Frýdlant Frýdlantsko Singltrek Jizerské Libverda Hejnice Raspenava FrýdlantskýBlog Ester Brožové – Vladimír Hovad se už léta věnuje výcviku psů. Pro policii, pro vrcholový sport, přičemž tam i tam získal nejednu medaili na republikových i světových soutěžích, pak samozřejmě cvičí pro veřejnost, a hlavně pro radost. A můžu vám říct, je s ním zajímavé povídání.
Vláďo, frýdlantský psí cvičák se částečně přesunul do Hajniště, proč?
Důvodů je víc, ale ty hlavní jsou zaprvé přístupová cesta, která je podle katastru vlastně soukromá louka, a zadruhé se tam postupně začínají stavět domy. A když je víkend nebo navečer a najednou tam začnou štěkat psi, je to pro sousedy nepříjemné. Takže se teď řeší, jestli nezůstaneme už jen v Hajništi.
Což je ale trochu z ruky.
Má to samozřejmě své výhody i nevýhody. Prostor v Hajništi je dostatečně velký, leží bokem, je tam spousta místa na parkování a nikoho neobtěžujeme, ale zase je hůř dostupný pro veřejnost. Na soutěž by se určitě přišlo podívat víc lidí, kdybychom byli někde tady, a když chtějí jít se psem děti, musí je tam rodiče dovézt. Ideál se ale hledá dost těžko.
Jaký typ výcviku u vás probíhá?
Máme to i v názvu, jsme Základní kynologická organizace, což znamená, že nabízíme ten základní výcvik pro lidi, kteří mají doma štěně a chtějí, aby je poslouchalo a zvládalo klasické povely „sedni, lehni, vstaň“. Ale co je velmi důležitá stránka věci, to štěně se zároveň dostane mezi další psy a lidi, na které si zvykne a naučí se být neagresivní. Navíc se hlídá očkování, jsou zaplacené poplatky a kohokoli pes pokouše, což se také může stát, je to dohledatelné, a zvíře se dá doporučit k převýchově.
Jsou všechna plemena vycvičitelná, nebo jsou s některými problémy? Co třeba takzvaná bojová plemena, nemůže jim přeskočit v hlavě i po výcviku?
Vlastně jsou to správně lovecká plemena, bojová se jim začalo říkat, protože mají sílu a povahu, která se musí umět zvládnout. A potíž je právě v tom, že to mnozí lidé neumí. Ale i s takovým psem, když ho budete od štěněte dobře vést, se dá pracovat. Jinak bývají problémovější temperamentnější plemena jako teriér nebo labrador, a přiznám se, že si na výcvik nedovedu představit takového baseta. Potíže jsou samozřejmě se zvířaty nedůvěřivými, třeba z útulku. Určitě je dobrá věc si takové zvíře vzít, ale také je potřeba k tomu přistupovat zodpovědně. Pokud má někdo děti a chce si vzít psa, jehož minulost nezná… Já bych do toho nešel. Pes si vybaví nějakou nepříjemnou zkušenost a může být průšvih.
Co jezevčíci? Ti bývají dost svéhlaví.
No, když vás kousne jezevčík, není to až tak zásadní poranění, ale pravda je, že právě oni koušou nejčastěji. Jsou přesně ty povahy, které rády přebírají roli vůdce. Základní věc, aby to doma se psem dobře fungovalo, je, že vy musíte být pánem smečky. Ale když se psovi ustupuje, dostává větší a větší prostor a končí to tím, že pes stojí s vyceněnými zuby a nikoho nepustí na křeslo, na gauč, do postele nebo domů.
Je každé plemeno vhodné na něco jiného, kupříkladu jezevčík do nory na lišku, retrívr do rodiny, chrt na závody, německý ovčák k celníkům… nebo spíš záleží na konkrétní povaze konkrétního psa?
