Bulovka

 

Kontakt

Obecní úřad Bulovka

Bulovka 101
46401 Frýdlant

Romana Šidlová
starostka obce

Tel. +420 482 343 006
Mobil +420 602 124 600
Email: ou_bulovka@volny.cz
                       obecurad-bulovka@volny.cz

Historie obce

BULOVKA je vesnice na severu Česka, v okrese Liberec. Leží ve Frýdlantském výběžku asi 5,5 km od Frýdlantu u mezinárodní silnice E 13 vedoucí na hraniční přechod Habartice-Záwidow. Obec tvoří tři vesnice: Bulovka, Arnoltice a Dolní Oldřiš.

První písemná zmínka o obci ležící 297 m n.m. se datuje k roku 1346. Mezi místní pamětihodnosti se počítají především kostel sv. Máří Magdaleny v Arnolticích, kostel sv. Michaela v Bulovce a kostel sv. Martina v Dolní Oldřiši.

Původně hospodářsky významná sídla ležící na důležité obchodní cestě z Čech do Lužice se znovu pomalu stávají místem, kde lidé nacházejí nový klidný domov, budují domy, zakládají rodiny a navazují na bohatou historii, kterou na dlouhou dobu přepsaly poválečné události.

V současnosti u nás žije okolo 880 obyvatel, nachází se zde mateřská a základní škola, jsou zde fungující spolky fotbalistů, hasičů a myslivců a čilý kulturní život.

Každá z obcí má svůj vlastní ráz, vlastní zajímavou historii a vnímavým návštěvám má co nabídnout v každé roční době. Zajímavosti našich obcí mohou návštěvníci objevovat při pěší turistice či výletech na kole.

ARNOLTICE těžily ve středověku z toho, že se v nich rozdvojovala stará cesta z vnitrozemí. Severozápadně pokračovala přes Pertoltice k Záwidowu a dále ke Zhořelci, na severovýchod pak vedla cesta spíše místního vý­znamu přes Bulovku a Dolní Oldříš do lužického Kúpperu (Medziane) a Berná (Bierna), odkud bylo možno se rovněž dostat do Zhořelce.

Poloha i příznivé přírodní podmínky byly vhodné pro udělení vesnice v léno některému ze zdejších drobných šlechticů. Již v roce 1442 tu sídlil rod Tschirnhausů, po nich Kyawové, za nichž se ve druhé polovině 16. sto­letí obec rozdělila na Horní a Dolní Arnoltice. V první polovině 17. století došlo k několikerému střídání držitelů lenního statku, ale v důsledku války i k naprostému zruinování majetku, k němuž přispěla také emigrace podda­ných. V roce 1654 tu bylo pustých 54 % selských a 65 % chalupnických usedlostí.

Do emigrace nakonec musel odejít i jeden z posledních leníků Fabián z Unwúrde, který si v roce 1651 posteskl frýdlantskému hejtmanovi, že se teď, ve věku skoro sedmdesáti let, musí stěhovat, přestože v císařských službách prožil své mládí v Sedmihradsku a Uhrách, válka mu vzala všechny čtyři syny, kteří rovněž sloužili císaři, a on nyní musí během několika dní opustit všechno, co mu ještě v Arnolticích zůstalo. Nebylo mu to nic platné, chtěl-li vyznávat dosavadní víru, musel emigrovat. Existence lenního statku pak měla už jen krátké trvání, protože ho v roce 1664 hrabě Gallas připojil ke svému frýdlantskému panství.

Další osudy Arnoltic se již neliší od ostatních vesnic, snad až na to, že se zdejší poddaní nepodíleli na hnutí proti Gallasům v letech 1679-87. Baroko se zapsalo do vzhledu vesnice přestavbou kostela sv. Maří Magdaleny v le­tech 1738-39. Obec se rozrůstala jen pomalu. Na konci 18. století zde stálo jen 53 domů a trvalo celé půlstoletí, než se jejich počet zdvojnásobil a počet obyvatel dosáhl takřka šesti set (1833). To už měla také školu, mlýn, poplužní dvůr s ovčárnou, ale po nástupu průmyslu tu ještě nebylo ani stopy. Země­dělské zázemí poskytovalo možnost obživy a poloha na rušné cestě do Lužice zajišťovala i přísun potřebného zboží.

