Začalo to docela nevinně. Ve Free-Clubu jsem dala jedenáctileté slečně vyplnit náš bleskový test počítačové gramotnosti. Jaký je tvůj email? Jaké je tvoje heslo? Co uděláš, když ti přijde varovná zpráva s mnoha vykřičníky psaná CAPSLOCKEM a prosba o přeposlání? Přidáš si kamaráda do přátel na FB?
Prostě takové ty základní znalosti internetové bezpečnosti. Míša měla talent a všech 7 otázek zodpověděla úplně špatně. Hezky mi napsala heslo ke svému mailu, přeposlala hoax a přátele si neprověřuje. Je jí jedenáct a FB aktivně používá. Chvíli jsme si o tom povídaly, ale bylo vidět, že to moc nevnímá. A tak jsem to ještě ten den udělala. Založila jsem si falešný profil na Facebooku.
Použila jsem fotku a jméno Jirky z klubu. Přihlásila jsem se a začala rekrutovat přátele, včetně Míši. Nejdřív jsem vyhledávala jen teenagery, které znám z klubu, ale pak jsem to brala šupem a žádala o přátelství všechny z Frýdlantska, co mi FB velmi aktivně nabízel. Během hodiny jsem měla 20 nových potvrzených přátel z místních základek. Měla jsem přístup k jejich přátelům, fotkám, viděla jsem co v poslední době dělali a sdíleli.
S několika z nich jsem si začala chatovat. Jako stará vykopávka jsem se necítila úplně jistě v kramflecích, takže jsme si chvíli jen posílali gify a psali jsme si, jak se nudíme. Potom jsem se vytasila s otázkami: “chceš říct tajemství? kdo si myslíš, že ti píše?” Vůbec si nepřipouštěli, že nejsem Jirka z fotky, kterou vidí na mé profilovce.
Z těch 20 mých nových nic netušících přátel byla jen jedna slečna, která se mě zeptala, jestli se známe a odkud. Chvíli jsem blafovala a pak jsem se zeptala: “chceš říct tajemství?”. To pro ni byl jasný signál, aby mě poslala do háje a ukončila rozhovor. Na svém profilu měla vždy zakrytý nebo nejasný obličej. Jedna náctiletá poučená vlaštovka.
Tohle všechno se stalo během pondělního večera. Přiznám se, že jsem se trochu lekla, jak rychle se to rozběhlo, a snažila se sehnat někde Jirku. Abych mu vysvětlila, že já jsem falešný Jirka. Ale přišel na to sám ve středu a krásně mě zablokoval. Když jsme se potkali a vysvětlili si to, dost se mu ulevilo a mně taky. Hlavně proto, že uměl situaci dobře vyřešit. Byl samosebou dost vyplašený, kdo se za něj vydává, a musel to několika známým během těch dvou dnů vysvětlovat.
Přesto tenhle můj experiment nemá úplný happy end. Přesvědčil mě, že většina dětí, které používají sociální sítě dříve než ve 13 letech, reaguje intuitivně a příliš věří tomu, že lidé za profily jsou opravdu ti, za něž se vydávají. Když jsem se o tom bavila s dospělými, byli občas pohoršeni z toho, že jsem se vydávala za někoho jiného. Ale to je prosím internet. Kdokoliv se může vydávat za někoho jiného. Potřebujete k tomu jen dvě kliknutí a můžete být Angelina Jolie. Představte si, že bych jako falešný Jirka neprozradila, kdo jsem. Co zajímavého jsem se mohla dozvědět? Mohli jsme si další den dát někde schůzku, že jo? A místo Jirky by přišla stará úchylná Winklerová. S kolika takovými falešnými přáteli si vaše děti asi píší? A co vy? Ověřujete si své online přátele?
Přitom to není nic složitého. Stejně, jako se rozhlížíme opatrně na přechodu pro chodce, měli bychom se rozhlížet opatrně i v našem online životě. Docela užitečné informace, příběhy a návody týkající se internetové bezpečnosti najdete třeba na stránkách Olomouckého e-bezpečí: Pravidla bezpečného používání internetu pro rodiče a nebo Rizika virtuální komunikace. Nemá cenu děti od internetu odstřihávat, ale je potřeba pěstovat v nich imunitu a opatrnost. To, co jsem provedla já, bylo takové malé očkování.
Lucie Winkleová
PS: jména dětí byla samosebou změněna 🙂
