Grossglockner, dovolená snů

Dala jsem to, já tam došla  🙂 . Grossglockner pokořen, respekt, úcta, strach, adrenalin…. Vyšli jsme kolem 7 a vrátili se v 16.30. Bylo to náročné, ale počasí vyšlo. jen ke konci nás chytla bouřka a kroupy a mlha. Sněhu hodně, lezli jsme po skalách i ledu. Hodně lidi to vzdávalo, ale dolu snazší než nahoru.

…takto vypadaly první stručně napsané sms poté, co jsme vylezly a kus slezly z 3798 m…

A kdo je horolezec, či osoba, která má zmáknutou teorii horolezectví na jedničku, ať nečte, nebo nečeká nic odborného, neboť slova dále napsaná nebudou teoretická ani to nebudou odborné výrazy, z kterých byste si mohli udělat zápisky…píšu stejně tak, jako jsem se připravovala na Glocknera… přirozeně…

Přirozeně znamená, že ve středu se rozhodlo, jaký bude náš cíl. Cíl zněl krásně, učili jsme se o něm už na základní škole a také na hodině německého jazyka…Grossglockner…skvělý, to bude paráda, běželo mi hlavou, ale netušila jsem nic. Ve čtvrtek jsem si sbalila podle mého nutné věci a odjela na chalupu pro další doplňky, o jídle zbytečné se rozepisovat, vše bylo připraveno, domácí chlebík, domácí sladkosti, tofu, tyčky… „Boty pořádný máš? Pojištění Alpenverein? Goráč pořádný. Batoh?“ otázky od zkušenější… JJ, boty nějaké mám (hm, měla jsem je naposledy na táboře v -nácti letech, nevadí), pojištění? Jo, nějaký mám zařízená. Batoh? Jasně, kamarád… v podstatě vše potřebné jsem měla, ale i tak, páteční návštěva Prahy mi dala příležitost podívat se do sportů na nové boty…no, takže ty nejlepší dosahují hodnoty týdenní dovolené u moře letecky bez jídla a ty levnější, má smysl investovat jakoby na půl? A má smysl investovat do bot, když nevím, zda mi hory osloví natolik, že se investice vyplatí? Bylo rozhodnuto, vezmu boty, které jsem více jak deset let neměla na noze, ale alespoň mám ponětí, kde je najdu… boty nalezeny, no, ani nejsou tak zaprášený, několik pavučinek, ale na noze sedí, takže boty mám, batoh mám, oblečení mám, nakrájet zeleninku na cestu, sbalit hodinky, foťák, úsměvy a … jedem…

Jely jsme 9 hodin, zaparkovaly v 19.30, pár km od Kalsu a náš sobotní cíl byl jasný: Stüdlhütte 2.802 m, start: Lücknerhaus 1.918 m. Energií a úsměvy zásobené, natěšené, jsme vyšly a po pár metrech jsem byla opilá, ne jeden jägermeister na cestu nebyl příčinou, příčina byla v tom, co člověk vidí, v horách, na cestě, v potoku, ježíš, to je nádhera, no to je pecka, tak nějak se projevovaly první zhmotněné pocity do slov, které byly podtrženy dalším smyslem, kterým byl čich. Ježíš, cítíš to? No to je nádhera, a jak se dýchá… no a takto nadšeně, zdrobněle, nadšeně to bylo celou cestu na chatu, i s focením a kocháním nám to trvalo lehce přes 2 hodinky. V chatě jsme dostaly večeři (no, přednost dostal home made chlebík) a prosecca….a po půlnoci, jsme ulehly do pokojíčku, spolu s dalšími 14 nocležníky, potichounku našly naše dvě prázdná místečka, kam jsme ulehly a jak jsme uklidnily tělíčka, pocity musely ven, nekončící záchvaty smíchu, snaha o zmírnění hluku dušením se do deky nepomohla k rozšíření nákazy smíchu vedle spících mužů, po chvíli pauzy smíchu, promluvili česky…a po další chvíli jsme naštěstí usnuly, neboť původní objednávka Gebirgsführera na 6.hod ranní byla příliš ranní a start z chaty k cíli Grossglockner v 7.hod byl značně rozumnější a příjemnější…

