To jsem si na sebe upletla, jak se tak říká, dobrý bič. Přiznám se, že řádky následujícího článku nebylo jednoduché naplnit. Jak sdělit co je to štěstí a jak být šťastný? Co o tom říci, abych pouze neopsala něco, co už bylo řečeno milionkrát a nedostala jsem se tak do roviny opakování otřelých klišé? Samozřejmě mě také napadlo, jestli jsem já ta osoba povolaná, která by měla promlouvat na tak výsostné téma. Cítím ve svém životě šťastná natolik, abych mohla poučovat někoho dalšího? Ano, cítím se na to. Nebylo to tak vždycky, byly doby, kdy jsem seděla s hlavou v dlaních a s nevyřčenou otázkou, jak to udělat, abych už konečně šťastná byla. Stálo mě to někdy až úporné úsilí najít to o čem si myslím, že je skutečné štěstí. Pátrala jsem důkladně, někdy metodou pokus-omyl a někdy místo vytouženého štěstíčka přišly jenom další úrazy na duši. Ve finále jsem dospěla k názoru, že šťastná se teď cítím právě díky těmto lekcím, prostřednictvím kterých mi dal život sám, odpověď na mou otázku. Prý nikdo jiný nemůže ukázat druhým cestu lépe než ten, který dlouho bloudil. Jsem tedy nejspíš na svém místě. Přemýšlím o tom, co vám sem napíši již týden a ve výsledku bych tu jisté sdělení měla.

Pojďme se na to podívat zblízka. Co to vlastně je to tolik diskutované lidské štěstí a kde ho hledat?

 Kolem nás je spoustu zdrojů štěstí, my je však, při honbě za něčím větším a bezpochyby důležitějším, nevidíme. Nějak se nám stalo, že to co by nás mělo dělat šťastnými se proměnilo v samozřejmost a místo toho hledáme hodnotu štěstí tam, kde jediné, co se dá určit není hodnota, ale spíš cena. Často až v okamžiku, kdy o všechno, co nám působilo štěstí přijdeme, jsme nuceni přehodnotit své měřítko. Do té doby jsme lapeni do pastí, o kterých si myslíme, že nás udělají šťastnými. Někdy to nekončívá nejlépe. Jsou lidé, kteří, těmto náhražkám štěstí obětují celý život, aby na jeho sklonku zjistili, že šťastní mohou být bez nich a že hodnota věcí se nepoměřuje kupní cenou, ale množstvím úsilí vynaloženého pro jejich získání a hodnotu lidí nikdy nemůžeme vidět očima, ale srdcem.

Štěstí není nikde venku, ale v nás samých.

 Vzpomínám na roky strávené hledáním štěstí v průběhu života. Pokaždé, když jsem své štěstí držela v dlaních nebo v náručí a pak o něj náhle přicházela jsem si uvědomila jednu zásadní věc a to, že mohu mít všechno co chci a být kdekoliv a s kýmkoliv na světě, ale s tím jak moc se cítím být šťastná to nemá moc společného. Vnější svět nám může přinést krátkodobé uspokojení, to ano, ale mluvíme o stavu bytí nikoliv o uspokojování hmotných i nehmotných potřeb. O něčem větším, než je radost z nové kabelky, auta, vztahu, bytu nebo povýšení.

Kdo to už někdy zažil, ví o čem mluvím. Někdy můžete mít cokoliv si jen lze přát a stejně nedosáhnete štěstí. Potkala jsem lidi, kteří měli všechno to o čem lidé sní a přesto jim něco chybělo. Nebyli šťastní. A naopak znám lidi, které, při pohledu zvenčí, by měl kde kdo tendence je politovat, oni se však necítí jako chudáci, protože se naučili, že být šťastný neznamená, že mají dokonalý život.

Nutno tedy říci, že víc než otázkou materiálního světa je štěstí otázkou především mysli. Štěstí se nehledá nikde venku. Vždy, když podlehnete pokušení vidět štěstí kdekoliv vně vás samých, dejte si pomyslnou facku. Dřív než to udělá někdo za vás. Svěřit své štěstí někomu dalšímu, kdo může kdykoliv náš život opustit nebo dokonce ho vložit do věcí, o které můžeme mrknutím oka přijít, je šílenství. Život má rád ironii a někdy pokud si hodně koledujeme a na věcech lpíme, rád nám dá pocítit v jak moc velké iluzi žijeme, tím, že nám danou věc odejme a přinutí nás tak štěstí hledat na jiné adrese.

Think outside the box.

