Bílý Potok

Led 11, 2009 | 0 komentářů

Historie

Zakládací listina obce je datována 13. července 1594, kdy Melchior z Redernu vyhověl žádosti lužických osadníků o zanechání nejhořejšího úseku údolí říčky k osídlení.[2] Z hlediska typu zástavby se jedná o lánovou ves.[3] Jméno dala obci Kateřina z Redernu podle potoka pramenícího na Smědavské hoře. Padesát let po založení obce v ní žilo 58 obyvatel – převážně zemědělců a dřevorubců.

V roce 1773 zde žilo již 101 lidí. O dva roky později byla dokončena první dřevěná kaple, v roce 1819 byla postavena první škola. Roku 1838 postihla okolní kraj zničující povodeň, po které bylo zastaveno splavování dřeva a v obci se začal prosazovat průmysl textilní a sklářský. V polovině 19. století měl Bílý Potok již 277 domů a žilo v něm asi 1800 obyvatel.

V letech 18881890 byl na místě původní kaple zbudován z příspěvků obyvatel kostel Nejsvětější trojice, který byl vysvěcen 28. září 1890. Díky příspěvkům místních obyvatel byla také v letech 18931895 dokončena silnice na Smědavu.

Maxima počtu svých obyvatel dosáhl na začátku 20. století, kdy zde žilo 2340 obyvatel v 410 domech. Prakticky veškeré obyvatelstvo bylo německé národnosti. Zdejší železnice byla dána do provozu roku 1900. Po druhé světové válce bylo místní německé obyvatelstvo odsunuto a ani příchod nových osadníků z vnitrozemí nemohl tento úbytek obyvatel nahradit – v roce 1947 zde žilo 827 obyvatel. Do roku 1970 počet obyvatel stoupl na 945, ale do roku 1991 opět klesl na 597.

Dne 18. června 1901 se v obci narodil podplukovník Miloš Melich, který během druhé světové války působil jako pomocný pozemní personál u 311. perutě v Anglii.[4]

Obec v letech 1999 a 2000 neúspěšně usilovala o zisk titulu Vesnice roku.[5][6]

Během let 2014 až 2018 by měla být v katastru obce postavena nová rozhledna, která bude patřit do projektu česko-polské hřebenovky. Jeho snahou je využitím přírodních krás na česko-polské státní hranici zvýšit turistický ruch a zaměstnanost v tomto regionu. Obdobná příhraniční cesta existovala již od roku 1902.[7]

V obci se nachází úpravna vody. Existují plány, podle nichž do ní měla být přiváděna voda z přehradní nádrže Souš. Opětovně se tyto představy objevily roku 2016 ve snaze o ochranu zdejší pitné vody.[8]

Podnebí

Bílý Potok je místem s největším ročním průměrným úhrnem srážek v České republice. Za rok zde spadne 1705 mm vody[9] (dle jiných zdrojů dokonce 1750 mm).[10] Hlavní příčinou jsou tvary zdejších hor, což ve spojení s obvyklým směrem větrů a dalšími faktory způsobuje výrazné orografické zesílení srážek.

Pamětihodnosti

Turistické cíle

Kostel Nejsvětější Trojice byl postaven z příspěvků občanů v letech 1888–1890, vysvěcen 28. 9. 1890 farářem Reinherdem Seifertem.

Přechodně chráněná plocha Nad koupalištěm byla vyhlášena roku 1992 na ploše 1,14 ha na ochranu mokřadní louky s cennými rostlinnými společenstvy.

Frýdlantské cimbuří (něm. Friedlander Zinne), je významná skalní skupina ve střední části hřebene Poledních kamenů v Jizerských horách. Název má připomínat podobnost skal s rozeklaným cimbuřím frýdlantského zámku. V okolí skal byla do roku 1999 stejnojmenná národní přírodní rezervace, dnes však je tato oblast částí NPR Jizerskohorské bučiny. Skály jsou také významnými horolezeckými terény.

Západní vrchol (900 m n. m.), zvaný Brandfels, byl v roce 1978 zpřístupněn po železném žebříku běžným turistům. Ze skály je nádherná vyhlídka do údolí horní Smědé a rokle Černého potoka.

Paličník je skalisko nad údolím Smědé s vyhlídkou a vrchol stejnojmenné státní přírodní rezervace. Nadmořská výška hory je 944 m. Vrchol je zpřístupněn kamennými schody a plošinou se zábradlím. Od dřevěného kříže výhled do údolí Smědé, a nejvýznamnější vrcholy Jizerských hor např. na protější Jizeru, Tišinu ia skalnaté vrcholy Frýdlantského cimbuří a Ořešníku.

Vrch Jizera se nachází 5 km na jihovýchod od obce Bílý potok a 6 km na severozápad od osady Jizerka. Na vrcholovou skálu Smědavské hornatiny, druhý nejvyšší bod české části Jizerských hor, je upravený přístup. Na vrcholu je vyhlídka se zábradlím, odkud je krásný kruhový pohled na Ještěd, české i polské Krkonoše a Jizerském hory. Přístup je možný po turistických značených stezkách z Bedřichova, Smědavy a Bílého potoka pod Smrkem. Autem se dá dojet pouze k chatě Smědava na parkoviště.

Potoky Malý a Velký Štolpich
Divoký potok stéká skalnatým údolím, které je porostlé původním bukovým a jehličnatým lesem. Najdeme zde unikátní květenu a živočichy. Zároveň narazíme na pozůstatky těžby rudy, která se zde těžila v 15. století. K zajímavostem patří vodopády Velkého Štolpichu. Divoká krajina vás nadchne stejně jako C. M. Webera, který se zde nechal inspirovat ke své opeře Čarostřelec, když se léčil v nedalekých lázních. Poloha: nedaleko Hejnic, asi 10 km od Frýdlantu

Opevnění v Jizerských horách – Smědava
Není snad milovník Jizerských hor, který by neprošel cestou ze Smědavy mezi Smědavskou horou a Jizerou nad údolím říčky Bílé Smědé. Tato procházka je velmi příjemná, zvláště, necháme-li automobil na parkovišti u chaty na Smědavě. Asi po 500m od Smědavy po červené směrem k odbočce na Smědavskou horu, narazíme vlevo nad cestou na první řopík J1/109/160, který patří do sestavy opevnění Jizerských hor. Směrem do údolí vlevo se hned nalézá objekt J1/108/160 a za ním můžeme zahlédnout celou linii, která sestupuje z úbočí Smědavské hory, překračuje říčku Bílá Smědá a pokračuje dále na východ směrem k Jizerce. Díky holinám v údolí říčky je celá linie velmi dobře patrná. Můžeme velmi dobře pochopit taktiku boje, kdy jeden objekt musel svou palbou krýt minimálně další dva napravo i nalevo. V době budování opevnění, v roce 1938 bychom tyto objekty tak snadno nenašli, byly velmi dobře ukryty v hustém porostu. Linie směrem na východ opět začíná zarůstat v novém zalesnění, tak již není tak dobře patrná, nicméně pokračuje přes silnici ze Smědavy na Souš a měla pokračovat přes Jizerku, Polubný a pod Štěpánkou do údolí Jizery, zde měla navazovat na opevnění Krkonoš.

Vyhlídky

  • Frýdlantské cimbuří – žulová skála v hřebeni Poledních kamenů s vyhlídkou do rokle Černého potoka.
  • Paličník – skalisko nad údolím Smědé s vyhlídkou a vrchol stejnojmenné státní přírodní rezervace.

Ferraty

Turistické středisko

Zajímavá místa

Vznik obce  a významné mezníky

V 15. a  16. století bylo údolí řeky Smědé, dříve Wittige, táhnoucí se od Frýdlantu až po předhůří Jizerských hor, po obou březích silně osídleno a hustě zastavěno bohatě obydlenými obcemi, které na sebe navazovaly.

