Co ženy chtějí?

  Tak vám jeden čtvrteční večer zabloudím k nám v Jindřichovicích do hospody, posedět na zahrádce, už zdálky vidím dveře od hospody dokořán a uvnitř v pološeru osm chlapů, sedí rozloženi v půlkruhu s pivem před sebou a koukají spolu na televizi. Než mi Lenka připraví něco k pití, zaostřím od baru na objekt jejich zájmu. Soutěžní kvíz. Lidé tam stojí u stolečků a mačkají tlačítka v případě, že znají správnou odpověď. Kdysi jsem něco podobného jako dítě sledovala s babičkou. Tehdy mě to, vzpomínám si, bavilo, ale v současnosti mi trávit čas u něčeho podobného přijde jako bohapusté plýtvání životem. Nedá mi to tedy nekomentovat a prohlásím, že to musí být jistě zajímavý a poučný pořad, ale že si myslím, že za krásného teplého téměř letního večera se dá dělat spoustu podle mého mnoho lepších věcí. Třeba i v přítomnosti jiné ženy, než je televizní moderátorka. Že jsem trefila hřebíček na hlavičku, mi došlo ve chvíli, kdy po několika vteřinách ticha od jednoho z nich přistála otázka vyřčená s jistou naléhavostí: Co teda my ženský vlastně chceme? Hospoda ztichla, a já cítila, že tak nějak čekají na mou odpověď. Polilo mě horko, když mi došlo, že nevím, co jim na to v tu chvíli odpovědět. Bezmocným a pohledem prosím Lenku o pomoc, ta se tím však evidentně nenechá vůbec rozhodit a dotyčnému zvědavci natočí další pivo. Chápu, podobných dotazů musí slyšet každý den mraky. Mě to však nedalo o tom nepřemýšlet. Co jsem jim krom toho, že to je složitá otázka, mohla odpovědět? Co my ženy vlastně chceme? Jakožto zástupkyně něžného pohlaví bych to asi měla vědět a musím říci, že po letech strávených převážně v přítomnosti mužů ať už mých kolegů, kamarádů nebo partnerů, mám jistý obrázek. Nemohu mluvit paušálně za všechny ženy o tom co očekávají od svého životního partnera, každá žena je zcela unikátní a její potřeby ať už materiální nebo citové jsou rovněž individuální, ale přesto si myslím, že jsou věci natolik zásadní, které stojí nad těmito potřebami a na kterých bychom se nejspíš všechny shodly. Co vlastně ženy od mužů chtějí a očekávají a proč? Jaké jsou ty klíčové vlastnosti, které potřebují ženy proto, aby si v duchu o daném muži řekly: Ano, to je skutečně chlap se vším co k tomu patří.

  V první řadě musím, říct, že si vážím každého muže, který vůbec podobnou otázku položí ať už sám sobě a nebo někomu dalšímu (ideálně těm ženám se kterými je momentálně obklopen) a myslím, že dotyčný má velkou naději na vybudování plnohodnotných vztahů se ženami. Je skvělé pokud muži pátrají po tom, co si ženy přejí, znamená to, že je ženy zajímají přece jenom trochu více, než jen jako objekt jistého uspokojování potřeb, které v minulosti vykonávala, víceméně všechny, jejich matka. Bohužel výsledky takové snahy dopátrat se ženiných potřeb zřejmě vedou k tomu, že muž ženu vymění radši za to pivo, protože to po něm zřejmě nežádá vůbec nic. Otázka je, zda je to tím, že chceme my ženy po mužích zkrátka moc nebo jsou naopak chlapi padavky a před sebemenší překážkou utíkají jako kluci? Řekla bych, že pravda bude někde na půli cesty jak tomu už bývá.

Jaké jsou tedy znaky pravého muže?