Sluníčko svítilo, teplota byla příjemná (miluju teplo), zásoby plné (pití, energie, úsměvy, chuť), Führer sympo…ale proč mi dává ten sedák už teď? „Schon nun?“ Tázala jsem se překvapeně….Führer se tvářil na mou otázku ještě překvapivěji a poté mu bylo vysvětleno,že nahoru jdu prvně a takhle v horách, kde nemám běžky nebo snowboard, jsem také poprvé…situace objasněna, jdem…doplňujeme tekutiny, fotíme…jééé, hele toho sněhu….a šup, už máme na sobě navázané lano a jdeme jak kuřátka s holemi jištěné na laně k mezi cíli. Adlerhütte…zdálky je vše menší, když jedete prstem po mapě, nezdá se to taková dálka, když se díváte na zasněžený kopec, nepřijde vám ani tak zasněžený a ani tak příkrý…ale neřešíte, těšíte se, bavíte se a cupitáte dál…ten malý zasněžený svah Vám zabere hodinu a nakonec lezete po skále, držíte se ocelového lana a blížíte se 3.454 m a pauze na Jagertee…no to je ráj, to je prostě ráj…“Müde?“ Ptá se Führer…únava? Nein  🙂 a smějeme se, setkáváme se v hospodě se skupinou Slováků, prohodíme pár slov, Slováci už frčí vzhůry, Führer nám nazouvá mačky, haha, to je dobrý, i nám je barevně sladil k oblečení, no tak to je hodně dobrý, haha, fotíme se v mačkách, smějeme se, fotíme se s bandou, která má již cestu opačnou a cíl za sebou a vyrážíme… opět platí, zdálky je vše menší, stejně jako na fotkách není ten kopec tak vysoký ani příkrý…

 

Když jdete nahoru, na vrchol, nemyslíte, neřešíte, nečekáte, ani nečekáte, že tam vyjdete, prostě jdete a jdete opatrně, s rozvahou, prudké pohyby sem nepatří, dáváte pozor na lano v rámci skupiny, aby noha neujela, aby mačka byla opravdu pevně v podkladu…po sněhu následují skály a sníh, odebrání holí, lehký stres, hodně lidí na jednom místě, mám si jako stoupnout tamhle? Na kraj té skály? No to ne, ten Führer je blázen, a tak radši jdeme dál…první menší Glockner zdolán, jdeme dál nebo ne? Nemáte nutnost si cokoli dokazovat, není to soutěž, tady buď víte, že chcete jít dál a jdete, a když nechcete, jdete dolů a když nevíte, jdete dolů také. Věříte především sobě, věříte Führerovi, že práci dělá dobře a kamarádce, že chce jít také… přechod mezi vrcholy je silný moment i nyní, 1,5m cestička, zasněžená, pod ní led a pod ním? Tam nic není… víra, respekt, pomalé kroky…a jste na druhé straně…stojíte pod pyramidkou, skálou, po které se chcete dostat nahoru…lezete nahoru, chvíli máte v hlavě, aha, a jak půjdeme dolů, ale neřešíte dále, ruka, noha, pravá levá, levá pravá…aaa, chvíle přemýšlení, objímáte se skálou, k polibku není daleko a teď už jen přemístit končetinu…v hlavě vám vyběhne pár vět z filmu… „nemusíš mít 4 opěrné body, bohatě ti stačí 3“ …a lezeš dál..a lezeš, nedívat se na mraky, jsou strašně rychlý a motá se z nich hlava, tak lezem