Tak se stalo, že část sídelníků, přicházejících z Lužice, požádala tamějšího svobodného pána Melchiora z Redernu o zanechání  lesního úseku v nejhořejší části údolí Wittige k osídlení.  Pán z Redernu jejich prosbu vyslyšel a dovolil jim usadit se od Hejnic po potoku nahoru a divoký les zúrodnit a stavbou obytných domů novou ves či místo založit. Dochovala se  základní listina, která  byla ale vystavena až po smrti Melchiora z Redernu jeho ženou Kateřinou, poručnicí nezletilého syna Christoffa, a to v roce 1063, v tomto znění:  „ Po narození našeho spasitele a vykupitele Ježíše Krista   v roce patnáctistém devadesáti čtvrtém, třináctého července, v den Margarety, bylo povolení blahorodým pánem, panem  Melchiorem z Redernů, svobodným pánem a rytířem, etc., etc., na několikakerou poníženou prosbu  poddaných v revíru  na kusu hor za vesnicí Hejnice, u vody Smědé, mýtiti, orati a obydlí stavěti .  Jméno vsi   podle nevelkého potoka, ve kterém je průzračná horská voda, zčeřená do svítící bělosti,  pramenícího nad obcí,  dala  právě Kateřina z Redernu. Ustanovila zde rychtáře,  který musel složit přísahu, že bude soudit podle práva a poslušně, zavedla konšelské knihy, v nichž budou řádně zapisovány všechny smlouvy, potvrzení, propouštění, které byly uzavřeny se souhlasem vrchnosti. Stalo se tak ve Frýdlantě v sedmnáctém století a třetím roce.

Již v roce 1603 zde bylo 36 hospodářů a od roku 1651 jsou vedeny údaje o počtu usedlíků a domů.  V roce 1651 obývalo obec  31 zemědělců a 27 dřevorubců, v roce 1773 v Bílém Potoce bydlelo 101 lidí,  a rok 1846 zaznamenal již 1800 obyvatel a 277 domů. V tomto roce bylo poprvé zavedeno i číslování domů.

Většina obyvatel velmi těžce pracovala na polích a v lese, odlesňování  pozemků bylo velmi tvrdou prací a šlo velmi pomalu.  Ani Bílý Potok neunikl válečnému pustošení, plenění a drancování,  morovým ranám a jiným nehodám hlavně v 17. a 18. století, které těžce dosažené  hodnoty ničily. Při tehdejším nedostatku hospodářských výnosů a dopravních cest bylo velmi těžké obstarat možnost živobytí, proto se další velkou pílí místních obyvatel začaly budovat cesty, pěstovat plodiny, které zde předtím neměly své místo a hlavně se začal rozvíjet bavlnářský a vlnařský průmysl, který umožnil obyvatelům snadnější živobytí.  Převážnou část obyvatel v polovině 19. století zaměstnávala práce se dřevem nebo obchod s ním. Splavování dřeva však bylo po pustošivé povodni v roce 1838 zastaveno a proto se zde začala uplatňovat i jiná odvětví. V roce 1852 začala využívat místní vodní síly továrna postavená Ignácem Langem na výrobu vignonové příze  ( čp. 295). Brzy byla prodána C. Koernerovi, který ji změnil na přádelnu bavlněné příze. V roce 1860 přešla do rukou firmy bratři Cordellové, v té době zaměstnávala  78 lidí. Největší rozmach dosáhla od roku 1879, kdy přešla do majetku Františka Fritche, a  vznikla mechanická tkalcovna. V letech 1884 – 1886 byly provedeny přístavby a rozšířena výroba.

Koncem 60. let 19. století se začal rozvíjet i sklářský průmysl a v 70. letech dal hrabě Clam – Gallas na Zadní Studánce postavit parní pilu na prkna.

Vodních elektráren, které vznikaly na Smědé i Hajním potoce, využívaly nejen tkalcovna přeměněná z mlýnu na prkna, ale i další nově vznikající  továrny. Například mlýn na obilí v čp. 278 se přeměnil na továrnu bavlny, jiný v čp. 251 v přádelnu, další dva mlýny  na  prkna ( čp. 283 a 294) spolu s mlýnem na piliny ( v čp. 325) v trhárnu bavlny. Rovněž i tři brusírny skla v čp. 317, 319 a 321 v trhárnu bavlny.

Ani zemědělská výroba není opomíjena, díky ní byla obec vždy soběstačná a mohla tak přežít mnohá úskalí a nepřízně. Vybudování polí původní obyvatele stálo velkou  námahu a úsilí,   odebrat divokému lesu kousek orné půdy a tu pak zbavit nesčetných kamenů. To i do dnešních dnů  dokazují kamenné stěny na okrajích polí. Kamenná stěna, která stávala mezi hospodářstvím čp. 11 a 12 dodávala hlavní část potřebného kamení v roce 1888 ke stavbě kostela.

V 18. století měl pozemek v Bílém Potoce velmi nízkou cenu, protože práce těžby dřeva a zúrodnění půdy bylo daleko cennější, než pracně vybudovaný pozemek.

Kostel Nejsvětější Trojice v Bílém Potoce

Majitel Frýdlantského panství vyhověl opakovaným žádostem některých poddaných, aby vymezil revír a kus pohoří za vesnicí Hejnice na Smědé, povolil tam mýtit, připravit ornou půdu a stavět domky. To vše se stalo   zakládací listinou ze dne 13.7.1594 z příkazu Melchiora z Redernu, který dal svolení k zemním pracem a úpravě terénu  prz výstavbu vesnických domků. Až téměř po deseti letech, 25.3.1603 vydává  manželka Melchiora z Redernu, paní Kateřina, listinu, v níž potvrzuje, že za její vlády se tu usadilo 36 poddaných, dává místu jméno Weisbach, podle nevelkého potoka, pramenícího na Smědavské hoře. Ustavuje zde rychtáře, závádí konšelské knihy, v nichž budou řádně zapisovány všechny smlouvy, potvrzení, propouštění, jež  byly uzavřeny se souhlasem vrchnosti.Bílý Potok se v době osídlení rozkádal v dnešní místní části Zátiší.

Od roku 1717 jsou vedeny podrobné údaje o příspěvcích souvisejících s klášterem v Hejnicích od obyvatel Bílého Potoka: ročně odevzdávají 8fl  10kr.

Obětí za každého pokřtěného je poplatek 22kr  3š, od každého kmotra 3kr a 1/2š. Za uvedení šestinedělky poplatek 12kr.

Za pohřeb se zpívanou mší 1fl 30kr, za pohřeb s tichou mší neplatili, ale dávali 2 teleta ročně. za ohlášky platili 22kr 3š, za oddavky 1fl 30kr.

V Bílém Potoce bylo 329 zpovídajících se, při odevzdávní zpovědního lístku se platilo 1kr 3š.

Počátkem roku 1726 spolu s dalšími obcemi žádali o vlastního kněze. 25.1.1726 bylo vysvětleno, že je třeba  příspěvku nejméně 100fl. ročně. hrabětem Philipem Gallasem byl tento příspěvek schválen 31.5.1726 a rozhodnuto. že Bílý Potok se bude podílet 14fl 42kr. Vše dostalo soudní pečeť 25.7.1726. Zástupci obce byli:Chrispoh Effenberger, obecní starší a Christoph Krause, vlastník půdy. Prvním farářem v Raspenavě byl Anton Kapsch, narozený v Krakově. Pro Raspenavu a okolní obce zde byl v letech 1726 – 1730.

Protože Bílému Potoku chyběl kostel, rozhodli se obyvaleté požádat hraběte Kristiána Filipa Clam-Gallase o povolení postavit si kapli. Stavba byla zahájena pod vedením faráře Adama Josefa Ruffera  v květnu 1774 domkařem a pekařem Franzem Pragerem, který dostal dotaci  50fl od obce. Hrabě přidal 10 sudů vápna, 1000 ks cihel a 10 středně velkých stromů, jako stavební materiál. Kaple byla za rok v podstatě hotová. Než však došlo k jejímu úplnému dovybavení uplynulo ještě několik let, takže byla vysvěcena až 1. května 1781. V následujících letech ji však stíhaly různé povětrnostní pohromy a projevili se i závady stavěbního rázu. V letech 1819 až 1826 musely být provedeny nutné opravy. Když se pak v roce 1887 objevily ve zdivu další závažné trhliny, bylo rozhodnuto o stavbě kostela. Stavbu vedl stavební mistr Josef Neisser z Frýdlantu v letech 1888 – 1890 za obětavé pomoci a příspěvků místních obyvatel a ze značných darů dobrodinců ze zahraničí. Kostel byl slavnostně vysvěcen 28.9.1890 farářem P. Reinhardem Seifertem z Hejnic k tradičnímu posvícení. Pseudorománskému pojetí slohově odpovídá i vnitřní zařízení kostela zasvěceného Nejsvětější Trojici. Kostel zdobí dvě vitráže. Vitráž zobrazující sv. Annu s Pannou  Marií je dar rodiny Floriana Krause z roku 1917.

