[singlepic id=1721 w=101 h=133 float=left]Na pohádku o kohoutkovi a slepičce jsem si vzpomněl, když jsem s receptem na jeden prášíček obíhal liberecké lékárny. Samozřejmě, že ta paralela poněkud kulhá, neb slepiččino obíhání mělo za cíl zachránit kohoutkovi život, zatímco to moje usilovalo o můj. Bylo nebylo: Lékař turnovské nemocnice, který se mi stará o jeden vnitřní orgán, mi předepsal prášíček. Zná moje kolenovrtství, a proto mě informoval, že na něj doplatím jen asi stokorunu. Měl pravdu. Po příští návštěvě u něj jsem někam spěchal a zapomněl si ho v jejich lékárně vyzvednout. Žádný problém, v Liberci mám lékárnu za rohem. Zmýlil jsem se. Problém to byl. V lékárně mi řekli, že doplatím pět set korun. Dělal jsem nahluchlého a zeptal se ještě jednou. I podruhé to byla pětistovka. Nemám zájem, řekl jsem a šel jinam. Nicméně to bylo všude stejné. Stejná cena, i stejná odpověď. Totiž, že v Liberci tento originální lék žádný lékař nepředepisuje, jenom náhražky. Za vysokou cenu může fakt, že ho musí objednat. Můj zvýšený krevní tlak vystoupil ještě výš a moc jsem se musel držet, abych nebyl za hulváta. Jeden lékárník mi zřejmě z milosrdenství poradil, abych to zkusil v liberecké nemocnici. Slíbil jsem si, že když ani tam nepochodím, sednu do auta a do Turnova si dojedu. Stále to bude o tři stovky levnější. Nemusel jsem. Za recept jsem doplácel včetně poplatku, chvíle napětí, padesát korun! Tedy desetkrát méně. S prášíčkem konečně v kapse se mi vybavilo Hamletovo povzdechnutí: Je něco shnilého ve státě dánském!

Pin It on Pinterest

Share This
X

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close