myšlenkou a akcíZdravím Vás všechny opět na pozitivní frekvenci, máte správně naladěno.

Nemusím ani dlouze přemýšlet, o čem že by mohla dnešní Pozitivní frekvence být. Právě zažívám experiment, který mi ukazuje, jak tenká stěna je mezi myšlenkou a akcí. Víte, kolikrát nás něco napadne a pak si tu myšlenku válíme v hlavě kdoví jak dlouho… Několikrát ji obracíme a klademe si otázky: Co kdyby, jak by, a co když…. Ale já jsem si teď několikrát vyzkoušela nedat prostor pochybovačným otázkám a zbytečnému tlachání uvnitř mne, ale rozhodla jsem se v jedné vteřině proměnit myšlenku v akci. Ještě nemám vyzkoušeno, jak s tím půjde žít ve všech směrech anebo jak dlouho, každopádně mám úžasné zážitky z proběhnuvších testů.

Minulý týden jsem pracovala hodně moc. Našla jsem si dvě nové práce a v jedné půlce dne pracuji pro jednu společnost a v druhé půlce dne pracuji pro další společnost. Chodila jsem domů až večer, unavená, ale natěšená, že to má svůj důvod. Věděla jsem totiž, že další týdny budu v zahraničí a tam pracovat nejspíš nebudu. Teda pokud nenazývám prací i třeba psaní a žití :-).

A jak jsem takhle šla domů, snažila jsem se užít si aspoň tu cestu jako procházku. Vzala jsem to přes les a nachytávala se, abych nespěchala a abych cestou odměnila pohledem aspoň ty krásné stromy. Už jsem se blížila k domu, když jsem viděla bezdomovce, jak se snaží urputně vylovit něco z kontejneru. Něco si pro sebe brmlal a už měl v ruce asi tři igelitky. Míjela jsem ho, aniž bych se mu podívala do obličeje, ale nebyl mi lhostejný. Naopak. V tu chvíli mi docházely dvě protikladné věci. Jednak, že já nedávno rovněž neměla kde bydlet. A nebýt andělů a lidí, na které jsem se mohla obrátit a požádat o pomoc, kdo ví, kde bych skončila… Zároveň je mi však jasné, že každý máme volbu. A já se prostě rozhodla neskončit na ulici a řešit svou situaci. Víte jak se to říká: Nikdy neříkej „nikdy“. Tak i já se teď trochu zdržuji tady vykládat, jak „NIKDY“ se mne tohle nemůže týkat. Protože už dnes vím, jak snadno se může člověk na ulici dostat. Ale když to vezmu z toho pohledu volby, tak já se vracím ze dvou prací a tento pán u popelnice mohl zrovna tak někde pracovat. Cokoliv a kdekoliv. Když už člověku teče do bot, měl by prostě dělat cokoliv, aby se z té bryndy dostal. Ale jak je vidno, někdo volí cestu bryndy…. Každopádně proběhlo mi toho hlavou hodně, když jsem ho míjela, ale z těch všech útržků jsem měla silný pocit, že tak jako někdo kdysi pomohl s bydlením mně, měla bych tu pomoc nějakým způsobem zase poslat dál. Nenapadalo mne jak. Každopádně než jsem odemkla dveře domu, než jsem vyjela nahoru do patra – v mé mysli se to zmenšilo na jediné: Mám úžasnou králičí pomazánku od mojí mamky z velikonoc a v tašce si nesu čerstvý chleba. Ukrojila jsem bleskově několik krajíců a hodně je namazala mamčinou pomazánkou. Chleby jsem pospojovala a dala do sáčku. Vyhlídla jsem z okna a „on“ akorát odcházel od popelnic pryč. Otevřela jsem teda rychle okno a zavolala: „Hey, pane!“ …Nic, ani se nepodíval. Asi mu už dlouho nikdo neřekl pane (napadlo mne). „Hey, pane, počkejte prosím“, otočil se mým směrem, „počkejte prosím chvilku, hned seběhnu dolů, něco pro Vás mám…“ Popadla jsem sáček se svačinou a běžela rychle k výtahu. Uvědomovala jsem si, jak slabá stěna byla opravdu mezi tou myšlenkou a skutkem. Kdybych nechala myšlenku ještě vteřinu válet v hlavě, už by nejspíš navždy skončila jen myšlenkou… Sjela jsem dolů výtahem a v pantoflích přeskákala haldy sněhu kolem parkoviště. Čekal tam na mne a já mu podávala svačinu. Chtěla jsem mu říct, že jsem nedávno byla taky bez domova, ale někdo mi moc pomohl a tak mu teď můžu dát aspoň svačinu. Ale pak mi přišlo zbytečné vyprávět mu cosi, co ho stejně asi nezajímá. Hned se mne zeptal, jestli nemám doma nějaké velké boty, a ukázal mi, že on sotva chodí na podrážkách. „Bohužel, nemám teď svůj domov a velké boty taky ne. Ale tak aspoň ten chleba Vám bude chutnat“, doufala jsem. Pak jsem mu řekla akorát ještě hloupou větu: „Mějte se hezky“ a vrátila se sněhem v pantoflích zase domů. Možná to celé bylo zbytečné. Nevím. Možná je vegetarián a králičí pomazánku neocení. Možná je hloupost dávat někomu svačinu, když potřebuje boty do sněhu. Možná možná možná…. těch může být několik. Každopádně to, proč o tom píšu je to, že mezi myšlenkou a skutkem může být vážně jen pouhá vteřina! A pokud je to něco, co považujete za užitečné, tak podle mne tím jen získáte dobrý pocit, nebo jen veselý zážitek. To je jedno. Každopádně kolik nás může říct: Udělal jsem to, či ono…. Ale kolik nás je takových, co říká: Chtěl jsem udělat to, napadlo mne tehdy udělat tamto, mockrát jsem chtěl udělat to, ale pak už jsem to nestihl apod…. To je to, co se snažím říct.

