Rozhovor s Jitkou Koutníkovou o sociální práci, lidech a jejich příbězích, o tom, co se jí na Frýdlantsku a v Jizerkách líbí i co by dělala, kdyby už sociální práce a sociální pracovníci nebyli potřeba.

Odkud pocházíš, Jitko?

Jsem rodilý Frýdlanťák. Já jsem vlastně nikdy nezměnila svoje trvalé bydliště. Jednou jsem měla období, kdy jsem si myslela, že Frýdlant je moc malý, ale pak jsem objevila, že to malé město má své výhody a kouzlo.

Jaké výhody?

Asi takové to bezpečí malého města. To, že potkávám známé tváře.

Párkrát jsem s tebou projížděla Frýdlantskem. Znáš území velmi dobře jak po stránce geografické, tak historické. Čím to je?

Asi to bude výchovou mých rodičů, kteří se mnou hodně jezdili na výlety tady po okolí, učili mě znát přírodu, chodili jsme na houby, koupat se k různým rybníkům, na výlety do Jizerek…

Vnímám to tak, že je důležité znát místo kde žiješ, jeho historii, významné události, které formovaly současnost. Navíc mě historie vždycky zajímala, ty příběhy byly jako pohádky, vždy v tom byla nějaká záhada, tajemno, něco zajímavého, poutavého, díky čemu jsem si to pamatovala.

Proč děláš zrovna sociální práci? Co máš na své práci ráda?

Ten zájem o příběh je vlastně trochu i odpověď na otázku, proč dělám sociální práci. Jsou to příběhy. Ten člověk, ten osud. Pokaždé je to jiné, každý přichází v jiné etapě, za jiných okolností, má jiné zkušenosti. Mám na tom ráda, že jsem v kontaktu s lidmi, že mám okamžitou odezvu na to, co dělám. Někdy se ta situace zdá neřešitelná… Někdy je to tak, že vidím, jak by šlo situaci řešit poměrně snadno. Ale ten člověk, se kterým problém řeším, potřebuje svůj prostor a čas k tomu, aby k řešení dospěl sám. To může někdy působit beznadějně, pokud to trvá dlouho. Je potřeba si připomínat, že lidé někdy „selhávají“ opakovaně, protože potřebují projít svým tempem různými fázemi nějakého procesu, svého životního problému. Potřebují sami přijít na to, co a jak udělat, aby problém vyřešili. Žádné mé řešení, které oni nevnímají jako své řešení, fungovat nebude. Mou prací navíc není soudit je a jejich příběh. To by měli lidé, s nimiž pracuji, vědět – že pokud opakovaně neuspějí, pokud opakují nějakou chybu, já jsem ten, kdo jim šanci znovu dá.

Takže tě baví i to hledání řešení? Je to vlastně kreativní práce?

Jo, rozhodně. Když jdu ráno do práce, nikdy nevím, co se stane. Můžu si naplánovat nějakou práci a pak někdo přijde s něčím, co je potřeba řešit akutně – a plánu je konec.

Jak bys tedy popsala blíže, co je sociální pracovník zač, co dělá nebo má dělat – proč a k čemu sociální pracovníci jsou? Nejste zbyteční, nejste nějaká vata?

Vnímám to tak, že se svou prací snažím v místě, kde působím, kde můžu něco ovlivnit, spoluvytvářet a podporovat prostředí, kde se dobře žije. V životě jsou situace, které řešit umíš, víš, co dělat. Přijde ti oznámení, že máš balík, jdeš na poštu. Bolí tě zub, jdeš k zubaři. Ale jsou i situace, které řešit neumíš, se kterými ses ještě nesetkala, události, které tě v životě vykolejí. Úmrtí v rodině, vážný úraz, dlouhodobá nemoc, ztráta zaměstnání či prostě příjmu a třeba dluhy, které pak v důsledku toho nezvládáš splácet… Sociální pracovník je člověk, na kterého se v podobných situacích můžeš obrátit, který s tebou probere možnosti, jak to řešit.