1. Pravý muž od problémů neutíká a neodchází.

Mezi muži převládá určitý mýtus. A to ten, že pokud má partnerka nějaký problém je tu od toho on, aby danou věc vyřešil a jeho milovaná byla zase šťastná. Dokonce některé ženy toto od svých partnerů očekávají, ale v tomto případě není chyba na straně muže, možná pouze v tom, že si vybral si nesamostatnou, nezralou a závislou partnerku. Dospělá žena ví, že své problémy si musí vyřešit sama a házet zodpovědnost za své skutky na svého partnera a chtít po něm něco, co muž nemůže zvládnout a je to první pomyslný hřebík do rakve tohoto vztahu. ( Mimochodem, myslím, že ženy jsou v tomto myšlení podporovány od útlého dětství, tím, že ve všech pohádkách je to ten princ, zachránce a spasitel, který zničí draka, zlého čaroděje a nejrůznější jiné trýznitele a tím si zaslouží lásku oné krásky. Jen on a nikdo jiný to nemůže udělat lépe, není divu, že některé ženy zůstanou takto pomýlené celý život a od svého prince očekávají nadlidské úkony.) Co však žena v okamžicích, kdy se v jejím životě objeví překážky ocení mnohem více, než je pokus o vyřešení situace, nehledě na to, že některé životní situace ani není možné jen tak vyřešit, ale spíš si jimi trpělivě projít, je to, že ji v tom muž nenechá samotnou. Prostě a jednoduše to, že nepráskne dveřmi a neodejde na pivo postěžovat si do hospody kamarádům jakou má doma krávu, ale zůstane s ní i v okamžiku, kdy jejímu jednání nerozumí a její reakce mu připadají nepochopitelné a přehnané. Prostě stojí při ní s vědomím, že žena je tvor emocionální a její projev tomu někdy odpovídá. Pravý muž není ten, kdo řeší vždy za každou cenu naše problémy, ale ten, kdo nás i v těch nejhorších situacích neopustí, zůstane po našem boku a hledá řešení spolu s námi nebo prostě jenom stojí poblíž, pro případ, že bychom své zranění potřebovaly pomyslně pofoukat. Pravým mužem ženy neoznačují žádného poloboha, je to obyčejný člověk, který však umí rozeznat ty okamžiky, kdy se za naším úsměvem nebo i výbuchem emocí skrývá bolest a slzy a prostě a jednoduše nás podrží tím, že nás neopustí ve chvíli, kdy ho potřebujeme nejvíce i přes to, že pro něj prožívat to zlé s námi v tu chvíli třeba není vůbec příjemné.