Velká slavnost se konala při příležitosti 300 let založení obce. Před kostelem pronesl slavnostní řeč obecní sekretář Wilhelm Preissler. Slavnostní mši celebroval farář P. Seifert a řádový kněz, augustinián P. Franz Walter Krause, ceremoniářem byl pan P. Jindra.

V roce 1865 si obec postavila svůj vlastní hřbitov. Obdržela za zřízení ohraničující zdi a za postavení kžíže od hraběcího úřadu 3550 fl v rakouské měně.

V současné době kostel prochází náročnou rekonstrukcí. V roce 2005 za značného přispění Obecního úřadu v Bílém Potoce , firmy KNORR-Bremse, s.r.o. v Hejnicích a příspěvků starousedlíků,   mohla být zrekonstruována vnitřní část kostela včetně varhan a lustru, v roce 2006 byly zahájeny práce na  vnějších omítkách, střešní krytině a oknech.

O názvu Nejsvětější Trojice- více:

Povídání o Smědavě – Wittighaus

Smědava byla snad od svého počátku zajímavým místem pro každého, který touto částí procházel. Již více než před sto lety pan J.V. Šimák napsal pro velkou knihu Severní Čechy tato krásná slova:

„ Z Weissbachu silnice úpravná zdělána jest vedle  Smědé celým úžlabím říčním až tam, kde proluka dělí kopec Hinterberg od hory Jizery. Na Hintergebergu v mokřinatém luhu vyvěrá Černá Smědá, na Jizeře Bílý pramen. Vysoko v horách, poblíže stoku jich, osamělá myslivna přijme pohostinsky opozdilého poutníka. Sluje Wittighaus, snad druhdy jmenovali ji Bražcem“

První stavení na soutoku dvou jmenovaných potoků je vzpomínáno od roku 1814, tedy dobou, kdy i náš kraj byl zasažen napoleonskými válkami.  Dá se předpokládat, že se zde usídlili lidé, jimž skromnou obživu skýtal les a pastevectví, protože pěstování zemědělských plodin v této nadmořské výšce nebylo nikdy možné. Zajímavé o tom je svědectví, že již v roce 1832 bylo možné ve starém Wittighausu dostat občerstvení, podává Antonín Zeman, otec Antala Staška  a děd Ivana Olbrachta.  Toho roku o Velikonocích se s bratrancem vracel z handlu v Hejnicích přes hory domů. „ Když přišli jsme do Wittighausu – v lesích hospoda- Joska povídá: Co si tady koupíme?“ vzpomínal Zeman. Dali si nalít čtvrtku kořalky, což mělo neblahých následků, jež se chlapci vryly do paměti nejen proto že „….tehdáž byla tamějšími lesy toliko pěšina a žádná vozová cesta a každý byl nucen přes shnilé trámy přelízat, ano byl to prales…“ ( Stanovské kořeny, Kruh, 1984).

Tenkrát zde stálo ono nejstarší stavení, jehož podoba není zcela známá, to bylo v roce 1841 rozšířeno nebo nahrazeno novým. Je jisté, že už tehdy stálo jádro trvale obydleného domu, který je znám ze starých obrázků až do doby, kdy byl v jeho blízkosti v roce 1910 postaven lovecký zámeček. Sloužil též coby fořtovna,  ale střechu nad hlavou zde našli i financové.

V té době se již čím dál více častěji zastavovali procházející poutníci a pocestní. Poté, co byla zbudována v letech 1893 – 1895 nová silnice z Bílého Potoka, která nahradila strmou a nepohodlnou cestu, návštěvníků začalo přibývat.  Hostinec byl široko daleko jediným, a tak je tomu i dnes,  místem a útočištěm poutníků  a návštěvníků, takže o ně  nebyla nouze. Díky tomu se také postupně stavení rozšiřovalo. Jednou přibylo dolní, potom horní křídlo, jindy prosklená veranda. Podnikaví správci nepochybně nacházeli u vrchnosti podporu, protože ta musela s jejich budováním souhlasit.

Podle katastrálních knih zjistíme, že dům čp. 163, nacházející se na katastru obce Weissbach, později Bílý Potok, patřil v roce 1874 Eduardu, hraběti Clam-Gallasovi. Po něm i dalším hrabatům ze stejného rodu – Christian Christof a Franz. Na počátku 20. let minulého  století  se opakovaně zamýšlelo převzetí Státním pozemkovým úřadem, tehdy ale stát ještě neuspěl.

Počátkem 30. let minulého století došlo k zániku oblíbené „staré myslivny“, zvané  též kdysi česky Nad Vitkou . V té době v ní hospodařil nájemce Klubu čs. Turistů. Večer 16. června 1932 se okolí rozzářilo zlověstným ohnivým živlem a popelem lehlo vše, co na stavení  bylo ze dřeva. A dřevěné bylo bohužel téměř všechno. Smutek se rozhostil ve všech duších milovníků této starobylé chaty.

Již po třech letech na starých základech byla otevřena nová chata, kterou v téměř nezměněné podobě můžeme spatřit dodnes. V té době se také už vžil i  její současný název Smědava.

V roce 1945 byla chata bez cavyků znárodněna a od 12. února 1950 vlastnické právo ke Smědavě nabyl národní podnik Československé státní lesy. K zásadní změně pak došlo v roce 1998, kdy chata přešla do rukou soukromého vlastníka, který oblíbené pohostinství provozuje do dnešního dne.

Ke Smědavě patří i malá krásná část, ležící na úpatí Jizery, Hinterborn – Zadní Studánka. Dřevěné stavení, které v této samotě stálo , bylo domkem financů a  místních dřevařů . Později bylo naproti bývalému stavení postaveno  nové, které sloužilo lesníkům  a nyní slouží k rekreaci.

Kultura, sport a zájmy

Na konci 19. století působil v obci spolek „ pro podporu cizineckého ruchu“, od roku 1899 byl založen divadelní ochotnický spolek v restauraci U Koruny. Dochovaly se i zprávy o loutkovém divadle. Ředitel hejnické továrny na obrábění dřeva pan Holan ho zaranžoval na půdě svého domku v Lužci čp. 69, kde pořádal se svou ženou a dcerou česká představení. Později pro velký zájem divadélko přestěhovali do hostince Siechhuebl  ( bývalá bižuterie)v Bílé Potoce.  Sbírka  několika zbylých  krásných loutek, umístěná v budově obecního úřadu tak dodnes může  připomínat dlouho působící loutkoherecké divadlo.

V obci působilo několik sportovních spolků:  Německý tělocvičný spolek, Dělnický tělocvičný spolek, Cyklisktický spolek. Úctu ke sportování tyto   spolky  projevily  poctou  otci a zakladateli sportovní činnosti Friedrichu-Ludwigu Jahnovi  tím, že v červnu 1886 byl slavnostně u domu  dnešního školního hřiště  a čp. 302 odhalen pamětní kámen. Dnes tento pomník připomíná den ukončení II. Světové války.

Slavnostní odhalení pamětního kamene Friedrichu-Ludwigu JAHNOVI v červnu 1886

Sportovní činnost v obci se odrážela od polohy obce a jejího rázu. Ideální podmínky pro horolezectví, zimní radovánky, turistickou činnost jsou i pro dnešní nadšence vyhledávaným místem zrovna tak, jak koncem devatenáctého století.    Oblíbeným sportem na konci  19. a počátku 20. století  byly sjezdy na saních rohačkách ze Smědavy do Bílého Potoka. V roce 1895 byly  uskutečněny ze Smědavy do Bílého Potoka první sáňkařské závody v Čechách a  roce 1905 pro velký zájem  zřídil hostinský na Smědavě půjčovnu saní pro sjezdy po nově vybudované cestě.

Již dávno panoval na Smědavě jak v zimě tak létě turistický ruch. Zimní radovánky na Smědavě byly  lyžařské, ale hlavně oblíbené byly jízdy na saních do Bílého Potoka.

Dnes je Smědava výchozím místem lyžařské magistrály, po upravených běžeckých tratích je možné absolvovat různé výjezdy do několika stran, Smědava je rovněž jednou z občerstvovacích stanic při známém lyžařském závodě“ Jizerská padesáka“.

