách a školských poradenských zařízeních a další k nim nové doplňky těchto platných zákonů.

Pracovala jsem jako asistentka pedagoga autistickému dítěti na základní škole v Pardubicích. Přestože Zákon č. 563/2004 o pedagogických pracovnících hovoří také o prostoru pracovních příležitostí pro speciální pedagogy na základních školách, bohužel se často nestává, abychom se setkávali s vytvářením tohoto prostoru a tolik, tolik je potřebná.  Na pedagogické půdě pracují stále nekvalifikovaní lidé v pozici pedagogických asistentů po boku dětí s rozsáhlými závažnými psychiatrickými onemocněními (tedy s průměrnou, nadprůměrnou inteligencí v některé oblasti podmíněnou jeho vyhraněnými zájmy, např. u dítěte s Aspergerovým syndromem).
Jsem si vědoma i toho, že škola – aby mohla dobře ohodnotit a využít speciálního pedagoga – by měla mít především vhodné předpoklady pro integraci takto postižených dětí (vždyť to nemusí být jenom autistické dítě, také to mohou být děti zrakově či sluchově postižené, děti s SPU a s jinými dalšími kombinacemi postižení, která se netýkají sníženého inteligenčního kvocientu).
Kdo tedy má potom poradit tradičním pedagogům (přímo v procesu vyučování) v oblasti speciální pedagogiky, jak jsem se již zmínila např. o dětech patřících do PAS a o dětech s jinými dalšími poruchami? Má to být SPC nebo PPP? Oni sice mají své vzdělané pracovníky (speciálního pedagoga, sociálního pracovníka, logopeda…), ale podotýkám, že ne v každém centru či poradně je speciální pedagog, který se hloubkově zaměřuje na tuto problematiku vzdělávání a výchovy autistických dětí či jiných dalších postižení. Tedy – nesmíme opomenout, že SPC jsou pracoviště zaměřená na určitá postižení, a nemusí mít vždy ty odborníky, které zrovna budeme potřebovat. Na druhou stranu: Pokud je má, potom speciální pedagog z centra navštěvuje školu, nepracuje s těmito dětmi či především během vyučování.
Nezapomeňme, že pro smysluplné sestavení IVP se především čerpá z informací třídního učitele i z informací pedogogického asistenta (je zařazen mezi pedagogické pracovníky dle Zákona 563/2004 v paragafu 2, kde není zmínka o jeho zaměření studia a např. je vůbec možné, aby pracoval studující tradiční pedagog jako asistent autistickému dítěti?, Toť otázka.) a z pravidelných sezení rodičů v SPC se speciálním pedagogem či psychologem, kteří dochází do základní školy pouze na vyžádání ředitele (a berme i v úvahu, že než dojde k jeho vyžádání, musí tato informace přes několik lidí putovat, čímž může dojít k určitému jejímu zkreslení.).  Pedagogický asistent má velmi nízké pravomoce, aby mohl působit ve prospěch nejenom toho dítěte, ale i v průběhu dalších možných odborně řešitelných situací ve prospěch srovnávání případu od případu (vždyť to mohou být i poznatky pro další výzkum v diagnostice o projevech takto postižených dětí, tedy jako kdyby se zahazovaly do koše) a s předáním informací tak, aby byly plnohodnotné vůči pokroku ve vývoji integrovaného dítěte.
Toto vše činí velké problémy a stresové situace, kdy v komunikaci dochází k určitému chaosu, a nemusíme vždy dojít k dané podstatě v řešení věci. Výše uvedená varianta komunikace se skládá z několika kanálů, a proto je méně pravděpodobné sestavit takový IVP, který by směřoval ne k nápravě, ale ke zmírnění negativních projevů plynoucích z této poruchy i když se občas v názorech na tuto problematiku mohou shodnout. Je také třeba odlišit znaky v chování a jednání dané výchovou od specifických a nespecifických projevů poruchy? A toto je přeci velmi náročné! Musíme uznat, že je tato speciálně-pedagogická činnost velmi vhodná pro odborníky v tomto oboru. Na druhou stranu musím podotknout, že pokud máme asistenta – ať už vzdělaného pro danou problematiku či ne – vždy by jeho činnost měla především směřovat k lepšímu poznávání rodinného prostředí a pokud se tomu tak děje, jsou možné úspěchy. 
Nedomnívám se, že je příliš ekonomické vynakládat další finanční prostředky na to, aby tradiční pedagog studoval speciální pedagogiku ((… je třeba aby byl empatický, uvědomělý, zodpovědný, kreativní, pružný v myšlení, nápomocný v tom, aby se změnil i pohled jiných kolegů či jejich pohled ovlivnil, kteří mohou postižené dítě vzdělávat také…(jde spíše o charakterové vlastnosti „tradičního“ pedagoga)), neboť tento stát už vynakládá prostředky i do studia speciálních pedagogů a zároveň jim tuto práci bere. Kde je cesta k neschůdnější integraci? Kdo ji má na základních školách zaštiťovat? A to nechci příliš hluboce uvažovat o tom, že problematické je i žádat o povolení pracovního místa pro speciální pedagogy a řádně toto vše zdůvodnit.

Pin It on Pinterest

Share This