fbpx

Egotrip na téma:  Jak se vyrovnat s lidmi, kteří nerespektují náš osobní prostor, pomlouvají a škodí nám?  

Uznávám. Minule jsme si dali trochu náročnější téma, ale nedalo mi to. Mohla jsem psát o tom jak ostříhat čivavu, nalakovat si nehty nebo upéct kachnu a zajisté bych sklidila větší úspěch, ale nemůžu si pomoct, řekla jsem, že blog bude trochu o jiných úhlech pohledu na věci kolem nás i mezi námi, budeme se tedy toho držet i nadále. Slíbila jsem, že se budeme zabývat tím jak jako lidé vyrůst a jak vést kroky svého života takovým způsobem, abychom v něm byli šťastní a dosahovali svých cílů. Není to zrovna jednoduché, zadarmo to není a spíš než rychle dosažitelná meta, je to běh na dlouhou trať, ale není to ani nemožné a nedosažitelné.

Pro dobrý začátek našeho rozvoje a nabrání toho správného směru je potřebné si projít úplné základy. Stejně jako v první třídě se musíme naučit číslice než můžeme začít počítat rovnice, musíme i v životě napřed pozměnit naše základní paradigmata a věnovat se, zjednodušeně řečeno, vlastnímu nastavení, než dospějeme k tomu, že jsme schopni vidět souvislosti v plné jejich šíři a vyvozovat objektivní závěry. Teprve na takových základech činit rozhodnutí, tedy řídit, podotýkám vědomě, náš život. A pořád platí stará známá pravda, že co zasejeme… Ono totiž co se děje uvnitř nás samých, to se nám manifestuje ve světě kolem nás. O čem to zase mluvím? Navážeme na minulý článek. Kdybych ho měla shrnout, tak bych řekla, že jsme popsali trochu složitěji velice jednoduchou věc a to, že co dáváme se nám vrací, že svět má i další rozměry než nám říká materialistická fyzika a že bychom měli mít k těmto záležitostem respekt, protože fakt že je, mimochodem stejně jako třeba gravitaci, nevidíme, rozhodně neznamená, že tu tyto přírodní zákony nejsou a nepůsobí na nás. Zmíněnou gravitaci také nevidíme ale těžko popřeme, všichni víme, že po zakopnutí rozhodně nahoru nepoletíme. Stejně tak je to i v jiných oblastech života. Mluvili jsme o osobním prostoru svém i druhých lidí a jak ho vědomě i nevědomě ovlivňujeme svými činy i myšlenkami. Proto je třeba dávat pozor na to co o druhých říkáme a co si myslíme, protože to vlastně vypovídá víc o nás samých než o hodnoceném objektu a ve finále jsme to my sami, kdo má pověstné máslo na hlavě. Zmapovali jsme si svůj osobní prostor a víme, co a kdo všechno se do něj počítá a víme, že v tomto prostoru máme jistou moc svět kolem sebe ovlivnit.

To je všechno jistě dobré vědět, ale co s tím, když mi sami jsme v pohodě a víme jak se svým životem nakládat, ale kolem nás jsou lidé, kteří se nám to snaží znemožnit? Co když sejeme obilí, ale někdo nám ho pošlape a sklidíme jen bodláčí?  Jsou bohužel mezi námi lidé, kteří nesnesou ve své blízkosti někoho, kdo se jejich negace neúčastní a snaží se nás všemožnými způsoby znechutit, abychom byli jako oni a naši pozitivní energii vysávají jako upíři krev. Co s vetřelci v našem osobním prostoru, kteří nám škodí? Jak se vypořádat s lidmi, kteří jsou nám blízko, může to být dokonce i naše rodina, kolegové, sousedi, obchodní partneři, zkrátka lidé, kteří vstupují do našich kruhů z jiného statusu, než našeho svobodného výběru a kteří nás zneužívají či poškozují skrze svou pozici a doslova znečišťují náš osobní prostor? Mám kamaráda, ten by řekl, že by bylo prima je zastřelit, ale všichni víme, že proužky sluší málokomu a dovolená je sice fajn, ale nikoliv v místnosti s mřížemi na oknech. Nezbývá než hledat jiné způsoby, jak se s potížisty vyrovnat.