Z dalších spolků   v obci pracoval  spolek dobrovolných hasičů, spolek vysloužilců, pěvecký spolek a včelařský spolek.

V současné době v obci svou činnost provozují   sportovní klub, sbor dobrovolných hasičů, spolek pro Zvelebení kostela Nejsvětější Trojice, spolek Veselejší a spolek Horní Smědá.  Všechny spolky  se svou činností snaží o  zviditelnění  obec, práci s dětmi, péči o kulturní památky, zábavu, zlepšení a úpravu turistických zajímavostí a zvelebování místa ke žijeme. Není to někdy práce lehká, všichni členové věnují své části velký kus volna, času a svého umu. Dobře vykonané dílo ale nakonec vždy potěší a popožene každého do další akce.  Sbírka  krásných loutek, umístěná v budově obecního úřadu,  připomíná dlouho působící loutkoherecké divadlo.

Zajímavé příběhy a zajímavá místa

Pomník padlých , zemřelých nebo zmizelých vojáků z obce Bílý Potok v I. Světové válce

Pomník na paměť padlých, zemřelých a zmizelých vojáků z obce Bílý Potok (Weißbach) v I. světové válce nechal roku 1926 zhotovit místní spolek “Kameradschaftsverein ehemals gedienter Soldaten” spolu s obyvateli obce; na bočních stranách pomníku jsou zaznamenána jména těchto obětí a čísla domů odkud pocházely; autorem pomníku by měl být A. Müller z Varnsdorfu. (zdroj databáze CEVH MO ČR)
Jména obětí jsou na pomníku uvedena v jiném pořadí, z dostupných dokumentů je nelze pro levou stranu pomníku seřadit.

Vojenské pevnosti

Není snad milovník Jizerských hor, který by neprošel cestou ze Smědavy mezi Smědavskou horou a Jizerou nad údolím říčky Bílé Smědé.

Tato procházka je velmi příjemná, zvláště, necháme-li automobil na parkovišti u chaty na Smědavě. Asi po 500m od Smědavy po červené směrem k odbočce na Smědavskou horu, narazíme vlevo nad cestou na první řopík J1/109/160, který patří do sestavy opevnění Jizerských hor. Směrem do údolí vlevo se hned nalézá objekt J1/108/160 a za ním můžeme zahlédnout celou linii, která sestupuje z úbočí Smědavské hory, překračuje říčku Bílá Smědá a pokračuje dále na východ směrem k Jizerce. Díky holinám v údolí říčky je celá linie velmi dobře patrná. Můžeme velmi dobře pochopit taktiku boje, kdy jeden objekt musel svou palbou krýt minimálně další dva napravo i nalevo. V době budování opevnění, v roce 1938 bychom tyto objekty tak snadno nenašli, byly velmi dobře ukryty v hustém porostu. Linie směrem na východ opět začíná zarůstat v novém zalesnění, tak již není tak dobře patrná, nicméně pokračuje přes silnici ze Smědavy na Souš a měla pokračovat přes Jizerku, Polubný a pod Štěpánkou do údolí Jizery, zde měla navazovat na opevnění Krkonoš.

Vodopád na Černém potoce

Černý potok najdeme na severní straně Jizerských hor v oblasti strmých svahů Frýdlantského cimbuří. Název této významné skalní skupiny ve střední části hřebene Poledních kamenů má připomínat podobnost skal s rozeklaným cimbuřím frýdlantského zámku. Černý potok pramení pod Černou horou, respektive u rašeliniště Na čihadle (má dva prameny) a na své nedlouhé trati cca 6 km k ústí do řeky Smědá v obci Bílý Potok,  překonává převýšení zhruba 600 m, přičemž první kilometr teče víceméně po rovině, dále pak vytváří divokou rokli s vodopády, jednu z nejkrásnějších v Jizerských horách.
Nejznámějším a také nejvyšším vodopádem, který měří zhruba 6 m je Vodopád Černého potoka. Vede k němu zelená turistická značka z Bílého Potoka na sedlo Holubníku. Údolí Černého potoka je známou horolezeckou lokalitou, která byla r. 1999 vyhlášena národní přírodní rezervací Frýdlantské cimbuří. Dnes však tato oblast spadá do NPR Jizerskohorské bučiny. Tento komplex smíšených, převážně bukových lesů zahrnuje nejcennější lesní porosty Jizerských hor, je genovou bankou původních dřevin pro obnovu jizerskohorských lesů, poškozených v minulosti imisemi i nevhodným lesním hospodařením. Z dřevin se zde vyskytují především buk lesní a javor klen, jedle bělokorá, jilm horský, jasan ztepilý, dub zimní, lípa srdčitá a velkolistá a javor mléč.

Počasí v Bílém Potoce

Bílý Potok je místem s největším ročním průměrným úhrnem srážek v České republice. Za rok zde spadne 1 705 mm vody. Hlavní příčinou jsou tvary zdejších hor, což ve spojení s obvyklým směrem větrů a dalšími faktory způsobuje výrazné orografické zesílení srážek.

Horská obec Jizerka

K obci Bílý Potok náležela i obec Jizerka.  Vzhledem ke své poloze a k tomu, že Jizerka neměla samostatný katastr , byl učiněn návrh 15.11.1950 na Krajském národním výboru převést Jizerku k okresu Jablonec nad Nisou.

Folklor, pověsti, poklady

Mlynář z čp. 1, který znal kouzla

Vnuk frýdlantského městského mlynáře, jehož jméno bylo Gottfried Hübner, žil v domě čp. 1 v Bílém Potoce, který byl později široko daleko znám jako Beckertův mlýn. O Gottfriedovi se vědělo, že má za sebou pestrou minulost potulného krajánka.

Vyprávělo se, že jednou přijal na poměrně dlouhou dobu práci v lesním mlýně nedaleko Žitavy. Tam se zamiloval do mlynářovic krásné dcery a jejich láska byla vzájemná.  Otec však nechtěl o takovém vztahu slyšet, protože svou dceru zamýšlel provdat za bohatého souseda. Tak došlo mezi starým mlynářem a jeho tovaryšem k rozepři, v jejímž průběhu vypověděl mistr Gottfriedovi službu. Pak posměšně zvolal, že si má ještě dnes sbalit svých pět švestek. Gottfried klidně odvětil: „ To také učiním, i když se mi bude hodně stýskat po vaší hodné dceři. Věřte však, že až se budete muset pakovat vy, bude to pro vás mnohem těžší“

Lesní mlynář se té varovné věštbě pobaveně zasmál, vůbec si neuměl představit důvod, proč by měl někdy odejít. Když ale hned dalšího dne po tovaryšově odchodu zjistil, že se zastavilo mlýnské kolo a mlýnský  rybník téměř vyschl, přepadla ho úzkost. Následujícího rána byla zkáza dokonána, voda z mlýnského rybníka se úplně vytratila a od bahnitého dna se zvedaly roje komárů. Tak mlynář poznal, samozřejmě příliš pozdě, že se pochmurný výrok jeho vypovězeného tovaryše asi potvrdí.  Brzy byl opravdu přinucen svůj majetek opustit a najít si přístřeší někde jinde, chudý jako žebrák, protože mlýn bez vody od něho nikdo nekoupil.

Gottfried Hübner se po odchodu z lesního mlýna ještě nějakou dobu toulal po světě, ale když ho to omrzelo, řekl si, že se usadí. Tehdy našel místo ve mlýně v Bílém Potoce a po smrti starého mlynáře ho převzal. I zde provozoval svá tajemná kouzla a ze všeho nejraději se věnoval hvězdám, z nichž dovedl vyčíst lidský osud. Sousedům však neubližoval, spíš se na jejich úkor občas bavil.

Jednou se zle poškorpil se svým nejbližším sousedem. Aby ho trochu potrestal, zašel do svého lesa a zarazil sekyru do pařezu, který měl ještě čerstvou  mízu. Pak pronesl zaklínací formuli a rukama třel po sekyře, jako to dělají děvečky při dojení se struky kravského vemene. To prováděl v čase dojení, den za dnem po několik týdnů. Po celou tu dobu nedávala sousedova kráva ani kapku mléka. Teprve když se hospodář s mlynářem opět udobřili, zanechal Gottfried dalšího kouzlení, a od té doby dávala sousedova kráva ještě více mléka než předtím.