Ano, mezi plemeny jsou určitě rozdíly. Třeba na sportovní kynologii je ideální belgický ovčák Malinois a německý ovčák. Ti jsou zároveň ideální do služební kynologie u policistů.
Sportovní a služební kynologie, můžeš to trochu přiblížit?
Jde vlastně o vrcholový výcvik psů za nějakým účelem. Výcvik, který už je o mnoho dál než ten základní, který nabízíme veřejnosti. Pes se musí začít cíleně vychovávat už od štěněte, velmi důsledně, aby se stal naprosto ovladatelným. Hledají se opravdu jen ti nejlepší jedinci. Jinak sportovních směrů, ve kterých se soutěží, existuje hodně, ale podstatné je, že všechny musí být bez agrese.
Co ta služební kynologie?
Ta je samozřejmě jiná, protože služební psi už se vedou na opravdového potenciálního pachatele, takže musí myslet jinak než pes, který kouše na závodech do figuranta. Musí být připraven na krizové situace. Když se kupříkladu pachatel schovává někde v baráku, ušetří se psem dalších osm policistů, kteří by jinak ten dům museli prohledávat. A když dotyčný zaútočí, pořád přeci jen ohrožuje zvíře, a ne člověka. Tihle psi musí být schopni vědět, jak mají kterou situaci řešit, a navíc mezi nimi umět rozlišovat. Těžko může na vystrašeného pohřešovaného člověka vybafnout jako na zloděje. Pak jsou samozřejmě i hledači drog nebo psi na požáry, kteří umí najít úmyslně založený oheň.
Jak?
Pokud byl podnícen nějakou látkou, třeba tam někdo vylil kanystr s benzínem, pes to ucítí.
Když chce někdo svého psa trénovat pro vrcholový sport, může se na vás také obrátit?
Může, a v případě, že se jedná o odvětví, kterému se věnujeme pouze okrajově, dáme kontakt na místa, kde toto nabízejí. Nehrajeme si na to, že umíme všechno.
Liší se dnešní cvičení psů od dřívějších dob?
Liší a hodně. Dříve byl výcvik psů o násilí a drezúře, dnes má být o radosti, kterou z toho mám já i pes, a kdy se utváří náš vztah. Cíl je, aby se pes mohl přetrhnout nadšením, když zavoláme „ke mně!“. Ne jako kdysi, když se zařvalo, a pes se připlazil se staženým ocasem.
Co ještě je dnes nové?
Třeba elektrické a ostnaté obojky. Ale pozor, já neříkám, že jsou špatné. Jen se musí vědět, jak je správně používat. Pak je to lepší, než zvíře utratit. Má jít o jemné korekce, nějaký impuls, který psa upozorní na nežádoucí činnost. Aplikuje se dvakrát třikrát, psa to v tu chvíli zabolí, ale přestane kupříkladu napadat své okolí. Ovšem takovou věc by neměl dostat do ruky jen tak někdo, kdo pak do psa bezhlavě pouští proud nebo ho nechá neustále bodat, a pes, chudák, vůbec netuší proč. To už hraničí s týráním zvířete.
Jaké chyby ve výchově psů se lidé nejčastěji dopouštějí?
Polidšťování. Představy, že mají doma někoho, kdo vnímá věci stejně jako oni. Zvířata nerozumí slovům. Neví, že „sedni“ je sedni. Psa můžu klidně naučit sedat na slovo „hlava“. Oni chápou tón hlasu a intonaci. Nebo neví, že bačkora je na nošení, tudíž se nesmí rozkousat. Pes se potřebuje naučit rozeznat, co je žádoucí a co ne, ale my ho musíme vést tak, aby tomu rozuměl.
A to je jak?
