Osobní prostor? 

Když mě oslovil můj kamarád, obchodní partner a autor tohoto webu Petr Bíma s nápadem, že si mohu otevřít blog a uveřejňovat své články a fotografie, připadalo mi to jako prima nápad. Potřebovala jsem prostor, kde mohu prezentovat fotky a psát mě vždycky bavilo, dá se říci, že už od základní školy mi písemný projev vzhledem k mé introvertní povaze vyhovoval nejvíce, řekla jsem si proč ne? Ale o čem psát, co mohu, krom mých fotografií, nabídnout čtenářům? Politika mě nezajímá, alespoň ne v podobě, kterou máme možnost pozorovat v médiích, nejsem znalec ekonomiky ani profesorka historie a fotbal také nebude to pravé ořechové. Odpověď je jednoduchá. Budu psát o tom, co znám nejlépe. Podělím se o sebe a své zkušenosti a můj pohled na svět. Budeme se tu spolu zabývat různými tématy, nejčastěji těmi osobními, které se dotýkají každého z nás, nemyslím tím zmíněnou politiku ani zdravý životní styl, ale věci ryze osobního charakteru. Záležitosti člověčenství jako takového, naším růstem, vztahy, pocity, životními situacemi, které nejsou vždy, jak všichni víme, úplně jednoduché. Pojďme se tu zaměřit na to, co je skutečně důležité. Pro mne to jsou otázky bytí samotného, překonávání životních překážek, poznávání světa jaký je, sebe samé a tím i druhých lidí. Budeme si povídat o nacházení a dosahování štěstí, jak svého i jak k němu pomoci lidem kolem. O vzájemnosti, osobním růstu, o naplněném a úspěšném životě, který si přeje mít každý člověk a jak takových úspěchů, které se někdy zdají být samozřejmé dosáhnout.  Začněme dnes třeba tím osobním prostorem. Je totiž docela důležitý.

Trochu teorie neuškodí. Z pohledu psychologie se na osobní prostor dá nahlížet dvěma pohledy. Většina lidí ho chápe jen jako prostor kolem svého fyzického těla. Tímto osobním prostorem se v neverbální komunikaci zabývá proxemika, historicky to má co do činění s teritoriem a jeho vymezením. Pokud jste už někdy jeli přeplněným autobusem, nebo výtahem, bylo vám nejspíš asi hned jasné, jaké rozměry má váš fyzický osobní prostor. Allan Peas v Knize Řeč těla říká: “…požadovaný osobní prostor se odvozuje od hustoty zalidnění oblasti, v níž dotyčný člověk vyrůstal. Lidé vychovaní v řídce osídlených venkovských oblastech potřebují více osobního prostoru než lidé vychovaní v hustě zalidněných městech.” Z toho vyplývá, že lze podle podání ruky určit, odkud člověk pochází. Zda z venkova, či z města. Co je ve velkém městě běžná vzdálenost, může být na venkově vnímáno jako projev agrese. Jste-li jedináček, pak si patrně svůj osobní prostor chráníte o něco více než lidé vyrůstající s několika sourozenci, stejně tak se liší introverti a extroverti. Takových příkladů najdeme spoustu a všichni se zřejmě shodneme, že taková je realita, protože to vnímáme víceméně všichni stejně. Není to však jen o tom fyzickém prostoru, mnohem důležitější je ten druhý úhel pohledu a to aspekt, že osobní prostor má i svůj duchovní rozměr. Můžeme ho nazvat osobní atmosférou, jakýsi okruh našeho vnímání a vědění. A této atmosféry se můžete dotknout aniž by došlo k fyzickému setkání dvou osob. Paradoxně stačí, když něco o druhém člověku ‚pouze‘ řekneme a zákony universa učiní své. Ovlivnit osobní prostor svůj i druhého můžeme pouhou myšlenkou. Může se to zdát šílené, ale skutečně je to tak. Své osobní prostory ovlivňujeme navzájem neustále a nejen tím co o druhých říkáme, ale i tím co si myslíme. Málokdo si je však vědom toho, že i jakákoliv myšlenka má ve vesmíru jistou váhu. Kvantová fyzika to však prokazuje zcela zřejmě. Každý náš čin, počíná myšlenkou. Není to tak? Lidé často nejsou ochotni připustit, že existuje souvislost mezi stavem vědomí a tím, co se vám děje. Není to ani tolik osud nebo předurčení.  Váš život je určen tím, jak reagujete na to, co se děje. Především v interakci s ostatními.