2. Pravý muž naslouchá.

Když nepočítám střední školu, která byla ryze dívčí, strávila jsem většinu života obklopena vesměs muži. Coby zaměstnanci ozbrojené složky, jsme byli nuceni trávit společně poměrně mnoho času ve dne i v noci, krom pracovní doby, na školeních a výcvicích v terénu. Díky tomu jsme se s kolegy spřátelili možná o něco víc než kdybychom si chodili sednout každý den na osmičku do kanceláře a sdíleli jsme tak spolu krom života pracovního i ten soukromý. Zjistila jsem tak, že vesměs každý muž dospěje do fáze, kdy už ho nebaví prohánět se po barech s kamarády a užívat svobody, ale zatouží po zázemí a domácím krbu a chce mít vedle sebe životní partnerku a skutečnou přítelkyni. Byla jsem svědkem jak se kluků postupně stávali manželé a otcové rodin a jak tito otcové lapeni do sítí manželského života bojovali s jeho nástrahami. Slýchala jsem nejrůznější stížnosti a potíže a došla k závěru, že problém není ani tak v mužích nebo ženách jako takových, ale v prosté neschopnosti pochopit odlišnosti, kterými je každé z pohlaví obdařeno. (Doporučuji knihu Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Jedná se o populárně naučnou literaturu a zábavnou formou popisuje to jak to mezi pohlavími chodí. Musím říct, že jsem se u ní několikrát od srdce zasmála, když jsem se v některých situacích sama poznávala. Škoda, že tohle ve školní povinné četbě nenajdete, ušetřilo by nám to všem mnoho omylů.) Jako žena v mužském kolektivu jsem byla nucena se naučit marštinu. A od té doby vím, že počátek mnoha nedorozumění tkví v prosté každodenní komunikaci. Jako příklad uvedu klasickou situaci. V naprosté většině případů, pokud má problém muž. Mlčí. Pokud má problém žena. Mluví (někdy neustále). V ženském světě je to způsob jak svůj problém ventilovat, právě jeho omílání ženám od něj ulevuje. Proto ženy vydrží sedět i několik hodin a probírat ve finále stále totéž dokola. Je to pro ně úlevné a tlupa naslouchajících kamarádek jim tím má možnost dát najevo spoluúčast a podporu. Pokud má problém muž a ví, že ho může vyřešit sám, toto nepovažuje za vůbec za nutné, je to někdy dokonce bráno jako známka slabosti, když něco tak snadno řešitelného je nutné propírat veřejně. Pokud se už muž rozhodne svoje trable sdílet s někým dalším, je tento člověk pro něj důležitý a jeho názor se bere a tak trochu se očekává pomoc s jeho řešením. Zásadní chyba v tkví v tom, že pokud žena ventiluje muži své potíže a muž si není vědom, že to jen její způsob, jak si ulevit, začne okamžitě hledat řešení. Vždyť v mužském světě to tak je, pokud kamarád sdílí tak přeci z důvodu, že to sám nevyřeší a potřebuje s tím pomoci. Navrhne se tedy řešení, případně zapojí ruce k dílu. Jenže ouha, žena se s navrženým řešením nespokojuje a není opět klid a ticho, problém je mu opakován někdy i několik dní, pořád a stále dokola a on vzhledem k tomu, že všechny varianty jeho vyřešení vyčerpal se cítí bezradný a neschopný a nedoceněný a není divu, že radši půjde tam, kde má jeho řešení výsledky. Muž, který si je vědom těchto rozdílů a chce své partnerce skutečně pomoci, jí vždy vyslechne. Moudrý muž nehledá řešení, protože ví, že správnou odpověď nebo řešení může najít jen ona dotyčná sama v sobě a pokusí se jí spíš podpořit v hledání řešení uvnitř jí samé spíš než v poskytování nejrůznějších doporučení zvenčí. Myslím tím skutečně vyslechne, takovéto hmm od televize se nepočítá. Jsou muži, kteří vlastně ani neví, co je jim sdělováno, protože stejně jenom čekají až bude zase ticho. Naslouchat znamená méně radit. Méně rad je vždy ta nejlepší rada. Lidé všeobecné totiž v zásadě nepotřebují v životě mnoho rad. Mnohem více potřebují, aby je někdo vyslechl, dal jim zpětnou vazbu, pokud o ni stojí, a hlavně jim vyjádřil podporu. Pravý muž si je vědom jak je tento druh komunikace pro ženu důležitý jí ho rád dopřeje s vědomím, že jeho úkol v tuto chvíli není hledat řešení, ale pouze zúčastněně poslouchat. Pokud si vybral svou partnerku správně bude snaha i z její strany ho nezatěžovat věcmi, které nejsou podstatné a spíš než hovořit o samotných problémech bude hledat spolu s ním konstruktivní řešení. Může se to zdát jako maličkost, ale i malá změna v přístupu k záležitosti vzájemné komunikace může přinést ovoce v podobě naplněného vztahu a prohloubení pocitu vzájemné důvěry. Nejen mezi mužem a ženou, ale i mezi lidmi vůbec.