Poklad v Kočičích kamenech

O několika horách a skalách  Jizerských hor se věří, že ukrývají poklady, Patří k nim také Kočičí kameny severně od Bílého Potoka, o nichž se vypráví následující historka:

Jednou, právě na Velký pátek, když v kostele v Hejnicích četli pašije, šla kolem Kočičích kamenů chudá žena ze samoty na okraji Bílého Potoka s dítětem v náručí. Najednou ve skále uviděla otvor, jaký tam dosud nikdy nebyl, a proto do něj ze zvědavosti vstoupila. Velmi užasla, když přišla do jeskyně, kde se to jen jiskřilo a třpytilo, po skalních stěnách visely zlaté a diamantové skvosty a na zemi se zvedalo několik kup zlatých mincí. Rychle posadila dítě na zem, nacpala si zástěru poklady a běžela s nimi ven, aby si je před skálou odložila. Sotva však opustila sluj, skála se zavřela a její dítě v ní zůstalo. Dlouho ho volala a hledala vchod dovnitř, teprve mnohem později, když si konečně uvědomila marnost svého počínání, se vydala na cestu domů. Poklady, kvůli nimž o dítě přišla, nechala ležet u skály.

Prožila rok plný výčitek pro svou chamtivost a o následujícím Velkém pátku, když v kostele opět zněly pašije, letěla ke Kočičím kamenů do jeskyně, stejně jako tehdy se všude kupily skvosty. Ale ji už nezajímaly, šla jen pro své dítě. Chlapeček seděl zdravý a veselý na zemi, tam kde ho minule popustila. V každé ručičce držel krásné zlaté jablko. Matka ho rychle vzala do náručí a běžela ven, aniž o jediný klenot zavadila pohledem. Dítě jí bylo dražší než všechny poklady.

Před jeskyní jim náhle zahradila cestu vysoká krásná paní, podívala se vlídně na ni a její dítě a řekla,: „ Jen si svůj klenot ven zase zpátky, on je tím nejdražším každičké matky!“

Pak zase zmizela stejně rychle, jako se objevila. Chlapeček vyprávěl, že ta krásná bílá paní tady po celou dobu byla s ním. Byla prý moc smutná, ale starala se, aby neměl hlad a hrála si s ním. Za její péči mu čas utekl tak rychle, jako kdyby byl ve skále jen několik dní. Zlatá jablka, která držel v rukou, byla darem od oné tajemné paní.

Poklad v Poledních kamenech

Uvnitř Poledních kamenů, vypínajících se vysoko mezi údolími Černého a Bílého potoka, se prý nachází jeskyně plná pokladů, k níž se jednou za rok na krátkou dobu otevírá přístup. Je to pře Velikonocemi na Zelený čtvrtek, v poledne mezi dvanáctou a jednou hodinou. Vstup do jeskyně je údajně označen žlutými pruhy na kameni, který slouží jako brána do nitra skály.

Jednou se k Poledním kamenům vydali tři muži, aby zdejší poklad, o jehož obrovské ceně se vyprávěly neuvěřitelné historky, získali. Na nelehký úkol se předem připravili důkladným studiem staré Vlašské knihy Hanse Manna z Řezna, kde bylo napsáno, jak se při vyzvednutí pokladu chovat a čeho se vyvarovat. Přečetli si, že je hlídají strážní duchové, kteří kladou těm, kdo jim chtějí jejich bohatství vzít, různé nástrahy. Tito duchové však mohou být oklamáni různými rituály a rekvizitami. K důležitým zásadám patřilo, že kdo chce při hledání pokladu uspět, nesmí se ohlédnout a musí po celou dobu zachovat mlčení,. Muži byli přesvědčeni, že dodržet tyto příkazy nebude nijak  obtížné.

První z hledačů odpadl hned na úpatí Poledních kamenů. Nedával totiž pozor na cestu a málem si vypíchl oko větvičkou, která  se mu připletla do cesty. Ani nevěděl jak, ale z úst se mu vydralo zaklení, a to ho vyřadilo z další cesty za pokladem. S nepořízenou se vrátil domů.

Druhému z nich se nedařilo o mnoho lépe.  Byl to známý strašpytel, jenž měl srdce v kalhotách, už když vycházel z domova.  Vidina nenadálého bohatství však zvítězila, a on statečně doprovázel své druhy. Aby však byl co nejméně ohrožen, držel se v husím pochodu mezi nimi. Jakmile druh za ním odešel, bázlivě se ohlédl, jestli nehrozí nějaké nebezpečí. V té chvílí strnul, hned si domyslel, že i on se prohřešil, a tak se, ač nerad, také vydal na zpáteční cestu.

Zůstal už jen jeden z nich, šťastný, že se nebude muset s nikým dělit. Zrychlil krok, aby už byl u pokladu, ale to se mu vymstilo. Ani on si nedokázal odpustit zaklení, když ve spěchu zakopl  o  vystupující kořen, a tak nesmírný poklad v Poledních kamenech čeká na své vyzvednutí  dodnes.

Turistické cíle, horolezectví,  památky  

Bílý Potok  od počátku rozvoje turistického ruchu byl a   stále je důležitou křižovatkou turistických cest.  Na začátku minulého století byl vydán obsáhlý a velmi podrobně  propracovaný   cestovní a turistický průvodce  přes Horní Smědou místním písmákem  panem Josefem Beneschem o obsahu 96 stran a vložením reklam  podnikatelů jak v pohostinství  tak i v jiných důležitých službách  – kadeřnictví, doprava, fotograf, půjčovny vozů, výrobou turistické a horolezecké výzbroje  apod.  Je vypracován pro méně i více zdatné turisty, nabízí procházkové i dlouhé a náročné  výletní trasy s krásným a poutavým popsáním všech  zajímavostí.  Nechybí ani délka trasy v hodinách, což bylo důležitější, nežli vyměření trasy v délkové míře. Krásně popsaný  „ dlouhý výlet“ je na Smědavu. Cesta trvá z Bílého Potoka  2 ½  hodiny, je značená jako hlavní turistická cesta červeně a společně s dokonale, téměř metr po metru,  popsanou  trasou jsou uváděny i odbočky na další zajímavá místa – Smrk, Paličník, Hajní kostel, Černý vodopád atd.  Vše zapsáno tak přehledně, že nemohl ani neznalý turista zabloudit nebo přejít svůj cíl. Dalším okružním dlouhým výletem lákal turisty z Bílého Potoka na Paličník. Cesta po žluté značce údolím divokého Hájeného potoka  trvá 1 ¾ hodiny,  pro občerstvení je zmíněn dnes  obnovený Hofmannův pramen na křižovatce při odbočce na Paličník. Zpět se návštěvník může vydat po modré a žluté značce, aby  byl jeho zážitek umocněn dalšími krásnými místy. Z Paličníku čeká na výletníky nádherný pohled na Bílý Potok a celé údolí Smědé  až po Žitavské hory.

Z dalších krásných turistických tras nelze vynechat návštěvu nejvyššího vrcholu Jizerkých hor „ Smrk“  ( 1124mnm). Smrk láká nejen rozhlednou, ale i krásnými výhledy na  celý frýdlantský výběžek, do polské části, na Krkonoše a Ještědský  hřbet s jeho dominantou – horským hotelem „Ještěd“.

Druhý nejvyšší bod Jizerských hor je „Jizera“ ( 1122mnm). Jedna z nejznámějších vyhlídkových skal leží na značené turistické cestě ze Smědavy ke Kneipě, směrem do Liberce. Vyšší ze souboru skal je osazena zábradlím a křížem. Z Jizery jsou krásné výhledy na přehradu Souš nebo Bezděz.

Průvodce Horní Smědou je aktuální i dnes, podle něho by se mohli bezpečně vydávat na své cesty všichni, kteří mají Jizerské hory rádi a zajímají se o krásné výhledy.  Všechny zajímavosti, skalní vyhlídky, které naše údolí obklopují, byly zpřístupněny na začátku dvacátého století  a díky turistickým spolkům a mnohým dobrovolníkům jsou stále udržovány pro bezpečí návštěvníků.