Většina lidí přemýšlí takto: Vždyť, když nás ten dotyčný neslyší, můžeme si říkat přece co chceme. Ano, můžeme. Musíme však počítat s následky. Nedivme se potom, že se i my cítíme ohroženi na svém osobním prostoru. Co dáváme, se nám vrací. A někdy zatraceně rychle. Je známo, že pokud si o někom pomyslíme, že je idiot, tak on nám to při nejbližší příležitosti předvede v reálu. Budeme-li však předpokládat, že je dobrý, i když víme, že ve skutečnosti třeba tak úplně není, vrátí se nám stejně tak. K překvapení i sebe samých se situace vyvine pozitivně. Zajímavé a zcela funkční. Jistě dáte za pravdu, že každý z nás má své osobní neviditelné hranice, nikdo je nevidíme, ale všichni cítíme. Mnoho lidí neumí je s těmito hranicemi zacházet a není divu, tohle se ve školách nenaučíme. Často k největším lekcím docházíme až v průběhu života, kdy na vlastní kůži pocítíme jaké to je. Mě osobně kdysi toto uvědomění dovedlo k mnohem většímu respektu k prostoru jiných lidí a větší opatrnosti při vstupování do něj ať už fyzicky nebo verbálně, nedovolené překračování se trestá.  Já osobní prostor vidím nejen jako pomyslnou kružnici kolem těla, ale dívám se na něj komplexněji. Za osobní prostor považuji především i rovinu názorů, myšlenek, postřehů a náhledů na život, všechny ty záležitosti, které nosíme ve svých hlavách. Osobní prostor je rovněž i náš domov, vesnice i kraj ve kterém žijeme a lidé se kterými se stýkáme.

Svůj osobní prostor si každý dobře hlídá, je to zóna, kam pouštíme lidi, kteří jsou pro nás důležití a kde s nimi sdílíme, na oplátku žádáme totéž, průnik i do osobního prostoru druhé strany. Ale jen málo lidí toto svým způsobem umění ovládá. Je mimořádně důležité se naučit rozeznávat hranice osobního prostoru a potkávat se s druhými na půli cesty. Pointa dobrých vztahů je v pomyslném průniku kruhů našich osobních prostorů. Jen tak má vzájemná komunikace smysl a můžeme se skutečně dotknout jeden druhého a plnohodnotně komunikovat. Mnoho lidí to však má tak, že oni otevřou svůj osobní prostor, ale bez vědomí a respektu toho vašeho. Dívají se jen na ten svůj prostor. Neprolínají, pouze Vás vpustí a čekají, že teď když Vás tam mají mohou ventilovat své negace a manipulovat s vámi, nikoliv komunikovat a sdílet. Pojďme se zamyslet sami nad sebou. Jak velký je můj osobní prostor, kolik místa potřebuji pro svůj svobodný život? Kdo a jakým způsobem můj osobní prostor prolíná? Sice je to místo, které máme sami pro sebe, ale bez existence druhých lidí bychom měli těžko potřebu si vůbec takovou věc uvědomovat a vymezovat. Až v kontaktu s druhými, nabývá osobní prostor smysl. Co lidé, kteří do vašich kruhů vstupují? Respektují váš prostor? Zacházejí s ním s citem a pokorou nebo jako sloni v porcelánu?