3.  Pravý muž je realista a přijímá ženy takové jaké jsou.

  Láska je úžasná věc. Dává nám pocit pomyslných křídel na zádech a motýlků v břiše, pouhá přítomnosti objektu svého zájmu nás povznáší na duchu. Moudrá příroda moc dobře ví, jaký koktejl hormonů nám má pustit do žil, aby zachovala přežití lidského druhu. Začátky všech vztahů jsou nádherné a každý si přeje aby tyto okamžiky trvaly pokud možno navždy. Svého partnera máme tendence vidět skrze růžové brýle a nad jeho nedostatky mávnout rukou. Problém je v tom, že se nezamilováváme do objektu samotného, do skutečného člověka, ale do představy a očekávání, které máme v hlavě a které mají často s realitou máloco do činění. Toto idealistické vidění je potřebné v prvních okamžicích vzájemného poznávání se a navazování vztahu a je krásné si ho užít se vším všudy, ale dlouhodobě je toto idealizování neudržitelné a vede k naprosté katastrofě. Pak se tak nějak stává, že se něžná víla promění v náladovou sirénu. Pravý muž si je vědom toho, co tyto růžové brýle dokážou za kouzla a ví, že pokud je pod jejich vlivem nemá smysl činit jakékoliv zásadní rozhodnutí. Teprve v okamžiku, kdy ví, že žena po jeho boku má své slabosti a nedostatky a že ji miluje nikoliv přestože je má, ale i s nimi, ví, že se jedná o skutečnou lásku nikoliv romantické poblouznění. Partner, který nás přijímá takové jací jsme je ten nejlepší jakého můžeme mít. Pokud máme po svém boku někoho, kdo nás opravdu zná a dokáže nás milovat takové jací jsme, je dar, který se nezahazuje. Každá žena si přeje partnera, pro kterého bude krásná a dokonalá i v okamžicích, kdy se tak ona sama cítit nebude, někoho, kdo dohlédne dál než za fyzickou přitažlivost, neidealizuje, ale vnímá a přijímá a miluje. Tak jak to je.

4. Pravý muž věří a důvěřuje.

  Není horší výraz opovržení než je nedůvěra. Pokud někomu dáváme najevo, že mu nevěříme, je to jako facka. Vyjadřujeme tím, že tento člověk pro nás není dostatečný proto, aby si zasloužil tak cennou věc jakou je naše důvěra. Ano, důvěru nezískáme ihned, ale pokud sledujeme jisté znaky v chování můžeme vyhodnotit některé lidi jako více či méně důvěryhodné. Tedy jako ty osoby, které se nebojíme vpustit do našeho soukromí a sdílet s nimi city a informace jejichž zneužití by nás mohlo eventuálně poškodit. Sama jsem zažila období, kdy jsem nebyla schopná důvěřovat lidem kolem, dostalo se mi zkušenosti, po které jsem se uzavřela a odmítala kohokoliv dalšího vpustit do soukromí. Bála jsem se. Už jsem nechtěla znova zažít bolest, která zradu provází. Navazovat partnerský vztah bez důvěry však nelze. Dalším znakem pravého muže je schopnost důvěřovat a být důvěryhodný. Je jen málo horších záležitostí v partnerském vztahu než ztráta důvěry, podle mě se jedná i zároveň o konec vztahu, protože je to věc natolik podstatná, že to bez ní vlastně ani nejde. Mohli bychom žít spokojený život pokud máme po svém boku někoho, komu nelze věřit? Stejně tak důležitá je i víra. Nemluvím o náboženském vyznání, ale o víře v druhého. O tom, že stejně důležité, jako to že partnerovi svěřujeme svá tajemství a sdílíme soukromí a on s námi, je zároveň i to, že jeden máme v druhého víru. Žádná žena ani muž nepotřebují někoho, kdo  je bude srážet a ponižovat. Přesto se tomu často děje. Pravý muž je ten, který dokáže zázrak jen tím, že nám slovy a činy sdělí, že věří našemu úspěchu. Pokud chceme uspět, víra je toho nejdůležitější předpoklad. Když v nás partner věří, mnohdy dokážeme i to, v co bychom sami vzdali. Pravý muž to dokáže, byť třeba jen jedním slovem nebo gestem. Povzbudí. Projeví vděčnost. Dá nám najevo uznání za malé pokroky, které děláme a možná jsme začaly přehlížet.