Když pes dělá něco, co nechceme, je nutná okamžitá nepříjemná reakce, ať už zvýšení hlasu, záškub vodítkem nebo v některých případech právě i ten speciální obojek, a pes si uvědomí, aha, když tohle dělám, děje se něco nepříjemného. A také ho nemůžeme trestat půl dne poté, co něco provedl, protože už si nespojí, k čemu ten trest patří. Příklad: pes v přírodě rád utíká. Takže ve chvíli, kdy se rozeběhne, způsobím mu ten nepříjemný podnět, on se zarazí, vrátí se, já ho strašně odměním a on si tou zkušeností spojí, že jakmile neposlechne na zavolání, bude něco nepříjemného. Ale když se vrátí, bude to naopak příjemné. A tak přijde.
Čeho ještě se lidé mají vyvarovat?
Tvrdosti. Přístupu ve stylu: na psa s holí. A potom druhého extrému – dávat mu naprostou volnost. Osobně nemám rád, když vidím psa puštěného na volno. Nevím, kde majitel bere tu jistotu, že se nemůže nic stát. Já bych si to nedovolil, přestože mám svoje zvířata zvládnutá. Nedovolil bych si to vůči lidem okolo. Neříkám, že psi mají mít neustále košík, ale když potkám v lese lidi, dám si psy na vodítko a počkám, až lidé přejdou. O parku, hřišti nebo městě už ani nemluvím. Vořechů, co koušou ze zadu do nohy, je spousta.

Když jsme u toho, existuje rada, co dělat, když zaútočí pes? Těch případů není úplně málo…

Když nebudeme řešit malé voříšky, ale velká plemena, kdy jde opravdu o zdraví nebo i život, nejlepší je nehýbat se a snažit se mít co nejvíc ochráněnou hlavu. Být pasivní. Protože jakmile začneme utíkat, stáváme se kořistí, to je prostě příroda. Jakmile se začneme bránit, staneme se nepřítelem a ještě víc ho vydráždíme. Ve chvíli útoku nemůžeme dělat víc než zůstat stát. Pokud máme s sebou dítě, jediná možnost je popadnout ho a zvednout nahoru. A pak vydržet. Nebudu lhát, bolí to dost, když pes kouše, ale pořád je to lepší než zmrzačení nebo i hůř.
Psi ale neútočí z ničeho nic, ne?
Žádné zvíře nezaútočí jen tak, příčina je vždycky. Ale může být už jen ve špatné výchově, proto by třeba ta takzvaná bojová plemena neměl mít kdekdo. Příčinou útoku může být i strach, někdo udělá prudký pohyb a pes se lekne nebo špatně vyhodnotí situaci. Ale představ si park, pes tam běhá, běhají okolo něj také děti a najednou psa píchne včela. Jenže on nepochopí, že to byla včela, on vidí dítě. A tak jde po něm. Proto jsem také říkal, že psi nemají být mezi lidmi na volno. A před takto nezodpovědnými majiteli varuji!
Myslíš, že je pes obrazem svého majitele?
Řekl bych částečně. Pes vnímá svého pána komplexně, gesta, tón hlasu, pachově, zná jeho chování, takže je samozřejmě ovlivněn tím, jaký jeho pán je. Pozná, když se půjde ven, a když má člověk blbou náladu, pes si zaleze pod lavici. Ale že by se pes začal chovat jako jeho pán, to bych asi neřekl. Buď je pes vychovaný, nebo nevychovaný.
Páníček ale předá své typické rysy, ne? Líný člověk většinou znamená také líný pes.
Takhle asi ano. Ty široké vlastnosti se předají. Ale zase si říkám, že když si líný člověk pořídí nějaké temperamentní plemeno, těžko ho předělá ke svému obrazu. Buď ho nebude mít dlouho, protože to s ním nevydrží, anebo ten pes naopak vyléčí svého pána z lenosti, protože se s ním pán prostě bude muset hýbat.
A nepřipadá ti, že si lidé zpravidla podvědomě vyberou takové zvíře, které zapadá do jejich životního stylu?
No, to ano. Člověk, který chce vypadat módně, si pořídí jorkšíráka nebo čivavu.
