Když láska umírá, je to jako když vyhasne slunce. Všude se rozprostře tma a mrtvolná zima. Kolem zjizveného srdce je spousta úzkosti a bolesti, tluče nepravidelně a tlouci se vlastně bojí. Láska je jako siamská dvojčata. Dvě těla spojené v jednu bytost. O jedno se stará muž a o druhé žena. Každý své krmí něhou, pravdou, upřímností, oddáním a citem. Odměnou jim je skotačící a roztomilé stvoření, které má silné srdce aby stačilo na obě tělíčka. Pokud však jeden z partnerů přestane dodávat dostatek citu, pravdy, upřímnosti a něhy, trpí celá bytost a ač druhý svou půlku hýčká a dává jí všeho nadbytek, ta bytost chřadne a pomalu umírá. Postupně se dostane do kómatu z něhož už není cesta zpět a všichni vědí že nemocná půlka vyživovaná lží, lhostejností a intrikami musí zahubit i druhou polovičku, která se snaží bojovat a křičet : „NECHTE MNE ŽÍT, JÁ NECHCI UMŘÍT !“ Ale vše je již marné. Obě tělíčka už jen nehybně leží a čekají na neodvratný konec. Lidé, kteří byli u zrodu této lásky u ni stoji se sklopenými zraky a ač nemohou uvěřit, že kdysi tak silná bytost, o které byli přesvědčeni že dokáže vše na světě tady teď leží jako kus masa a uniká z ní zbytek života. Stoji a modlí se za jejich duše. Dívám se na vše opodál a uvědomuji si, že je to má láska, má část, která ničí tu druhou. Já měl na starost polovinu té lásky a vlastně zavinil konec této křehké bytosti. Já jsem zodpovědný za její smrt! Přiskakuji a snažím se ji oživit. Pumpuji do ni něhu, upřímnost a oživuji vzpomínky na vše krasné co jsme spolu prožili, avšak marně, tělíčka už nereagují. Odstupuji a modlím se. Modlím se, abych s umírající láskou mohl zemřít také. Byl jsem u jejího zrodu a když zemře, bez ní už žít nechci. Pane, buď tak laskav a vem si mne s ní také.
Zdroj/autor: Nubret Ladtzim