Známe to všichni až moc dobře. Ta paní, co bydlí vedle nás si všimla, že nám doma každý večer pláče naše dítě, pak vás vidí, když s ním jdete do školky a jak cestou neposlušnému dítěti střihnete jednu přes zadek. Druhý den, se o vás říká, že své dítě dozajista týráte, bijete, jste špatná matka a večer pláče, protože mu nedáváte najíst. Stejně tak v zaměstnání, šéf přijal novou kolegyni, máte jí zaučit a ukázat pracoviště, upozorníte jí na co si dávat pozor, jste přátelská a milá, protože víte, že první dny v novém zaměstnání nejsou nikdy snadné. Vše proběhne jak má. Týden na to si váš šéf zavolá do své pracovny, kde sedí dotyčná dáma, která pokazila co mohla a nyní tvrdí, že je to proto, že vy jste jí nic neřekla. Šéf připíše škodu vám k úhradě a kolegové začnou pochybovat o vaší spolehlivosti. A už to jede. Tohle jsou víceméně úsměvné příběhy, bohužel jsou lidé, kteří nám dokážou opravdu ublížit. Co teď s tím? Ne každý to má tak aby se nad to povznesl a podobné hlouposti ignoroval a v případě, že daná osoba nás nepoškodí jen slovně, ale i materiálně, tak často ani nelze předstírat, že se nic nestalo.

Není to jednoduché, tihle lidé totiž moc dobře vědí, jakých míst se pomyslně dotknout a jakým způsobem, aby se to zaručeně dotklo i nás samých. Pointa toho, jak se s těmito nešťastníky vyrovnat je v tom si v první řadě uvědomit, že to co oni říkají a dělají má jen málo co do činění s námi samými. Problém není v nás a našich činech, ale v jejich myšlení. Budiž nám zadostiučiněním, že tak jak tito vetřelci přemýšlejí o nás, přemýšlí i sami o sobě a se stejnou krutostí jako soudí nás soudí sami sebe. Je nemožné, aby lidé dívající se na sebe negativně dokázali vidět něco pozitivního kolem.

Ale existuje ještě horší liga, někteří lidé jen promluví a už otráví vzduch. Nejsou jen negativně naladěni, ale i vytvářejí kolem sebe atmosféru, která může vzbuzovat úzkost a strach. Jejich nálady přechází do trvalého zneužívání a působení bolesti. Když se na ně zaměříte, vyhledávají vztahy, které upevní jejich sobecké potřeby. Vydírají své kolegy, podřízené, neváhají je stalkovat, terorizovat, udávat, ač se zdá, že sami z toho nemají prospěch. Mají, v sobě. Opět ale nelze paušalizovat. Někteří lidé se takto chovají, když třeba jen procházejí těžkým obdobím svého života. Mohou být nemocní, trpět strachem a úzkostmi a zoufale postrádají to, co potřebují, třeba přítele, partnera, rodinu, společenské uplatnění nebo radu, směr, podporu. Stojí za to je vyslechnout, jed, který plivou, si trpělivě otírat. Jenže většinou jsou jako raněná zvířata. Chtějí ošetření a pohlazení, ale lékaře hryzají a škrábou. Potkáváme tyto lidi celý život – na ulici, v práci, škole. Jak se tedy zachovat k požíračům energie, když tvoří náš nejbližší okruh?

Rozdělme si je na tři pomyslné kategorie.

