Už v sobotu 15. srpna 2015 začíná ve Frýdlantu další ročník Letní jazzové dílny Karla Velebného. V následujícím rozhovoru se můžete o dílně dozvědět mnohem víc.
Neuvěřitelný 32. ročník má před sebou dnes už legendární Letní jazzová dílna Karla Velebného, která našla v roce 1984 svůj domov ve Frýdlantu. Přispěla k tomu vlastně náhoda. „Potkal jsem v Praze na tehdejším vlakovém nádraží Praha – střed kamaráda muzikanta, frýdlantského rodáka Radka Jecha. Zrovna jsme hledali místo pro kurz, kde bychom učili zájemce specifické jazzové interpretace. Protože jsme měli oba dva jazz rádi, přišla na to po chvíli řeč a Radek trval na tom, že je Frýdlant pro tuhle akci skvělým místem. A měl pravdu,“ vypráví poslední žijící zakladatel Letní jazzové dílny (LJD) a její hlavní organizátor Aleš Benda.
Co jste od LJD při jejím zakládání očekávali? S čím jste do toho šli?
Šli jsme do toho se stejným úmyslem, jaký máme dodnes. Naučit lidi, kteří o to stojí, specifika jazzové interpretace. Protože existovaly podobné kurzy v oboru klasické hudby, ale jazzové ne. Ono to bylo na začátku 80. let takové divné období. Vrcholila normalizace, celé to bylo hodně uťápnuté, jazzu se moc nepřálo. Neexistovaly koncerty, neexistovaly festivaly, když se někde hrálo, byla malá návštěvnost. A proto vznikla v roce 1983 Česká jazzová společnost, která si vzala za cíl obnovit jazzové dění. Začaly se zakládat festivaly, pořádat koncerty a hledalo se, jak dostat jazz víc mezi zájemce. Tehdy vznikl nápad vytvořit jakousi letní jazzovou dílnu jako kurz, na kterém se budou mladí amatéři učit, jak jazz hrát.
Díky náhodě, kterou jste už popsal, se tedy dostala LJD do Frýdlantu. Ukazuje se to pořád jako správné rozhodnutí?
Pořád. Už tehdy jsme se přesvědčili, že je Frýdlant k této akci vhodným místem, má zázemí pro výuku i ubytovací prostory. A zkušenost ukázala, že je opravdu lepší pořádat dílnu mimo Prahu na klidném místě. Protože když jsme ve Frýdlantu, tak nikam neodbíháme. Zatím co když jsme v Praze, tak večer musí lektor třeba pryč a netráví ho se svými žáky tak jako tady. V tom je ten hlavní půvab, že tady týden tráví žáci se svými učiteli, se svými vzory a to je naprosto neuvěřitelná deviza. Spolu hrají, vyměňují si zkušenosti, mají neuvěřitelné zážitky. Studenti mohou nasávat atmosféru.
Nikdy jste tedy neměli zaječí úmysly? Nehledali jste pro dílnu jiné místo?
Opravdu jsme nikdy neuvažovali o tom, že bychom z Frýdlantu odvezli LJD jinam, i když zájem z jiných měst o tuhle akci je. A teď, když je nám starosta takovou oporou, by nás i hanba fackovala. Jen jednou se za těch 31 let tahle akce konala jinde, než ve Frýdlantu. Ale to bylo nouzové řešení. Bylo to v roce 2010, kdy přišla jen pár dní před začátkem dílny velká ničivá povodeň. Tenkrát se mi podařilo dílnu zařídit během několika dní v Přerově, což dodnes považuji za svůj manažerský husarský kousek.
Už jste hovořil o tom, že letní jazzová dílna je otevřená pro jazzové nadšence, kteří se chtějí něčemu přiučit. Opravdu se do ní může přihlásit každý?
Může, i když očekáváme, že studenti budou trochu soudní. Ale v zásadě pro každého najdeme nějakou náplň. Ono nejde o to, že by někdo musel úplně virtuózně ovládat nástroj, ale o to, aby se seznámil s principem jazzové interpretace. To znamená s improvizací, rytmem. Aby je pochopil a navíc, aby nasál atmosféru. Protože tady ve Frýdlantu se hraje, hraje, hraje. Dopoledne ve třídách, kde se učí, ale odpoledne se vždycky hraje v kapelách, které pak ve čtvrtek a v pátek vystupují na koncertech. Večer se potom hraje v Besedě. Pořád tady zní hudba a jedině uchem vejde jazz do člověka, ničím jiným.
Jak se změnilo za 30 let vnímání LJD ze strany veřejnosti, obyvatel Frýdlantu?
Velice. Protože když jsme sem přijeli, přesvědčeni Radkem Jechem, v těch 80. letech poprvé, tak jsme byli přivítáni jen partou několika jazzových fandů. Začínalo se tak, že se vyučovalo ve škole a ta setkání, které se teď pořádají v Besedě, se pořádala v klubu na náměstí. Protože to bylo v době, kdy všechno bylo hodně vachrlaté, končili jsme zpočátku ve 22.00, abychom nepopuzovali. Pak se dělali takové soukromé sedánky. Ale každý rok se ten konec trochu posouval, protahoval a místní lidé se začali kolem toho shlukovat. Dneska už je posluchačská obec daleko širší, lidé přijíždějí na koncerty z Liberce, Jablonce a okolí, takže už je to mnohem radostnější, než to bylo tehdy.
Je letní jazzová dílna určena jen českým frekventantům?
Vůbec ne, sice Češi a Slováci převažují, ale přijíždějí k nám i účastníci z Německa, měli jsme Australany, Brazilce, Švédy. Dílna už má ve světě své jméno. A často se stává, že ten, kdo ji kdysi absolvoval jako žák, se dneska vrací jako lektor a sám učí.
A otázka za závěr. Je něco, co byste chtěl na Letní jazzové dílně Karla Velebného vylepšit?
Líbilo by se mi zvát americké lektory nejzvučnějších jmen, ale se současným rozpočtem to není možné. Takže snad to jediné bych si přál změnit. Nicméně i takhle můžeme nabídnout to nejlepší, co existuje, alespoň v Čechách. Pokud jde o výuku, tak bych vlastně ani nic měnit nechtěl. Všechno funguje, jak má, není nutné nic moc nového vymýšlet ani do toho moc mluvit. My jsme pyšní, že tady pořád je ten duch Frýdlantu, který má na svědomí Karel Velebný. Tedy že funguje heslo: není důležité zúčastnit se, ale vyhrát si. Protože vždycky bude někdo hrát lépe a někdo hůře, ale důležité je vědět, že každý hraje, jak nejlépe umí. Jsem rád, že tady nikdo nikomu nezávidí a všichni se na sebe ten týden usmívají. Karel Růžička, který je ředitelem LJD říká, že Frýdlant se pro něj během dílny mění v jakési Lurdy. Sice si tady nevyléčí tělo, ale duše je po tom týdnu naprosto spokojená.