DOLNÍ OLDŘÍŠ, ležící dnes na samé státní hranici, je doložena již v roce 1346, kdy zde podle zápisů míšeňského biskupství existoval kostel. Stojí tu na mírném návrší svažují­cím se k potoku dodnes. Dolní Oldříš bývala lenním statkem a jeho majitelé sídlili v nejstarších dobách na tvrzi zbudované na protilehlém svahu. Dosud je patrný příkop, na­plněný kdysi vodou, který obepíná plochu zhruba kruhového půdorysu. Na ní stávala věžovitá tvrz, z níž se však bohužel nic nezachovalo.

Kdy ji majitelé opustili, nelze doložit, nejspíše na sklonku 15. století. Zřejmě když se poměry po husitských válkách uklidnily, postavili několik desítek metrů východněji obytnou budovu, obehnanou spolu s hospodářskými budovami a dvorem zdí. Přístup do sídla umožňovala brána na jižní straně. To snad již byli držiteli této nemovitosti pří­slušníci zámožné zhořelecké měšťanské rodiny Eberhardtů, kteří se tu udrželi až do počátků 17. století, jak dokazují náhrobníkv na vnější kostelní zdi.

Michal Eberhardt ml. postoupil roku 1629 Dolní Oldříš Adamu von Rodewitz výmě­nou za statek Quitzdorf v Lužici a přitom byl pořízen zápis, který dobře zachycuje stav zdejšího šlechtického sídla. Dočteme se v něm, že „je tu výstavné a dobře postavené rytířské sídlo, v němž jsou pěkné světnice, prostorná dlážděná kuchyň, pěkné pokoje a komory, také sklepy a klenuté prostory se železnými dveřmi, na domě je spolehlivý hodinový stroj s pěkným zvonem, jímž se současně může zvonit čeledi. Je tam pěkný příkop, napájený dobrou tekoucí vodou, v němž mohou být chováni kapři a ryby pro potřebu domácnosti…“

Popis psaný německy odpovídá i vyobrazení Dolní Oldříše na Globicově mapě frýdlantského panství z roku 1660. V době, kdy byl pořizován, zde by­lo 20 usedlostí selských, 19 chalupnických, 7 domkářů a 21 podruhů, k šlechtickému statku náleželo asi 100 ha osévané půdy, chovalo se na něm 39 kusů hovězího dobytka, 15 vepřů, 250 ovcí, patřilo k němu i 11 rybníků s 12 kopami násady a stály tu i dva mlýny. Za třicetileté války statek hodně sešel, byl několikrát vypleněn a v roce 1654 se v herní rule vesnice uvádí jako zcela pustá. Později se někteří obyvatelé z lužického exilu vrátili, ale normální poměry nastaly až na konci 17. století. To však již Dolní Oldříš nebyla lenním statkem, protože ji v roce 1689 koupil hrabě Gallas a spojil ji se svým frýdlant­ským panstvím.

Dolní Oldříš zůstala za Gallasů a vlastně dodnes ryze zemědělskou obcí, jejíž vývoj byl určen nejen její excentrickou polohou vůči Frýdlantu, ale i blízkostí hranice, což umož­ňovalo snadný styk s německými obcemi Gerlachsheim (dnes Grabiszyce) a Küpper (Miedziane). Zemědělská tradice je patrná i ze statistických dat z 19. století. V roce 1845 tu byla škola, panský dvůr, ovčín, hájovna, mlýn, pila, stanice finanční stráže a ži­lo tu v 90 domech na 550 obyvatel. Od té doby se počet obyvatel pozvolna, ale neustá­le snižoval až na dnešních 26 lidí a 9 domů (2001). Nástup průmyslové éry se tu tedy vůbec neprojevil a význam obce naopak upadal.

Dolní Oldříš měla v roce 1935 celkem 221 obyvatel, z toho byli 4 Češi a 5 Slováků. Děti mohly chodit pouze do jednotřídní obecné školy, na železniční stanici se muselo až do Frýdlantu. Obživu nemnoha dělníkům poskytovala místní tkalcovna Heinricha Grossmanna. V provozu tu byl i mlýn, tři hospody, smíšený obchod a trafika. Z živnost­níků se uplatnili holič, kovář, obuvník, stolař a zahradník. Do poloviny 30. let měli v obci hlavní slovo němečtí agrárníci a společenské dění organizovaly především jejich spolky (Zemědělské kasino a místní organizace Bund der Landwirte). Kromě nich zde působila také místní skupina Svazu Němců, hasičský spolek a elektrárenské družstvo.