Ne však všechny skály a věže mohou být zpřístupněny každému. S turistikou se rozvíjelo také horolezectví. Žulové skály  v Jizerských horách jsou nejkrásnější a nejrozsáhlejší  cvičné žulové  terény v Čechách. Horolezectví  zde má tradici starou již 100 let a na tomto místě  by mělo být vzpomenuto jméno horolezce Rudolfa Kauschky, který byl po této stránce ve dvacátých letech minulého století nekorunovým objevitelem Jizerských hor a kapitoly jeho knihy Wandern und Klettern  ( vydané roku 1924) nejsou jen popisem některých horolezeckých výstupů, ale i osobním vyznáním lásky k Jizerským horám.  Za vzpomínku stojí, že tento významný propagátor horolezectví a milovník Jizerských hor byl několik let  také občanem Bílého Potoka. Jeho otec, Anton Kauschka,  byl přeložen v roce 1896 do funkce respicienta , což byl velitel  finanční strážnice, do Bílého Potoka čp. 16. Sloužil zde do října 1901.  V červnu  roku 1942 podniknul Rudolf Kauschka  výlet do Jizerských hor a navštívil i místo svého „ nejlepšího  mládí“, jak píše  ve zprávě nazvané „ Znovu v Jizerských horách“.

Za nejznámější a Bílému Potoku nejbližší jsou Kočičí kameny – asi 12m vysoký, široce posazený skalní masív, který se nalézá u Hubertovy boudy. V roce 1923 byla skála zpřístupněna vysekáním skalních schodů a vrchol byl opatřen zábradlím. Ze skály je krásný rozhled.

Při výstupu okolo Kočičích kamenů na Smrk jsou roztroušeny Francouzské kameny, jméno skal pochází z dob napoleonských válek, kdy v roce 1813  v nich hledalo úkryt před francouzským vojskem obyvatelstvo Lázní Libverdy.

Kousek nad nimi je známá vyhlídková skála Tišina. Skály spadají stupňovitě asi 30 m do hloubky. Obtížněji přístupný je  asi 4m vysoký kužel pod vrcholem s malým skalním hrncem.

Pod Tišinou sestupem do údolí je další lehce přístupný vrchol Hajného    a  asi 200m je jedna z nejznámějších horolezeckých skal Věž Grálu.  Její údolní stěna je asi 40m vysoká, náhorní kolem  20m.

V této části jsou další horolezecky významné skály, přes které se údolím Hájeného potoka dostaneme až na velmi známou skalní vyhlídku Paličník. V roce 1902 byla zpřístupněna vytesanými schody se zábradlím a křížem, který vyhlídce dominuje.  I v této oblasti je dalších 7 krásných skal, z nichž jednou z nejkrásnějších a nejzajímavějších je Kohoutí hřeben  a to pro svůj téměř “ tatranský ráz“. Hřeben dosahuje asi 100m délky, který na některých místech spadá 18-30m kolmo dolů.

Na protější straně údolí jsou další krásné žulové stěny, některé jsou rovněž opatřeny přístupnou vyhlídkou. Polední kameny – je to rozsáhlá skupina skal, ze kterých je krásný rozhled . Asi 400m pod Poledními kameny  je Půlený kámen a dále potom  narazíme na  dvě mohutné skály Frýdlantské cimbuří. První skála je turisticky přístupná, z prostorné plošiny je jeden z nejkrásnějších výhledů Jizerských hor do rozsáhlého údolí Smědé. Na západním úpatí směrem k Nosu je umístěna pamětní deska Rudolfa Kauschky.  Druhá skála je vlastní horolezecká sklála Frýdlantského cimbuří. Na jejím východním úpatí je umístěna bronzová deska horolezce Hoelzela, který se skály v roce 1933 zřítil a  smrtelně zranil.

Do údolí potom spadají další horolezecky významná skaliska Polední zub, Drbny, Pohovka, Kazatelna a skalní vyhlídka opředená pověstí o pokladu Hajní kostel. O Hajním kostelu se  vypráví pověst o skrytém velkém pokladu, který e otevírá jen na Velký pátek,   a o matce, která celý rok musela čekat, až jí skála vydá její zapomenuté dítě.

Stavby kulturní a technické architektury, drobné památky v krajině – boží muka a kříže

Barokní socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1767 a je zapsána jako kulturní památka obce , rejstřík č. 5 – 4181. V roce 2002 byla restaurována ak. malířem a sochařem Ivanem Hamáčkem. Příspěvek ve výši 130 tis. korun poskytl Okresní úřad v Liberci.

Kostel Nejsvětější Trojice v pseudorománském stylu – kulturní památka obce zapsaná dne  21. 12. 1998. Poslední rekonstrukce proběhla v roce 2005.

Významné technické stavby

Železniční stanice Bílý Potok pod Smrkem – postavena v letech 1899 – 1900-  Frýdlantské okresní dráhy zprovoznily trať 038 Raspenava – Bílý Potok pod Smrkem v roce 1900. Patrová stanice, nacházející se  dnes na katastru Hejnic, má jednu staniční  a dvě manipulační koleje, dvoupodlažní přijímací budovu a v minulosti dřevěné  skladiště a  dvoukolejnou výtopnou se čtyřmi stáními, skladem uhlí, vodárnou a studnou. Hlavní budova a dvoukolejná výtopna  jsou v téměř původním stavu.

Karl Bienert – odpadová přádelna – Bílý Potok čp. 295 – Karl Bienert postavil svou první přádelnu v Bílém Potoce v roce 1882 podle plánů stavitele Josefa Neissera.  Roku 1902 ji modernizoval, ale ihned následující rok do základů vyhořela. Nové, železobetonové tovární budovy byly postaveny podle projektu Heinricha Ziegera z června 1913 pro Johana Bienerta.  Ke čtyřpodlažnímu bloku přádelny  je na jižní straně  přiřazena turbínová hala a na straně západní potom kotelna a strojovna. Při severní fasádě vede schodišťová věž s vodní nádrží. Samostatně stojí skladov é budovy na sever od přádelny a trhárna východně od ní.  Byl instalován protipožární sprinklerový systém a parní kotel firmy Beitfeld-Daněk, který roku 1926 posílily dvě nové Francisovy turbíny zn. Voith.  Karl Bienert  jun. řídil odpadovou přádelnu, jež zpracovávala  produkty okolních trháren, až do třicátých let 20. Století. Po roce 1948 se továrna stala součástí n.p. Fryba, později n.p. Bytex, a v letech 1990 – 2001 zde působila Mykana a.s. Dobře dochované budovy dnes slouží novým majitelům jako specializované opravářské dílny historické techniky a příležitostně jsou zpřístupněny veřejnosti.

Proč  chránit kulturní památky

Na sklonku 18. Století, současně s rozvojem průmyslu a velkoměst, velmi často doprovázené demolicemi starých staveb, se začal v Evropě stále více utvářet veřejný zájem na cílené ochraně hmotného kulturního dědictví. Již tehdy si lidé dokázali uvědomovat jedinečnost památek, dokládajících lidovou tvořivost, způsob myšlení předchozích generací a nutnost jejich zachování jako nenahraditelného zdroje poznání národních dějin. Nejstarší obecně závazné předpisy na ochranu památek jsou z doby vlády císařovny Marie Terezie ( 1740-1780). V Československu v době jejího vzniku v roce 1918 byl dřívější systém rakousko-uherské péče dále rozvíjen. Byly založeny první památkové úřady a zdokonalovány způsoby soupisů a dokumentace památek.

Umělecké a historické, ale i technické, přírodní a další památky obohacují dochované  životní prostředí historických sídel  a krajiny a přispívají k obecné vzdělanosti a rozvoji národa.

Péči o tyto památky bychom neměli chápat jenom jako povinnost, ale především jako morální zodpovědnost. Co se podaří zachovat z dosud poměrně bohatého kulturního dědictví pro příští generace, záleží jenom na nás.

Boží muka při cestě k Bártlově boudě z roku 1827 a Boží muka u čp. 198 jejichž datace není známa   byla restaurována v roce 2006.

Kamenná boží muka umístěná na zahradě u Obecního  úřadu původně stála u čp. 212. Nechala je vystavět v roce 1819  rodina Effenbergerů pod koželužnou u cesty vedoucí okolo Velké rybí vody . Boží muka jsou  významná tím, že byla zhotovena  z jednoho kusu žulového kamene. Boží muka byla nalezena ve velmi špatném stavu, po projednání o možnosti restaurování s referátem kultury okresního úřadu v Liberci v roce 1999 byla nakonec pro bezpečnost převezena na obecní úřad, kde byla v roce 2005 po projednání s památkovým úřadem restaurována.