Vadí ti, když lidé po svých miláčcích neuklízí?
Strašně mě to štve! A mohl bych použít i hrubší výraz. Jsou lidi, kteří chodí s pytlíky, ale je dalších deset, kteří to neuklidí. Osobně bych tohle viděl jako jednu z věcí, která by byla na pokutování, a když by se to zvládlo pohlídat, paráda!
Jak je to podle tebe se psí inteligencí? Jsou opravdu tak chytří, nebo jim lidé přisuzují víc?
Kus od kusu, řekl bych. Nemyslím si, že nějaké konkrétní plemeno je výrazně chytřejší. I když, takový bígl je na výcvik složitější, je tvrdohlavější, ale klidně mezi nimi může být nějaký, který vybočí. Myslím si, že se inteligence hodně odvíjí právě od výchovy štěněte. My zkrátka na psa nějak dlouhodobě působíme, na jeho podmíněné i nepodmíněné reflexy, na jeho zkušenosti, a ovlivníme ho stejně, jako rodina ovlivní dítě. Ale pokud je pes třeba jak se říká vyčůraný, nejde o jeho přirozenou chytrost, ale o to, že zažil moment, kdy to zafungovalo. Pes funguje na bázi zkušeností. Co si prožije, tomu rozumí a obráceně.
Pes tedy nedokáže situaci odhadnout nebo předjímat?
Ne, to nejde. Dám příklad: sledujeme zloděje, já se jako člověk rozhlédnu a vidím, že támhle je rozlámaný plot a sešlapaná tráva, takže je mi jasné, kudy utíkal. Ale pes, i když to uvidí, nedocvakne mu nic. Stejně tak se bude dívat na stopy ve sněhu a nedojde mu, že je může sledovat. Jeho vodítkem je pouze pach. Jakmile cítí, tak jde, jakmile pachová stopa zmizí, pes neví, co dál.
Mají nebo nemají se podle tebe nechat dožívat nemocná a nemohoucí zvířata?
Já pro to moc nejsem. Mám za to, že by zvíře mělo mít svou důstojnost. A když už je nemohoucí, tahá za sebou nohy, nepostaví se… Zároveň vím, že to není pro nikoho jednoduché. Sám jsem takhle musel rozhodovat o svém psu, kterého jsem měl hrozně rád. Každý máme tisíc důvodů, proč to ještě neskončit, ale když už má pes bolesti a víme, že léčba vlastně žádná není… Je potřeba umět správně zhodnotit situaci. Člověk má mít zodpovědnost i za svoje zvíře.
Na co si má člověk dát pozor při pořizování štěněte?
Určitě bych doporučil, aby si lidé pořizovali psy s jasným původem. Když chce někdo na zahradu hlídacího psa, obvykle čapne po prvním bezpapírovým ovčákovi. Ale v tu chvíli máte doma něco, o čem nic nevíte. Když máte jasno v jeho rodičích, víte, co z něj vyroste a máte přehled i o možných nemocech, vadách, riziku.
Jde si podle tebe pořídit většího psa, když člověk nemá zahradu?
To záleží plemeno od plemene, kus od kusu. Někdy jde mít ovčáka v paneláku, ale pak je potřeba, aby se naučil rytmus rodiny, a my se zase musíme přizpůsobit jemu. Někteří lidé dělají třeba to, že v osmém patře paneláku otevřou dveře od bytu, pes počká, až ho dole někdo pustí ven, udělá potřebu a pak zas počká, až někdo půjde dovnitř. Hrůza! Holt musíme vstávat brzo, jít vyvenčit, a když přijdeme z práce, první věcí je, že jdeme znova se psem ven. Když mu poskytneme přesný režim venčení, jídla i spánku, naučí se ho, a v takovém systému si jedno zvíře v paneláku dovedu představit, třeba i dogu.

 

Pin It on Pinterest

Share This
X

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close