Když vznikl 1. 6.1949 Čs. státní statek Frýdlant, patřilo k němu také hospodářství v Dolní Oldřiši, protože o samostatné hospodaření v odlehlé obci nebyl mezi osídlenci zájem. V roce 1960 bylo sloučeno s bulovským statkem. V oldříšském dvoře se ještě do­nedávna chovaly krávy i prasata, ale protože se dobytek ztrácel do Polska, chov v roce 1998 skončil. Původní kovárna čp. 90 sloužila dlouho jako sklad hnojiv a v devadesá­tých letech byla zrekonstruována na rekreační účely. V protějším domě čp. 12 byla do konce války pekárna a potom zde našel umístění obchod smíšeným zbožím, zrušený kolem roku 1952.

Po určitém zdráhání, které bylo frýdlantským ONV patrně zlomeno výstavbou lesní silničky do Háje, se obec stala ke dni 22.7.1950 součástí Bulovky. MNV Dolní Oldříš zanikl a s ním bohužel i většina písemných dokumentů. Řídící učitel Radim Nesvadba skončil vyučování v roce 1960 a ze školy se pak stala rekreační chalupa. Vesnice se na­dále vylidňovala. Telefon do domu čp. 1 byl zaveden teprve roku 1988. V devadesátých letech se přikročilo k rekonstrukci kostela, který má od října 2001 od církve pronajatý Obecní úřad Bulovka. Poutní mši, konanou po dlouhých letech 17. listopadu 2001, na­vštívilo 60 občanů.

 

Pamětihodnosti a tipy na výlet

Kostel sv. Michaela archanděla – postaven v letech 1744–1747 a zachovala se v něm část barokního zařízení

Vodní mlýny

V dnešní Bulovce stávalo celkem osm vodních mlýnů, a sice:

  • Horní mlýn
  • Dolní mlýn
  • mlýn na Světlém potoce
  • dřevěný mlýn (snad pila)
  • mlýn na tříslo pro koželuhy na Černém potoce (poblíž hospodářství čp. 57)
  • mlýn na tříslo před hostincem
  • větrný mlýn na tříslo
  • větrný mlýn situovaný za hostincem

Horní mlýn

Na Světlém potoce téměř na hranicích s Polskem stále stojí (jako objekt čp. 39) zachovaný mlýn. Zmínka o něm pochází již z roku 1591, kdy budova přechází (z důvodu nesplaceného dluhu ve výši 100 tolarů mezi Abrahamem z Faust a Janem ze Schwanitz, který byl lenním pánem na Bulovce) coby protihodnota pod lenní správu Bulovky. Tento vrchnostenský mlýn vždy určený k mletí zrna býval dědičně pronajímán mlynářským mistrům. Prvním doloženým byl Kryštof Schön, jenž na něm hospodařil se svou ženou Marií. Objekt však vlivem násilné pobělohorské rekatolizace opustil a odešel do Lužice. V následujících letech byl mlýn opuštěný a chátral.

Soupise poddaných podle víry z roku 1651 je v obci uváděn jeden mlýn se dvěma stroji. Na mlýně působil Martin Puntze, který spadal pod Habartice a místní mlýn měl pouze v nájmu. Řemeslo zde však neprovozoval, neboť odešel do Saska. Dekretem vydaným 11. května 1957 bylo předláneckému mlynáři Thomasi Hänischovi povoleno za roční poplatek 19 zlatých bylo umožněno, aby mlel pro všechny obce, jež spadaly pod vodní právo tohoto mlýna. Nikdo z ostatních obcí nesměl své obilí vozit jinam, než do mlýna v Předláncích, V dekretu stálo, že uvedená výhoda platí po omezenou dobu, do chvíle, než Horní mlýn v Bulovce bude mít opět svého mlynáře.