Boží muka u obecního úřadu

Další záchranou  v roce 2005 prošla i jedna z nejstarších drobných  památek – boží muka z roku 1778 při červeně značené turistické stezce směrem ke Smědavě.  Tato cesta patří  do poutních cest, kterrá vedla přes Bílý Potok do poutního místa v Hejnicích.

Boží muka při turistické cestě na Smědavu

Pomník, který stojí u čp. 302 byl původně postaven v roce 1886 zakladateli tělocvičnách organizací v Rakousku – Uhersku Fridrichu Ludwigu Jahnovi. Nyní slouží jako pomník k výročí konce II. Světové války 9. 5. 1945. Byl restaurován a okolí upraveno v roce 2005.

Obec na všechny drobné památky obdržela dotaci z Grantového fondu Libereckého kraje, opravu provedla  kamenosochařka  a restaurátorka Vanesa Trostová

Bílý Potok po II. světové válce  a nyní

Po skončení II. světové války došlo k osidlování pohraničí českými občany z vnitrozemí. Ve volbách v roce 1946 zvítězili komunisté s 58,52 % hlasů, na druhém místě sociální demokraté dostali 17,44%, národní socialisté 15,11% a lidová strana 8,91% hlasů. Dne 26.6.1946 byl na základě výsledků voleb do Ústavodárného národního shromáždění zvolen v obci Místní národní výbor. Do té doby byla obec řízena místní správní komisí. Místní národní výbor byl složen z funkcí předsedy, dvou místopředsedů, správcem národního majetku, dále byl y ustanoveny  referáty finanční, zásobovací , živnostenský , sociální , bytový, policejní, zemědělský a kulturně- osvětový .

3.7. 1946 byla zvolena rada a komise, kdy komise měla předsedu a dva místopředsedy a 5 členů, komise byly bytová, finanční, sociální a osvětová

Od 17. Července 1946 byl už  národní výbor schopen pracovat tak, že byl ještě vytvořen dopravní referát, byla jmenována školní rada a ustanovena vyšetřující komise, která měla řešit spory mezi obyvateli.

Už z prvních zápisů ze schůzí národního výboru je patrno, že lidé v obci se snažili v prvních letech po válce  žít velmi aktivně a nebylo jim lhostejné kdo a jak řídí národní výbor.

Například 28.8.1946 bylo odhlasováno v důsledku přípisu Okresního národní výboru, že část Bílého Potoka „ Vinkl“ se bude nazývat „ V Zátiší“.

16. Listopadu 1948 tajným hlasování bylo všemi přítomnými odhlasováno jmenování pana prezidenta Klementa Gottwalda „ čestným občanem obce“.

V roce 19578 byl postaven nový betonový most „ U Horákových“. O tři roky později byla uzavřena trhárna v čp. 278 a zaměstnanci byli převedeni ke státnímu statku.

V roce 1960 bylo v obci 8 rekreačních a ubytovacích zařízení:

Restaurace „ Poledník“  a  „ Bártlova bouda“ –  provozovala Jednota, Penzion „Krakonoš“ provozovala Tesla Kolín, „ Srubový tábor v čp. 381“ provozovaly Energetické závody Liberec, rekreační zařízení „Svoboda“  v Zátiší provozovaly Grafické závody Praha, v čp. 114 – „ČSD“ ( později v tomto objeku byla Bižuterie) hospodařila distance Vršovice  a Lesní správa  v čp. 15 měla ubytovnu pro 120 brigádníků. V domku pod Krakonošem, čp. 192 působila a stále působí  Českobratrská evangelická církev.

V roce 1964 bylo v Bílém Potoce 247 obytných domů a 949 obyvatel.

3 průmyslové závody zaměstnávali velkou část obyvatel:  Strojírny potravinářského průmyslu s počtem 45 zaměstnanců, Vigoňová přádelna  zaměstnávala 72 lidí a pila 29 pracovníků. Silná byla zaměstnanost na dvou polesích – Zadní Studánka dávala práci 70 lidem a polesí Smědava mělo 50 zaměstnanců. Státní statek hospodařil na 292ha půdy s 43 pracovníky a mimo farmu státního statku zde bylo 32 drobných zemědělců s výměrou na 0,5ha půdy.

Základní škola měla 1.-5. Ročník o celkovém počtu 104 žáků, dále mateřskou školu o jedné třídě s počtem 31 dětí. Byly zde 2 školní jídelny – v mateřské škole s kapacitou pro 31 dětí, družina mládeže při základní škole s kapacitou pro 20 žáků.

Normálnímu provozu sloužily 3 pohostinská zařízení, která provozovala  Jednota – „ Bártlova bouda“, „ Poledník“ a „ Koruna“. Prvé dvě provozovny měly v té době ubytovací kapacitu 88 lůžek.

Během letních měsíců zde byly rovněž v provozu 3 pionýrské tábory – Tesla Kolín se 120 dětmi, národní podnik Mrazírny Praha 200 dětí a Energetika Liberec 100 dětí. Celkem se zde ročně rekreovalo asi 500 – 600 rekreantů.

Zásobování potravinami obstarávali 3 prodejny, z nichž jedna ležela na katastru Hejnic.

V obci pracovali složky Červeného kříže, Požární ochrany, Svaz mládeže, Svaz včelařů, Svaz žen, Svazarm a v dřívějších dobách Junák a Sokol.

Od roku 1970 do roku 1975 byly realizovány akce „Z“, jako například kulturní dům v roce 1971, oprava základní školy v roce 1971, 1974-75, výstavba vodovodu a přípojek v roce 1971-1974, opravy mostů v roce 1972  a oprava místních komunikace v letech 1973-1975.

Dnešní Obecní úřad datujeme od 1.4.1992, kdy v prosinci 1991 bylo referendem občanů dosaženo odtržení obce od Hejnic. V prvních letech obnovené samostatnosti se obec potýkala s opravami místních komunikací, zanedbaného bytového fondu a další infrastruktury. V letech 1997 – 1998 byla část obce plynofikována a došlo zároveň k obnově některých částí vodovodního řadu včetně přípojek. V roce 2004 ve vyhlášené dobrovolné dražbě obec odkoupila rekreační zařízení Elektráren Prunéřov. Za dobu, po kterou toto velké a krásné zařízení obec vlastní, vložila do zkvalitnění a zkulturnění celého areálu  několik set tisíc korun. V posledních letech se  v areálu rekreačního zařízení pracovalo hlavně na nové čistírně odpadních vod, která byla při povodních roce 2010 vyřazena z provozu. Nyní se obnovuje  propadlé  a povodní poničené  odpadní potrubí v celém areálu.

V roce 2009 byla zateplena budova základní školy a s tím i vyměněna všechna okna. Budova prošla i vnitřní rekonstrukcí – přebudováním tříd, sociálního zařízení, přizpůsobení třetiny budovy provozu mateřské školy, která byla v roce 1991 přemístěna do  objektu  základní školy  z budovy  kde v dnešní době sídlí obecní úřad.

Povodeň  7.8.2010,  která obec zcela téměř  na dva roky  vyřadila z řádného  a běžného  životního běhu, byla ničivá a poznamenala každého, kdo se s velkou vodou toho roku střetl a stal se její obětí. Obec přišla na třech místech zcela o komunikace, velká voda vzala lávky a mosty. Kromě mostu na soutoku Smědé s Velkou rybí vodou , který obrovský nápor valících se kamenů a vody přežil s menšími škrábanci, všechny ostatní lávky a mosty musely projít zásadní obměnou. Největší stavbou byl most přes Černý potok „V Zátiší“ a most u „Chladů“. Celkové náklady na obnovu a výstavbu během roku 2011 a 2012 činily 56mil. Kč

Nejen obnovou majetku obec vytváří nové hodnoty. V roce 2011 byla s 80% účastí dotace ze státního zemědělského intervenčního fondu  dokončena rekonstrukce Hasičské zbrojnice v celkové  hodnotě 2.4mil.Kč, kdy vzniklo zcela nové, moderní a víceúčelové zázemí  pro jednotku hasičů.