Zkuste pozorovat své hranice osobního prostoru a vnímat co a kdo do něj vstupuje a jaké jsou vaše reakce. Nejsme to někdy my sami, kdo je necitlivý a v zájmu prosazení vlastní věci se chováme jako ti sloni a pak se strašně divíme, že se něco podobného děje nám samým? Často nevědomě, ale přes to, děláme a říkáme věci, které bychom si mohli odpustit, třeba jen právě proto, že jsme si vědomi, že i pouhým slovem můžeme druhého poškodit. Často víc než kdybychom jim dali ránu pěstí. Možná pochopíte ještě lépe jednání druhých, když vědom vstoupíte do jejich osobního prostoru a jediné co uděláte, je že ho nebudete ho hodnotit, posuzovat a odsuzovat. Vždy, když se pokusíte prosadit sebe a své zájmy a usilovat o vlastní cíle, zkuste zároveň přemýšlet jaký užitek z vašeho konání bude mít nejen protistrana, ale všeobecně společnost vůbec. Zkrátka hledat způsob jak najít společný prostor. Najednou budeme poslouchat co nám druhý říká, nejen přemýšlet nad tím, co mi sami řekneme. Máme dvě uši, dvě oči a jednu pusu, moudrá příroda nám tím chce naznačit, že máme možná více pozorovat a naslouchat než mluvit. Pokud máte potíže s druhými lidmi, nerozumíte jim a jejich chování Vám přijde nepochopitelné. Zkuste přemýšlet, zda není počátek problému nikoliv na jejich straně, ale u vás samých. Ve vašem zacházení s druhými a jejich prostorem. Mnoho potíží začíná právě tady. V osobním prostoru, naší percepci a nepochopení nebo neschopnosti sdílení a komunikaci. Já posuzuji lidi i podle toho jak nakládají s osobním prostorem, lze totiž předpokládat, že jak zacházejí s tímto, budou zacházet i s jinými  věcmi, které jim svěřím. A jak se vypořádat s lidmi, kteří náš prostor nejen nerespektují, ale třeba i nás skrze něj poškozují si povíme v příštím článku. Mějte se zatím co nejlépe!

Jana Rotterová

jana_rotterova

Něco málo o mé maličkosti: Jmenuji se Jana Rotterová, narodila jsem se v červenci v roce 1983, v roce 2012 jsem absolvovala pedagogické lyceum v Berouně. Pracovně jsem vykonávala nejrůznější profese, nejdelší dobu mého pracovního života, cca 10 let, jsem však strávila coby příslušnice státní správy na letišti Václava Havla. Zajímám se o psychologii a osobní rozvoj, fotografii, podnikání, alternativní medicínu, design a umění, gastronomii i kvantovou fyziku. Baví mě poznávat a cestovat, film, hudba, knihy a ani pohyb mi nejsou cizí. Zde na Frýdlantsku žiji něco málo přes dva roky, z toho poslední rok v Jindřichovicích pod Smrkem, kde jsem zakotvila. Krom přátel, podnikatelských příležitostí, dobrých lidí a krásné divoké krajiny, jsem tu našla po letech strávených v mém rodném Berouně, Praze dalších destinacích, nový domov. Zamilovala jsem se do severočeské divočiny, dá se říci, na první pohled. Původně jsem sem odjela jen ‚na čas‘, odpočinout si v náročném období mého života od ruchu velkého města a rozmyslet si, kudy se můj život bude ubírat dál. Už jsou to dva roky a já tak trochu tuším, že to tu nebude jen na skok. Život zde není snadný, ale o to krásnější. Je to místo, kde jsem našla svobodu a klid. Čtu, píšu, fotím, tvořím, pracuji, cestuji, obdivuji, jím, medituji, miluji – především život, takový jaký je. A moji přátelé by dosvědčili, že jsem měla tu čest ho poznat opravdu z nejrůznějších stránek, ne vždy těch pěkných. Za svůj největší životní úspěch považuji, že jsem si prošla mnoha cennými zkušenostmi, v krkolomných pádech našla sílu a motivaci vstát a jít dál a našla sebe sama, svou cestu a vytyčila nové cíle, za kterými kráčím životem dál. O tom co na této cestě potkala, čím se v současnosti zabývám a jaké otázky si kladu, tomu se budu věnovat v článcích na tomto blogu. Někdy to bude veselé, někdy smutnější, někdy s nadsázkou, někdy zcela vážné. Tak jako život sám.

Pin It on Pinterest

Share This
X

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close