5. Slovo dělá chlapa

  Pravý muž dodržuje sliby. Jeho slovo znamená všechno. Když řekne, že něco udělá, opravdu to udělá. Když slíbí, že někde bude, opravdu tam bude. Když prohlásí, že něco cítí, opravdu to tak je. A také když něčeho není schopen, přizná to. Nelže. Bez takového přístupu nelze budovat žádný vztah. Jistě, jsou situace, kdy něčemu nemůžeme dostát, protože okolnosti nám to nedovolí, ale je velký rozdíl pokud nedostojíme svým slovům z vlastní vůle nebo vyšší moci. Tohle prostě ti správní chlapi nedělají.

6. Pravý muž se nebojí zodpovědnosti a závazků.

  Často slýchám, že není radno se do něčeho vůbec pouštět, protože to nevyjde. O vztazích to slýchám ještě častěji. Často to říkají právě ti muži, kteří mají až chorobný strach z neúspěchu a přijetím zodpovědnosti za takový neúspěch. Jsou to právě ti co posedávají v restauračních zařízeních, vždycky se od nich dozvím zaručené pravdy o tom jak se věci mají a jaké by měly být. Jenže, něco tomu chybí a to je ta rovina jejich vlastních skutků. Hezky povídat a vykládat rozumy umí každý, ale skutečně něco vykonat a dojít v cestě na její konec, umí málokdo. Zjistila jsem, že ti největší pohádkáři, mají zároveň v sobě skrytý velký strach. Tolik by toho chtěli, ale bojí se to udělat. A stará pravda hovoří jasně, kdo se bojí nesmí do lesa, že? Byla bych vděčná všem takovým mužům, aby skutečně objímali jen to své pivo a nepouštěli se do ničeho dalšího. Pokud muž nemá odvahu věci dotahovat do konce a nést následky i případě, že z plánovaného vzdušného zámku se stala jen hromádka popela a nemá žádné cíle, krom toho přežít do dalšího dne, by se opravdu neměl do ničeho pouštět. Pravý vztah jsou vzájemné závazky a zodpovědnost a kdo se jich bojí neměl by podle mého vstupovat do vztahů.

7. Pravý muž je silný, ale i laskavý.

Podle průzkumu mužské vlastnosti, které ženy vyhledávají a oceňují u nejvíce jsou tyto:

  1. Smysl pro humor, 87 procent
    2. Finanční zodpovědnost, 75 procent
    3. Inteligenci, 74 procent
    4. Dobrý vzhled, 65 procent
    5. Plánování rodiny, 64 procent
    6. Životní cíle, 59 procent
    7. Vzdělání, 47 procent
    8. Dobrý plat, 44 procent
    9. Kariéra, 40 procent
    10. Druh zaměstnání, 32 procent
    11. Původ a zázemí, 26 procent
    12. Bohatství, 21 procent

  Z toho vyplývá, že ženy zřejmě nebudou takové zlatokopky, jak se o nich říká, není pro ně ale ani tolik podstatné vzdělání a evidentně u partnerů oceňují trvanlivé hodnoty v podobě povahových vlastností. Co mě však překvapilo je, že nikde v žebříčku nevidím nic jako kvalitu charakteru. Já tedy nepotřebuji muže, který bude splňovat tabulky alfa samců, ale nad jehož povahou by peklo zajásalo. Pravý muž je pro mne ten, který by se nedopustil bezpráví ani ho netoleruje ve své blízkosti a nezneužije své moci a síly. Je spravedlivý a čestný a umí jednat ve vyšším zájmu než je jen ten jeho. Projevem síly není to, že jsme nezranitelní a tvrdí natolik, že nás nic nepoškodí a jsme to my, kdo samozřejmě jen když bude chtít, tak zlikviduje všechno kolem. Ti nejsilnější jedinci se poznají tak, že se nebojí dát najevo svou zranitelnost a krom rozumu se řídí i intuicí. Silný není ten, kdo dokáže poškodit druhé, ale ten, kdo má dost síly udržet se na nohou a ještě zvedat ty kolem.