V  roce 2012 byla přidělena  z téhož fondu dotace na  vybudování rekreačně aktivního projektu nazvaného  „ HUP-HOP stezka“. Stezka vede po polní komunikaci nad rekreačním areálem Jizerky v déle 500m a jsou na ní umístěny herní a cvičební prvky jak pro děti tak pro dospělé, včetně odpočinkových míst. Umístění  stezky umožňuje návštěvníkům spojit sportovní a vycházkové vyžití s návštěvou blízkého  vyhlídkového místa “ Kočičí kameny“, občerstvením u chaty Hubertka nebo tudy mohou projet bikeři na tratě“ Singltrecku“. Odtud je možné absolvovat i dlouhé a zajímavé turistické i cyklistické výlety do Jizerských hor.

V roce 2013 přibyla ke stezce HUP-HOP další výbava, tentokrát uprostřed obce, na hřišti u základní školy. Hřiště bylo  doplněno o  herní prvky pro nejmenší děti. A protože ani děti v základní škole nelenoší, vybudovali na pozemku za školou malé arboretum, které navazuje na projekt venkovní učebny.

Myšlenek,  na to aby obec žila, je mnoho.  Bílý Potok nyní našel  svého zahraničního partnera a  v květnu 2014 byla podepsána s polským lázeňským  městem Swieradow Zdrój   „Smlouva o partnerství“, která je důležitá pro další rozvoj obce v oblasti kultury, sportu, rekreačního a turistického ruchu.  Všechny tyto aktivity jsou podporovány Euroregionem NISA, protože s partnerem, který má podobné nebo stejné cíle, je možné se zajímat o výstavbu cyklostezek, naučných a odpočinkových míst, rozhledny, získat při budování Česko-Polské hřebenovky statut výchozího a centrálního místa  pro naši obec. Pokud se něco z těchto nápadů podaří vybudovat, bude obec opět zajímavější pro turisty i ostatní  návštěvníky a svým obyvatelům může zajistit pracovní příležitosti ve službách s tím spojenými.

Odkazy

Reference

  • Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích k 1.1.2017. Praha. 28. dubna 2017. Dostupné online. [cit. 2017-05-04]
  • PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách: jejich vznik, původní význam a změny. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1951. 630 s. Kapitola Bílý Potok, s. 446.
  • Bílý Potok na seznamu lánových vsí
  • NOVÁK, Vladimír. Armáda v Liberci a Libereckém kraji: vojenské posádky, vojenské útvary, vojenská zařízení, vojenské školy. Liberec: Knihy 555, 2008. 136 s. ISBN 978-80-86660-27-1. Kapitola Účast vojenských letců z Libereckého regionu ve druhé světové válce, s. 50.Shrnutí ročníku 1999 [online]. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky [cit. 2015-09-21]. Kapitola Seznam zúčastněných obcí. Dostupné online.
  • Shrnutí ročníku 2000 [online]. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky [cit. 2015-09-21]. Kapitola Seznam zúčastněných obcí. Dostupné online.
  • MASTNÍK, Aleš. Betonový válec a v něm schodiště. Harrachov bude mít novou rozhlednu. iDNES.cz [online]. 2014-12-10 [cit. 2014-12-10]. Dostupné online.
  • TRDLA, Martin. Na pole jedině s lapačem jisker. Kraj zpřísnil podmínky zemědělcům. iDNES.cz [online]. 2016-08-06 [cit. 2016-08-06]. Dostupné online.
  • HEBELKOVÁ, Libuše. Už víte, kde u nás nejvíc prší? [online]. Praha: Meteopress, 2001-02-09 [cit. 2011-05-31]. Dostupné online.
  • KOCHÁNEK, Ladislav. 1000 českých nej… a ještě něco navíc. Ilustrace František Zálabský. 4. vyd. Praha: Albatros, 1996. 108 s. ISBN 80-00-00446-1. Kapitola Podnebí, s. 13.
  • http://ferraty.wikina.cz/kocici-kameny/info-2/

Související články

Externí odkazy

Bílý Potok

(německy Weißbach) je obec v Libereckém kraji, 12 km východně od Frýdlantu, v údolí řeky SmědáJizerských horách. Obcí protéká Smědá, Bílý potok, Černý potok a Hajní potok. Žije zde 691[1] obyvatel.

V obci končí regionální železniční trať 038 z Raspenavy a Hejnic a nachází se zde železniční stanice Bílý Potok pod Smrkem. Obcí prochází silnice 290 z Frýdlantu na Smědavu a dále do obce Desná.

Název obce je prvně zaznamenán v podobě Weiszbach (1597), dále pak Weisz Pach (1598), Weiszbach (1603), až po Weiszpach (1634).[2]

Zakládací listina obce je datována 13. července 1594, kdy Melchior z Redernu vyhověl žádosti lužických osadníků o zanechání nejhořejšího úseku údolí říčky k osídlení. Jméno dala obci Kateřina z Redernu podle potoka pramenícího na Smědavské hoře. Padesát let po založení obce v ní žilo 58 obyvatel – převážně zemědělců a dřevorubců.

Inormace z Obecního úřadu

Adresa

Obecní úřad Bílý Potok
Bílý Potok čp. 337
463 62 pošta Hejnice

IČO: 00831417

Spojení

Telefon/fax: 482 323 368
482 322 152
E-mail: obec@bily-potok.cz
starosta@bily-potok.cz
mistostarosta@bily-potok.cz

Pavel ŠERCL – starosta obce

Jana MIKUDÍKOVÁ – místotarostka

Hravá dětská neděle se Sárou | Draci

Tentokrát budeme vyrábět draky a pokud nám bude přát počasí, rovnou je půjdeme pouštět. Neděle 9.října 2022 v 14.00 AŽ 16.00 hodin. Občerstvení zajištěno. Vstupné: 120 Kč/dítě Těšíme se na Vás! Nikol & Libor

Divadelní představení Ať žije Bouchon!

Frýdlantský ochotnický divadelní soubor J. K. Tyla uvádí komedii Jeana Della a Geralda Sibleyrase Ať žije Bouchon! Premiéra představení se bude konat v kině Frýdlant 14. října 2022 od 19.00 hodin. Vstupné je 100 Kč. Vstupenky můžete zakoupit v předprodeji od 19. 9....

Kunratickou stopu si letos prošlo 150 účastníků / Fotoreportáž

V sobotu 10. září 2022 proběhl v Kunraticích tradiční pochoďák, jehož počátky sahají do 80. let minulého století. Letošního ročníku se zúčastnilo 150 návštěvníků, kteří na celkem 9 kontrolách rozesetých po pěti kilometrové trase plnili nejrozličnější úkoly. Asfaltová...

ZŠ, ZUŠ a MŠ Frýdlant hledá učitele/učitelku 1. stupně

Základní škola, Základní umělecká škola a Mateřská škola, Frýdlant, okres Liberec, příspěvková organizace, hledá do svého týmu nového kolegu/kolegyni na pracovní pozici:UČITEL/KA 1. stupně ZŠ• Nástup od 1. 9. 2022 nebo dle dohody• Úvazek 1,0•...

Mezinárodní spolupráce v česko – polském příhraničí

KRAJ - Společná česko - polská hlídka a kontrola rekreačních objektů proběhla ve středu v Novém Městě pod Smrkem a okolí Hejnic. Součástí práce policistů v příhraničí je i mezinárodní spolupráce. Pro policisty z obvodních oddělení Nového Města...

Jizerská nota 2022

Folkový festival Jizerská nota se zabydlel v Hejnicích od roku 1981 a letos se koná jeho 41. ročník. Dvoudenní festival pořádá v areálu hejnického autokempu zapsaný spolek Jizerské aktivity Liberec ve spolupráci s Městem Hejnice. Cílem festivalu...

Višňová B je okresním přeborníkem pro sezónu 2021/2022

Ve Višňové se již několik týdnů plánoval program, který měl doprovázet oslavy zisku mistrovského titulu v libereckém okresním přeboru mužů. Celý harmonogram ovšem narušil neuskutečněný příjezd soupeře z Nové Vsi. Jako náhradu za regulérní soutěžní zápas se během pár...

Děje se u vás něco zajímavého nebo potřebujete dát o sobě vědět? Jsme tu pro vás! Neváhejte a kontaktujte nás na redakce@frydlantsko.eu nebo telefonicky 487 953 167 nebo 724 086 049.