 Na čem záleží asi nejvíc v okamžiku, kdy zatoužíme po štěstí, je přístup k životu jako takovému. Být šťastný se dokonce dá i naučit, ať to zní sebevíc šíleně. Být šťastný spočívá i v prostém rozhodnutí se pro to. Štěstí není to, že se nám nedějí špatné věci, ale v tom, že v nich spatřujeme příležitosti se poučit a možnost růstu. Zlo se nám neděje zbůhdarma, to zlé je tu proto, abychom si uvědomili, co je vlastně dobré. Vše je o dvou polaritách a dá se říci, že čím více životních ran utržíme, tím spíš doceníme pokud náš život probíhá klidně a pokojně. Alegoricky řečeno, pokud by nebyla tma, nikdy neuvidíme zářit hvězdy a ve tmě si vážíme toho, že nám na cestu svítí alespoň měsíc. Proto buďme vděční i za ty okamžiky, které naše ego nevnímá jako zrovna příznivé. Okamžiky, kdy cítíme prázdnotu, osamělost, strach, bolest. To neznamená nic jiného, než upozornění na to, že něco v našem životě není v pořádku. Něco, co je pro nás natolik podstatné, že tomu obětujeme tak cennou věc jako je naše štěstí. Proto vždy v okamžiku, kdy se cítíme mizerně, zamysleme se, co je to, co mě nutí tuto situaci prožívat negativně? Nejsem to vlastně já sám tím, jak o dané věci přemýšlím?

Všichni vnímáme svět skrze pomyslné brýle našeho vidění. Tyto brýle jsou vytvořeny našimi vzpomínkami, zkušenostmi a momentálními pocity. Je tedy logické, že pokud se ve svém životě setkáme spíše s negativními věcmi máme tendence vidět svět temnější než ve skutečnosti je. Vždyť se může stát tolik špatných věcí. To ano, ale stejně tak i dobrých. Mimochodem, někdy mám pocit, že jsme k tomuto způsobu myšlení, které vede k vyvolávání strachu a obav a orientaci na negativa, všichni plánovitě vedeni. V této době, kdy do nás média hustí pod tlakem nejrůznější katastrofy a vyvolávají v nás tak podprahový strach a úzkost je čím dál těžší si udržet pozitivní přístup k životu. Proč se to děje, by bylo téma na celou knihu, ale to teď nechme být. Každý osmý člověk je statisticky klientem psychologa či psychiatra. Každý osmý člověk, si uvědomuje, že něco není v pořádku a jako řešení se mu dostává léků a rad, které spíš jeho mysl vůči problému otupí než, že by mu pomohli k zjištění, že to jak se cítí je zcela adekvátní, když přehlíží ve svém životě věci podstatné a soustředí se místo toho na něco, co mu nepřináší nic než stres, úzkost a nespokojenost, že možná dělá věci způsobem, který není ideální a jeho podvědomí mu to vrací pocity, které se mu nelíbí. Albert Einstein řekl: Jsou jenom dva druhy lidí. Jedni žijí v přátelském vesmíru a druzí v nepřátelském. Být v přátelském vesmíru, neznamená žít v iluzi, že slunce svítí pořád a všechno je perfektní, ale spíš v tom, že oceníme i dny, kdy pro mlhu nevidíme na krok a umíme se zasmát i v okamžicích, kdy se cítíme zlomení. Být šťastný znamená, že s vědomím všeho toho zlého se díváme na věci, které přicházejí, pozitivně. Bereme svět a sebe samé, tak jak to je a s tím, že to sice není dokonalé a třeba ani nikdy nebude a už vůbec nelze předvídat co mi přinese další den, přesto všechno se můžeme cítit dobře a být šťastní. Teď v této chvíli a zrovna tam, kde nyní jsme.

Kdo si myslí, že být na výsluní je štěstí, nikdy netančil v dešti.

 Být šťastný není snadné. Abychom byli šťastni, potřebujeme překonávat překážky. Zvládat náročné situace. Nejlépe takové, které když překonáme, tak se cítíme vnitřně silní. Ty, které nikdo neudělá za nás. Ty, které nás přimějí zatnout zuby. Někdy jsou to věci tak těžké, že se ptáme sami sebe, jak dlouho to ještě vydržíme. To vytváří lidské štěstí. Zvládnutí životních výzev způsobem, který nás obohatí znamená rozdíl mezi přežíváním a žitím. Mezi existencí a životem.

Pozor, nemluvíme jen o fyzické práci a činnostech do kterých se nám zrovna nechce a musíme je vykonat. Především jde o zvládání problémů ve své hlavě. Štěstí je „jenom“ stav mysli, ale udržet si šťastnou mysl vyžaduje ohromnou sílu. Ostatně, jen si to zkuste.

Štěstí stejně jako třeba hygiena není nic trvalého, co si jednou opatříme a už máme navždy. Stejně jako se musíme koupat, abychom byli čistí, musíme stejně tak pravidelně a opakovaně činit kroky vedoucí k našemu štěstí. Nejlépe každý den.

Quo vadis?