Ti první, jsou ti nejhorší. Lidé, kteří jsou opravdovou hrozbou, jsou to manipulátoři a psychopati. Poznáte je tak, že v jejich přítomnosti vám z neznámého důvodu, přestože se (obzvlášť v prvních okamžicích) chovají moc hezky, naskočí divný pocit, víte, že se nic (zatím) neděje, ale přesto z dotyčného cítíte hrozbu. Po setkání s takovým člověkem ráno najednou zjistíte, že o něm přemýšlíte ještě večer a přestože už dávno nejste v jeho přítomnosti musíte o dotyčném neustále hovořit a zjišťujete, že se mu povedlo se vám dostat pod kůži. Pokud se setkáte s člověkem, který ve vás vyvolává smíšené pocity a přes jeho úžasné chování a velkorysost se cítíte být jeho přítomností ohroženi, doporučuje se být velice obezřetní v navazování vztahu. Tito lidé jsou často velice dobří v předstírání emocí, mají dobré způsoby a často jsou vzdělaní a navenek působí jako úspěšní a vyrovnaní jedinci. Problém je v tom, že tento jejich přístup trvá jen do okamžiku dokud vás nedostanou do svých osidel. Tedy nenecháte se od nich zaměstnat, nezačnete s nimi spolupracovat nebo neuzavřete jiný druh svazku. V okamžiku, kdy se na nich stanete závislí ať už materiálně nebo citově, vychutnají si vás. Tito lidé neumí plnohodnotně prožívat emoce, nechápou empatii ani soucit a jsou schopni těch nejhorších činů. V okamžiku, kdy se na nich stanete závislí se ukáže jejich pravá tvář. Málokdo z takových setkání vyvázne bez poškození. Mají moc nám ublížit na celý život, zneužijí to nejcennější, naši důvěru a je pak velice těžké začít znovu důvěřovat neznámým lidem, když máme takovou zkušenost. Vždy když se někdo projeví podobným způsobem položme si otázku: Potřebuji takového člověka ve svém životě? Je pro mne skutečně tak důležitý, že musím snášet takové zacházení? Často mi lidé říkají, že něco podobného není možné změnit a mají pravdu. Jediné smysluplné řešení je odchod. Někdy to může být bolestná zkušenost, ale ani ten největší strach z nepříjemného ukončování takového ‘vztahu’ a z nového začátku se nevyrovná okamžikům protrpěným s takovým člověkem. Odejděte dokud můžete, ve valné většině případů je to jediné řešení.

Kategorie druhá jsou lidé, kteří to takzvaně ‘myslí dobře’. Často je to okruh našich nejbližších. Co když vás poškozuje životní partner nebo dokonce vlastní rodina? To jsou lidé se kterými nás pojí víc než jen podepsaný papír nebo společný plot. Jsme vedeni společností k tomu, že na těchto lidech záleží ze všech nejvíce a měli bychom je přijímat a vážit si jich, ale co když si oni neváží nás? Bohužel ne všechny rodiny fungují stejně, někdy ti, kteří nám mají být nejblíž a podporovat nás, jsou ti, kdo nás nejvíce sráží a vysávají.

Často pomáhá uvědomění, že jsou to pořád jenom lidé a přestože máme spřízněnou krev nemusíme si od nich nechat všechno líbit. Třeba to opravdu nemyslí zle a jejich chování je jen výsledek neschopnosti otevřeně projevit své pravé pocity. Třeba je za zlobou skrytý strach, že vás ztratí.  Příbuzenské zlo má málokdy sevřenou pěst a jasné obrysy. Často je skryto za „starost“ a „dobrý úmysl“.

V zásadě není důležité, jak se manipulace projevuje, ale k čemu vede. Proto se učme zavírat oči i uši a sledujme druhé pouze srdcem. Hodnoťme jejich činy, ne prostředky, které volí. Možná zjistíme, že nás s vřelým úsměvem a v bílých rukavičkách nutí ke kompromisům v sobě samých, k odkládání svého štěstí. Obvykle se cítíme dušeni a jako bychom potřebovali poodstoupit, vytrhnout se na chvíli, alespoň nadechnout. Není to jen pocit, je to fakt. U takových lidí totiž potřebujeme větší prostor k životu. Není nutné hned pálit mosty, ale poodstupme trochu. Někdy z odstupu vidíme to, co nám zblízka unikalo. Dejme najevo, že je máme pořád rádi, jen potřebujeme svůj prostor. Až se potom někdy v budoucnu třeba opět přiblížíme, zjistíme, že chování dotyčných se nejen změnilo, ale naší přítomnosti si mnohem více váží.

Ano, je to sobecké řešení, ale když to neuděláme my sami, tak kdo?

Nikdo na světě nemůže ovlivnit náš  život a prostředí ve kterém jsme než my sami. Všechno, co se nám teď děje je výsledek našich dřívějších rozhodnutí. Rozhodujme se tedy tak, aby, naše budoucnost byla co nejlepší a na samém začátku je dobré začít s lidmi, kteří nás obklopují. Mezi negativisty šťastní nebudete. Podporují nás lidé kolem nebo sráží? Naše emoce jsou ukazatelem zdali jsme ‘dobře’ nebo ‘špatně’. Respektujte v první řadě sami sebe a své pocity, pak to teprve mohou udělat všichni ostatní. Snažme se udržet si pozitivní náhled na svět a neoplácet zlo zlem. Je to v prvním okamžiku, kdy zjistíte, že někdo překročil hranice vaší tolerance, velice lákavé a zcela přirozené. Avšak velice primitivní, krátkozraké a pudové řešení. Pokud povedeme politiku oko za oko nestane se nic lepšího než, že za chvíli budeme všichni slepí. Zkusme se zamyslet pokaždé než zareagujeme.

