fbpx

[singlepic id=1721 w=101 h=133 float=left]Na pohádku o kohoutkovi a slepičce jsem si vzpomněl, když jsem s receptem na jeden prášíček obíhal liberecké lékárny. Samozřejmě, že ta paralela poněkud kulhá, neb slepiččino obíhání mělo za cíl zachránit kohoutkovi život, zatímco to moje usilovalo o můj. Bylo nebylo: Lékař turnovské nemocnice, který se mi stará o jeden vnitřní orgán, mi předepsal prášíček. Zná moje kolenovrtství, a proto mě informoval, že na něj doplatím jen asi stokorunu. Měl pravdu. Po příští návštěvě u něj jsem někam spěchal a zapomněl si ho v jejich lékárně vyzvednout. Žádný problém, v Liberci mám lékárnu za rohem. Zmýlil jsem se. Problém to byl. V lékárně mi řekli, že doplatím pět set korun. Dělal jsem nahluchlého a zeptal se ještě jednou. I podruhé to byla pětistovka. Nemám zájem, řekl jsem a šel jinam. Nicméně to bylo všude stejné. Stejná cena, i stejná odpověď. Totiž, že v Liberci tento originální lék žádný lékař nepředepisuje, jenom náhražky. Za vysokou cenu může fakt, že ho musí objednat. Můj zvýšený krevní tlak vystoupil ještě výš a moc jsem se musel držet, abych nebyl za hulváta. Jeden lékárník mi zřejmě z milosrdenství poradil, abych to zkusil v liberecké nemocnici. Slíbil jsem si, že když ani tam nepochodím, sednu do auta a do Turnova si dojedu. Stále to bude o tři stovky levnější. Nemusel jsem. Za recept jsem doplácel včetně poplatku, chvíle napětí, padesát korun! Tedy desetkrát méně. S prášíčkem konečně v kapse se mi vybavilo Hamletovo povzdechnutí: Je něco shnilého ve státě dánském!

Pin It on Pinterest

Share This
X
X