 Štěstí také neznamená, že dostáváme vždy to co chceme, ale to, že vůbec máme cíle za kterými kráčíme Ale víc než cíl, je důležitější samotná cesta. Tedy způsoby jakými našich cílů dosahujeme. Dosáhnutí cíle vyvolává uspokojení, ale vědomí toho, že kráčíme po správné cestě nás může naplňovat každý den, znovu a znovu. Proto se neustále sami sebe ptejme nejen: Kam chci dojít a proč? Ale také: Je moje cesta správná a v souladu s mými přesvědčeními a tím co cítím? Vedou moje kroky tím správným směrem? Jsou prostředky, které spravuji využité smysluplně? Počínám si spravedlivě a hraju fairplay? A co lidé, se kterými se setkávám? Jsou to ti, se kterými se cítím dobře a jejich přítomnost mě obohacuje? Dělám ve svém životě dostatek činností, které působí štěstí nejen mně, ale i ostatním? To je totiž také štěstí. Mám známou, pracuje jako operátorka na lince důvěry pro seniory a vždy vyprávěla zajímavé příběhy. Jeden mi utkvěl mi v paměti. Vyprávěla jak jí volal jeden starý pán, že už nemá pro co žít, že jeho život nemá žádný smysl. Kamarádi pomalu odcházeli, děti se nestaraly, žil sám, chudý a pokoušely se o něj nejrůznější neduhy. Chtěl spáchat sebevraždu. Její řešení bylo geniální. Zeptala se ho jestli je v jeho blízkosti někdo, pro koho by teď hned mohl udělat nějaký dobrý skutek než nadobro odejde. Dlouho nic nemohl vymyslet, ale pak si vzpomněl, že soused o patro níž má okolo botníku nepořádek a rozházené boty a na schodech leží odpadky, které je potřeba vynést a protože má soused nohu v sádře, dělá mu to momentálně potíže. Šel, uklidil boty a vynesl smetí. Po návratu k hovoru, už se zabít nechtěl, protože, kdo by pak zítra vynesl sousedovi smetí? A o tom to je.

Chcete být šťastní? Myslím opravdu šťastní. A hned? Začněte oceňovat to co máte a buďte za to vděční. Soustřeďte svou pozornost na věci a osoby kolem sebe a jediné co musíte udělat je, přestat hledat nedostatky a začít se soustředit na dobro věci.  Na všem se dá najít něco pozitivního i negativního. Se vším můžete naložit podle svého uvážení. Dělejme to takovým způsobem, aby nás výsledky našeho konání činily šťastnými. Není lepší způsob jak být šťastný než být sám příčinou štěstí nejen svého, ale i druhých a nemusíme dělat hned velké věci. Největší gesta laskavosti, jsou někdy právě ty největší maličkosti, které se nedají vyjádřit řečí peněz.

Přála bych ze srdce všem lidem, aby našli své štěstí. Aby se přestali honit za malichernostmi a dívat se na svět jako na nepřátelské místo, kde číhá samé nebezpečí. Nečekali na to až je někdo šťastnými udělá, až bude příznivá konstelace, pátek nebo léto, až budou mít vysněnou práci dům, rodinu atd., ale aby se sami, s vědomím, že nikdo jiný to nemůže udělat lépe, o své štěstí přičinili. Teď hned.

Hodně štěstí při hledání štěstí.

Jana Rotterová

Jana Rotterova

 

Něco málo o mé maličkosti: Jmenuji se Jana Rotterová, narodila jsem se v červenci v roce 1983, v roce 2012 jsem absolvovala pedagogické lyceum v Berouně. Pracovně jsem vykonávala nejrůznější profese, nejdelší dobu mého pracovního života, cca 10 let, jsem však strávila coby příslušnice státní správy na letišti Václava Havla. Zajímám se o psychologii a osobní rozvoj, fotografii, podnikání, alternativní medicínu, design a umění, gastronomii i kvantovou fyziku. Baví mě poznávat a cestovat, film, hudba, knihy a ani pohyb mi nejsou cizí. Zde na Frýdlantsku žiji něco málo přes dva roky, z toho poslední rok v Jindřichovicích pod Smrkem, kde jsem zakotvila. Krom přátel, podnikatelských příležitostí, dobrých lidí a krásné divoké krajiny, jsem tu našla po letech strávených v mém rodném Berouně, Praze dalších destinacích, nový domov. Zamilovala jsem se do severočeské divočiny, dá se říci, na první pohled. Původně jsem sem odjela jen ‚na čas‘, odpočinout si v náročném období mého života od ruchu velkého města a rozmyslet si, kudy se můj život bude ubírat dál. Už jsou to dva roky a já tak trochu tuším, že to tu nebude jen na skok. Život zde není snadný, ale o to krásnější. Je to místo, kde jsem našla svobodu a klid. Čtu, píšu, fotím, tvořím, pracuji, cestuji, obdivuji, jím, medituji, miluji – především život, takový jaký je. A moji přátelé by dosvědčili, že jsem měla tu čest ho poznat opravdu z nejrůznějších stránek, ne vždy těch pěkných. Za svůj největší životní úspěch považuji, že jsem si prošla mnoha cennými zkušenostmi, v krkolomných pádech našla sílu a motivaci vstát a jít dál a našla sebe sama, svou cestu a vytyčila nové cíle, za kterými kráčím životem dál. O tom co na této cestě potkala, čím se v současnosti zabývám a jaké otázky si kladu, tomu se budu věnovat v článcích v tomto blogu. Někdy to bude veselé, někdy smutnější, někdy s nadsázkou, někdy zcela vážné. Tak jako život sám.

Pin It on Pinterest

Share This
X

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close