Dalším mlynářem, který je na tomto mlýně doložen, byl Georg Pülse, jenž ovšem pro své spory s vrchností musel roku 1677 mlýn opustit. Ten byl následně dán Andreasi Müllerovi pocházejícího z Nového Města pod Smrkem. Dalším známým majitelem byl k roku 1680 mlynář Christoph Schöler (1650–1717), který jej zakoupil za 500 tolarů. Jeho nástupcem se stal jeho syn Johann Franz Schöle. Tomu objekt patřil až do jeho smrti v roce 1750 a následně přešel na jeho syna Ambrože. Po něm od roku 1754 zde vykonával řemeslo Johann Josef Schöler, kterého po jeho smrti vystřídala manželka Anna Marie. Ta se však brzy provdala za mladého mlynářského učně Johanna Heinricha Dönnertha, jenž ovšem záhy (roku 1774) zemřel a Anna Marie se následujícího roku vdala opět za jiného mladého mlynářského učně, tentokrát Johanna Gregora Bürgera, syna višňovského rychtáře. Ten zemřel roku 1788 a Anna Marie jej za dalších pět let následovala. Poté se stal majitelem mlýna Gottfried Schöler, syn Anny Marie z prvního manželství. Na mlýně hospodařil se svou manželkou Marií Theresií a když umíral, nechal u cesty zřídit malý křížek s nápisem: „Zřízeno Gottfriedem Schölerem a jeho milovanou manželkou Marií Theresií, rozenou Neumannovou roku 1804“.

Vdova se začátkem února 1807 podruhé provdala za mlynářského tovaryše Josefa Niedeka. Ten na mlýně hospodařil až do roku 1819, kdy zemřel. Objekt poté za částku 2 357 zlatých přešel zpět na vdovu Marii Theresii. Aby ji byla schopna splatit, musela se zadlužit. Protože ale nebyla schopna své dluhy splácet, dostal se mlýn do dražby, v níž jej získal mlynář Franz Austen. Jeho působení však trvalo pouhý rok, než ho potkala tragická nehoda (cestou s povozem do Liberce pro obilí jej ranila mrtvice a když jej nalezli, byl již mrtvý). Vdova se roku 1833 opět provdala, tentokrát za mladého tovaryše Floriána Schäfra, jenž pocházel z Ludvíkova. Po něm na mlýně vykonával řemeslo jeho syn Ferdinand, kterého posléze vystřídal jeho syn, Rudolf Franz Schäfer. Posledním mlynářem před odsunem Němců po druhé světové válce byl Josef Schäfer.

Dolní mlýn

Místo, kde stál Dolní mlýn, není z map identifikovatelné. Podle staré kupní knihy zemského archivu v Praze lze dohledat, že Hans Scholz koupil 26. října 1731 jakousi louku, která se jmenovala „Mlynářská pláň“. V těch místech měl prý stát mlýn, jenž byl zatížen všemi vrchnostenskými povinnostmi. Arnoltický kronikář Anton Appelt se domnívá, že Dolní mlýn stál v místech dnešního stavení čp. 30. V některých místech je totiž ještě patrný mlýnský náhon, jenž tu ústil do potoka.

Mlýn na Světlém potoce

První zmínky o něm pocházejí z dekretní knihy z roku 1676, kde je psáno, že mlýn byl tou dobou pustý a uzavřený. Ve frýdlantském zámeckém archivu je ovšem tento stav u mlýna uváděn již v zápisech z roku 1651. K opuštění mlýna došlo vlivem rekatolizace a odchodu protestantsky smýšlejícího mlynáře.

Dřevěný mlýn

Na pomezí pastviny lesa a pastvin v louce směrem od hostince měla stát pila. To místo je nazýváno „Mlýnská louka“.

Další mlýny

V obci se nacházel též vodní mlýn. Stával v prostorách hospodářství čp. 66 vedle posléze postaveného domu čp. 197. Někdy kolem roku 1830 však došlo k jeho stržení. Jeho posledním majitelem byl Franz Ressel, který pocházel z blízkých Arnoltic.

Druhý větrný mlýn stál poblíž hostince a jeho majitelem byl k roku 1858 Franz Blumrich. Předtím objekt stával v Arnolticích u zdejšího mlýna na tříslo. Blumrich mlýn znovu postavil na kopci nad hostincem. V těchto místech stál do roku 1873, kdy došlo k jeho prodeji do starého Zawidówa.

Zdroj:
https://www.bulovka.eu/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bulovka_(okres_Liberec)

 

 

 

 

 

Pin It on Pinterest

Share This
X

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close