Teď jsem v Ankaře, kde jsou překrásné parky. Dva veliké mám kousek od domu, kde jsem na návštěvě. Jezdím sem poslední dobou často a tak to v okolí domu už celkem znám. Ale turecky skoro nic neumím. Bohužel Turci ve vnitrozemí zase obvykle neumí anglicky. Přesto přese všechno, cokoliv mne napadne zajistit, sehnat, zjistit – tak si s Angličtinou vystačím. Dokonce i nákup žárovky do ledničky proběhl hned na druhý pokus. A dneska jsem šla na dlouhou procházku do parku. Sama. Zatímco v Čechách se ještě zuby nehty drží zima, tady už je, jak to nazývám – létové jaro. Tzn. jdu v tričku a kolem mne poletují květy ze stromů. Všude to voní, motýli lítají. Sedla jsem si blízko fontány na lavičku a čtu si (mimochodem knihu od Jaroslava Duška ZE MĚ – velice doporučuji). A najednou kolem mne začalo být nějak rušno. Zvednu hlavu a vidím, jak skupina lidí se chopí práce v záhonech. Dokonce i jejich šéfová hezky oděná, odložila desky s tužkou a začala plít záhony. Zavřela jsem knihu a chvíli je sledovala. V jeden okamžik mi blesklo hlavou: Líbilo by se mi teď být užitečná a pracovat s hlínou. V hlavě mi hned problikla věta: nepřemýšlej, udělej to! Uklidila jsem knihu do kabelky a šla se zeptat, zda můžu pomoct. Nečekala jsem na odpověď a ukázala, že taky umím plít. No a co, že mám podpatky a světlý džíny, dala jsem si bacha a i tak jsem toho za několik hodin práce udělala pořádný kus. Mezitím se za mnou sbíhali ostatní členové party, ptát se mne, odkud jsem, lehce jsme konverzovali, díky jejich bossovi, který uměl anglicky. Probrali jsme fotbal, české hráče v Istanbulu a jejich slavný tým Galatasaray – to jsem zase chtěla ukázat já, že vím, že turecký fotbal je jejich opravdu srdeční poklad! No a pak jsem si s nimi dala čay – jak jinak a po práci další čay, párkrát jsme se vyfotily a se šéfem jsme ještě prohodily v kanceláři, co všechno by se dalo v česko-turecké spolupráci zařídit. Každopádně krásné hodiny s nimi, byla jsem užitečná a ještě si nesu možná důležitou vizitku, pro mou další budoucnost :-).

Jak mi jednou řekl jeden spolucestující v letadle: Nikdy nevíš, koho potkáš, s kým se budeš bavit, co se dozvíš… Neoddělujeme business od volného času. A je to pravda. Zítra nesu do parku ukázat, co jsem z Čech přivezla! Hádejte. Sítě proti holubům na balkony. Holubů v centru mají mraky a podle toho taky jejich balkony vypadají. Vešlo se mi jich do kufru 30 kusů, tak uvidíme, jaký business zítra uděláme.

No a co dnešní Pozitivní frekvence chtěla říct? Neztrácejte čas mezi myšlenkou a rozhodnutím k akci. Už se nemusí opakovat! Navíc se dějí věci, které jen tak nenaplánujete….

A na závěr jedno video, kde jsou krásně vidět tenké hranice mezi myšlenkou pomoci a pomocí skutečnou, tak hezké pokoukání.

Mějte krásný víkend nejen na Freedlantsku, z Ankary zdraví Laura.

 

(Foto archív Laury)

Pin It on Pinterest

Share This
X

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close