  Tak to bychom měli. Myslím, že klíčové vlastnosti jsme pojmenovali. Dalo by se určitě najít spoustu dalších věcí, které však nepovažuji za úplně zásadní. Předpokládám, že záležitosti základní hygieny jsou snad pro každého muže samozřejmostí. Oděv sice může být věcí ryze povrchní a statusovou, ale o jeho čistotě se nediskutuje. Věrnost a pozitivní přístup k životu také nejsou k zahození.  Tak co myslíte pánové? Chtějí toho ženy tak moc? To, co si ženy přejí nejvíc, často nestojí ani korunu a přitom jsou to hodnoty tak cenné, že je vzácností je najít.

No a o čem příště? Zatím nevím. Pokud má třeba někdo z Vás námět na téma, napište. Články je možné komentovat a já bych docela i ocenila nějakou zpětnou vazbu. Každý článek si přečte okolo 200 lidí a ještě mě tu nikdo neposlal do háje. To je nějaký divný ne?

Zatím se mějte co nejlépe.

Jana Rotterová

Jana Rotterova

  Něco málo o mé maličkosti: Jmenuji se Jana Rotterová, narodila jsem se v červenci v roce 1983, v roce 2012 jsem absolvovala pedagogické lyceum v Berouně. Pracovně jsem vykonávala nejrůznější profese, nejdelší dobu mého pracovního života, cca 10 let, jsem však strávila coby příslušnice státní správy na letišti Václava Havla. Zajímám se o psychologii a osobní rozvoj, fotografii, podnikání, alternativní medicínu, design a umění, gastronomii i kvantovou fyziku. Baví mě poznávat a cestovat, film, hudba, knihy a ani pohyb mi nejsou cizí. Zde na Frýdlantsku žiji něco málo přes dva roky, z toho poslední rok v Jindřichovicích pod Smrkem, kde jsem zakotvila. Krom přátel, podnikatelských příležitostí, dobrých lidí a krásné divoké krajiny, jsem tu našla po letech strávených v mém rodném Berouně, Praze dalších destinacích, nový domov. Zamilovala jsem se do severočeské divočiny, dá se říci, na první pohled. Původně jsem sem odjela jen ‚na čas‘, odpočinout si v náročném období mého života od ruchu velkého města a rozmyslet si, kudy se můj život bude ubírat dál. Už jsou to dva roky a já tak trochu tuším, že to tu nebude jen na skok. Život zde není snadný, ale o to krásnější. Je to místo, kde jsem našla svobodu a klid. Čtu, píšu, fotím, tvořím, pracuji, cestuji, obdivuji, jím, medituji, miluji – především život, takový jaký je. A moji přátelé by dosvědčili, že jsem měla tu čest ho poznat opravdu z nejrůznějších stránek, ne vždy těch pěkných. Za svůj největší životní úspěch považuji, že jsem si prošla mnoha cennými zkušenostmi, v krkolomných pádech našla sílu a motivaci vstát a jít dál a našla sebe sama, svou cestu a vytyčila nové cíle, za kterými kráčím životem dál. O tom co na této cestě potkala, čím se v současnosti zabývám a jaké otázky si kladu, tomu se budu věnovat v článcích v tomto blogu. Někdy to bude veselé, někdy smutnější, někdy s nadsázkou, někdy myšleno zcela vážně. Tak jako život sám.

Pin It on Pinterest

Share This
X

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close