Co se vlastně skrývá za negativním chováním druhých lidí? Není to náhodou ve finále strach, závist, pocit méněcennosti nebo prostě naučené jednání zavedené v daném prostředí?

Toto bývá časté u poslední třetí kategorie. Chroničtí pomlouvači a takové ty chytré tety od vedle. Lidé jsou prostě takoví, často nejsou zlí, jen nepřemýšlejí než něco řeknou a nejsou schopni vidět jiný úhel pohledu než ten svůj. Proto buďme shovívaví a neberme si to osobně. O kom se nemluví, ten je mrtvý. Dokud lidé kolem vás řeší váš život a to co děláte, je pravděpodobné, že žijete. Vždy tu budou pochybovači, kteří budou za vašimi zády říkat jací jste a nejste, co byste měli a jak. Problém je ten, že takovým lidem se nelze zavděčit. Jejich mysl je doslova vycvičena k tomu nehledat na druhých to dobré, ale soustředí se jen na vaše chyby a nedostatky. Je to takový program se kterým se zvenčí nedá nic dělat.

Máte v podstatě dvě možnosti buď každou pomluvu vyvracet, což vám předem říkám je boj s větrnými mlýny. Oni neříkají takové věci proto, aby našli pravdu, ale aby našli chybu. Jakoby se za to rozdávaly ceny, že?

Upřímně, já když se o sobě čtrnáct dní nedozvím nic nového, sahám si na zápěstí a měřím tep, jestli jsem ještě naživu. Odnaučila jsem se řešit, co říkají lidé kolem, pokud to nejsou lidé jejichž názoru si vážím a vím, že neříkají špatné věci s cílem mě poškodit, ale naopak upozorňují mě na věci, které, třeba zrovna nejsem schopná vidět. Zkrátka, řeč se mluví, voda teče. Pokud jsou mé hranice porušovány opakovaně a co víc, člověkem na kterém mi záleží a jeho jednání se mne dotýká a nerozumím mu, počkám si na vhodný okamžik a v soukromí druhému narovinu řeknu co si o tom myslím a dotážu se ho proč to dělá a čeho tím chce dosáhnout. Zatím mi krom vytáček a popírání nikdo neměl odvahu říci do očí to co říkal za mými zády a to mě ujistilo v tom, že je to opravdu plýtvání energií na něco co nemohu změnit a ani možná měnit nechci. Jediné co v tu chvíli vím, je, že dotyčného odstavím na druhý konec mého pomyslného vesmíru, aby jeho přístup k mým osobním záležitostem byl co nejvíc omezen. Na druhou stranu se snažím dveře nezabouchnout úplně, vždycky ponechám prostor pro to, aby v případě, kdy si dotyčný uvědomí, že chyboval, měl možnost své jednání odčinit. Už jenom třeba tím, že tu chybu uzná. Vždy se snažím zachovat si víru, že lidé nejsou ve své podstatě zlí, jen žijí v nevědomý život a neuvědomují si, co tím svým tlacháním mohou způsobit. Paradox je, že když se něco podobného stane jim a nedej bože si někdo dovolí něco vypustit o nich samých, je doslova oheň na střeše a právě tito jedinci jsou ti, kteří se nejvíce brání a pomluvu berou jako strašlivou křivdu. Ovšem už jim nedojde, že jen sklízí plody své setby. Časem se naše cesta s negativními lidmi může opět protnout, třeba se vztahy narovnají, vždycky v to doufám. Někdy však, bohužel, to jediné, co musíme udělat, je odejít. Odejít odněkud, kde se trápíme, někam, kde nám bude dobře.  Ať si o tom myslí okolí cokoli, je to náš život.

Proto vždy, když se vás někdo takto dotkne, prosím, nezapomeňte:

Ostatní lidi nemůžeme změnit.