…a jsme tam, daly jsme to, máme Grossglockner, 3 798 m…

Neslaví se, nebouchá se šampaňský, byl to první cíl, teď obracíme pořadí, Glockner bude start a cíl je chata…samozřejmě fotky, fotky, nemusí se říkat sýr ani cheese, úsměvy jsou přítomny, vedle stojí dva Slováci, nabízí Bacardi, to se neodmítá a můžeme vyrazit…lezeme dolů…ježíš, to je nádhera, viď? Culím se na Ivču pode mnou, Führer mě učí, jak uvázat lano k tyči, abychom byli jištěný, pokaždé uvazuji a s úsměvem na něj volám… in Ordnung, ja? OK, so wir gehen…a takto se smějeme a smějeme…sestup byl stejně dokonalý jako výstup, jako vrchol, máte v sobě tolik nepopsatelných pocitů, které utváří komplexní pocit štěstí, radosti, respektu, svobody, uvědomění si… opět zastávka      v mezi chatě, úsměvy jsou opět silně bakteriální, nakazí i pana hospodského – Slovák Pepa, jeden Jagertee, jedna Williamska, druhá… no a jdeme dolů, hahahihi…Gewitter se blíží (bouřka), haha hihi…lezem po skále dolu, i přes tekutinové zahřátí jste plně soustředěni, chyby se zde neodpouští, soustředíte se a v tom se na Vás otočí kamarádka a začne se smát, že jste jako Vurm (červ), no a vy se smějete dál a dál, bouřka sílí víc a víc, během chvíle je zataženo, mlha, padají zmrzlé kusy a vy jdete jak slepičky na laně za sebou z příkrého zasněženého srázu…bác, hahahihi slyším za sebou, ahaaa, no a za chvíli dělám to samé, co chvíli jste na zemi, válíte se ve sněhu, kdy v Čechách šplhají teploty ke 40 stupním, jste totálně mokrý, boty začínají promokat, ale aby to byla jistota, projdete potokem a naberete k úsměvu i vodu do zásoby a jdete dál, s úsměvem, samozřejmě fotíte a jste tam, jste opět ve 2.802 m.

9 hodin strávených na tomto „závodě“ start cíl – start cíl za námi, kde nejde o čas, nejde ani o konečný cíl, neboť cíl byl stanoven jako cíl, cíl, kam Vás pustí psychika a fyzické možnosti a nejde především o závod. Neboť jediný, s kým můžete soupeřit je příroda a nad tou nevyhrajete…s tou spolupracujete, spolupracujete s ní, když objímáte skály, když jdete po zasněžené cestičce a soustředíte se, abyste ji přešli v pořádku, když Vám svítí slunce na cestu, berete si energii, když jste v bouřce a mlze, obohacuje vás zážitky…a tato spolupráce vy, příroda a osoba, s kterou jdete do hor je dokonalá a nezapomenutelná a pro mne zatím stále plně neuvědomitelná…

Jste na zemi, jste doma, nadmořská výška o třitisíce a pár set metrů nižší, sedíte a díváte se na fotky, neskutečné, zážitky se ve vás hromadí, pomalu vám vše dochází, ale opravdu pomalu, každou hodinu vnímáte něco nového, endorfiny se stále uvolňují, smějete se a smějete, cítíte se neskutečně silní, neboť vám dojde, že nic není nemožné, že nic netrvá věčně, že jste šťastní, svobodní a tam nahoře, tak tam je všechno taky tak malinké, jako i problémy, které řešíme v běžném životě jsou malicherné a také netrvají věčně…pocity momentální budou za další hodinu obohaceny novými prožitky, které si uvědomím…ale momentální pocity jsou neskutečné a jedinečné a opravdu, možné je cokoli…

P.S.: Jsem běžec, ale toto nebyl trénink, toto byl a stále je jedinečný a nezapomenutelný zážitek. A i když se to prý na fyzičce podepíše, tak jednak, podepsalo se to především na psychice a na fyzičce? Ať se to podepíše černě nebo bíle, život není jen běhání, i když ho miluju…život je svoboda, tam běh řadím, ale nestavím na něm základy

 

 

P.S.2: jako ekonom investici do bot zvažuji, neboť jako osoba „JÁ“ cítím, že investice by se mohla vyplatit…

Kačka 🙂