Ale můžeme si vybrat s kým budeme svůj život sdílet.

Nemůžeme nikomu zabránit, aby říkal co se nám nelíbí.

Ale vždycky se můžeme sami rozhodnout nedovolit cizím činům a názorům, aby nás napadaly a otravovali tak naši víru, srdce a mysl.

Nikdy nemůžeme na počátku vztahu odhadnout s kým máme tu čest.

Ale vždycky můžeme ovlivnit, zda v takovém vztahu budeme dál pokračovat.

Já jsem idealista, líbí se mi představa harmonie a vzájemné podpory mezi lidmi na světě. V mém dokonalém světě dobří lidé dokážou předělat ty špatné. Ne tím, že proti nim přímo vystupují a likvidují je, ale tím, že jim ukazují, že existuje i jiná cesta. Mnohem příjemnější. A její začátek spočívá v uvědomění si toho, že jak přemýšlíme, tak žijeme.  A s hlavou plnou negativních myšlenek, se nám těžko bude dařit vést svůj život pozitivně.

Svět prostě není dokonalý a špatné lidi nepředěláme. Vložme tuto energii do něčeho, co ovlivnit můžeme, tedy raději sami do sebe. Když budeme ve svém životě šťastní a spokojení, nezbyde nám ani prostor, pro to řešit co o nás druzí říkají. A věřte, není lepší odvety proti pomlouvačům, než být šťastný.

A co když šťastní nejsme? Co dělat pokud máme všechno co potřebujeme, přesto se nám nedaří štěstí dosáhnout a užít si ho? Dobré téma pro příští článek.

Pokud by se někdo z vás čtenářů chtěl podělit o své zážitky a zkušenosti nebo sdílet svůj příběh, může mě kontaktovat na emailu kancelarpodsmrkem@gmail.com  Odpovím všem.

Děkuji za váš čas a pozornost.

Mějte se co nejlépe!

Jana Rotterová

Jana Rotterova

 

Něco málo o mé maličkosti: Jmenuji se Jana Rotterová, narodila jsem se v červenci v roce 1983, v roce 2012 jsem absolvovala pedagogické lyceum v Berouně. Pracovně jsem vykonávala nejrůznější profese, nejdelší dobu mého pracovního života, cca 10 let, jsem však strávila coby příslušnice státní správy na letišti Václava Havla. Zajímám se o psychologii a osobní rozvoj, fotografii, podnikání, alternativní medicínu, design a umění, gastronomii i kvantovou fyziku. Baví mě poznávat a cestovat, film, hudba, knihy a ani pohyb mi nejsou cizí. Zde na Frýdlantsku žiji něco málo přes dva roky, z toho poslední rok v Jindřichovicích pod Smrkem, kde jsem zakotvila. Krom přátel, podnikatelských příležitostí, dobrých lidí a krásné divoké krajiny, jsem tu našla po letech strávených v mém rodném Berouně, Praze dalších destinacích, nový domov. Zamilovala jsem se do severočeské divočiny, dá se říci, na první pohled. Původně jsem sem odjela jen ‘na čas’, odpočinout si v náročném období mého života od ruchu velkého města a rozmyslet si, kudy se můj život bude ubírat dál. Už jsou to dva roky a já tak trochu tuším, že to tu nebude jen na skok. Život zde není snadný, ale o to krásnější. Je to místo, kde jsem našla svobodu a klid. Čtu, píšu, fotím, tvořím, pracuji, cestuji, obdivuji, jím, medituji, miluji – především život, takový jaký je. A moji přátelé by dosvědčili, že jsem měla tu čest ho poznat opravdu z nejrůznějších stránek. Za svůj největší životní úspěch považuji, že jsem si prošla mnoha cennými zkušenostmi, v krkolomných pádech našla sílu a motivaci vstát a jít dál a našla sebe sama, svou cestu a vytyčila nové cíle, za kterými kráčím životem dál. O tom co na této cestě potkala, čím se v současnosti zabývám a jaké otázky si kladu, tomu se budu věnovat v článcích na tomto blogu. Někdy to bude veselé, někdy smutnější, někdy s nadsázkou, někdy zcela vážné. Tak jako život sám.

 

 

 

 

 

 

 

 

Pin It on Pinterest

Share This
X
X

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close