A jestli to není vata? Vlastně je a je potřebná. Je to ta vata která má zabránit, abys spadla čumákem na tvrdou zem a nabila sis. Vata, která tlumí dopad. Vnímaní sociální práce se dnes u lidí často zužuje na práci s takzvanými „nepřizpůsobivými“. Sociální práce má ale mnohem širší záběr. Pomáhá řešit situace související s narozením dítěte, s úmrtím v rodině, při dlouhodobé nemoci, závislosti či při ztrátě zaměstnání, odchodu do důchodu, péči o nemohoucí rodiče či nemocné dítě. Takže nějakou formu sociální práce bude velmi pravděpodobně potřebovat někdy v životě skoro každý z nás.

Jako sociální pracovnice jsi vedoucí sociálního odboru v Novém Městě pod Smrkem. K čemu je obci sociální práce?

Úplně stejně jako všude jinde. Vytváří nějaké společenské klima, nějakou záchranou síť, když člověk potřebuje pomoc, potřebuje se někam pro pomoc obrátit. V těžkých chvílích a krizových situacích je důležité, aby pomoc byla nablízku, aby byla snadno dostupná. Aby člověk nemusel nikam jezdit, když je zrovna v obtížné situaci a potřebuje podporu. Mnoho těžkých životních situací přichází náhle, nečekaně a vyžadují odezvu rychle. Alespoň v té prvotní fázi, kde je potřeba problém zmapovat a hledat řešení. Když se sociální práce dělá dobře, tak není vidět.

Což je trochu problém, protože to pak vypadá, že nic neděláš, že vše běží, jak má…

Ano, protože pokud se věci řeší včas, tak třeba někdo neskončí na ulici. Ale není to jenom moje práce, nemůže být. Nové Město pod Smrkem podporuje i terénní sociální práci, má vlastní terénní pracovnici a dva asistenty prevence kriminality. Ve městě jsou další sociální služby, které dobře fungují. Kdyby nebyly sociální služby, na které mohu lidi odkázat a nabídnout jim jejich pomoc, nebylo by možné sociální práci dělat tak, jak je dnes na Frýdlantsku realizována. Na podpoře sociální práce v území se podílí obce celého frýdlantského mikroregionu, je společně financována základní síť sociálních služeb v území a za to patří velký dík vedení obcí a MAS Frýdlantsko.

Vzpomeneš si na to, co tě při tvé práci nejvíc překvapilo, vyvedlo z míry?

Nikdy mě nevykolejili lidé, co se na mě obrátili. Vždy to byla nějaká koncepční věc a neznalost těch, kteří rozhodují. Například když poslanec sněmovny, tedy ten, kdo mimo jiné schvaluje zákony a má je tedy znát, chtěl bojovat proti vyplácení důchodů všem, kdo nikdy nepracovali. Chtěl měnit ustanovení zákona, která neexistovala a brojil proti praxi, která byla fámou. Každý musit splnit zákonem dané podmínky pro výplatu důchodu. Pokud je nesplní, není mu důchod vyplácen. To jsou situace, které mě vyvádějí z míry.  Jak snadno uvěříme nesmyslu, stačí, aby nám přišlo dost „věrohodných“ e-mailů. Ale abych tady nerozdmýchávala marné sentimenty a nemalovala to černě. Mám i příjemná překvapení. Setkávám se ve své práci s tím, že lidé odcházejí s úsměvem a v pohodě, i když jsem jim ze svého pohledu vlastně nijak nepomohla. Jediné, co se stalo, je, že jsem je vyslechla, strávila s nimi čas nad nějakou těžkou a bolavou věcí a vyjádřila jim pochopení, sounáležitost s nimi. To mě zas a znovu překvapuje a stále v práci těší.

A šikovně jsi nás vrátila k příjemnějším tématům. Které místo v Jizerkách máš nejradši?

Mám hrozně ráda Horní Polubný. Když si stoupneš k bývalé škole, tak vidíš na jedné straně Jizerské hory a na druhé Krkonoše. Jsou tam krásné východy slunce. Poprvé jsem tam byla před mnoha lety, právě se svými rodiči. Jezdím tam už řadu let. V létě na kolo, v zimě na lyže. Letos jsem tam poprvé po dlouhé době ještě nebyla.

Tento blog si říká „Socky“. Jsi socka a proč?

Asi jsem socka. Pokud je to myšleno tak, že jsem člověk, který se zajímá o to, co se děje kolem něj. Jestli je to tak, že mi není lhostejné, co se kolem mě děje, pak jsem socka.

Z tvé pracovně-životní zkušenosti (těžko to oddělit): kdybys mohla změnit jednu jedinou věc, aby se nám žilo lépe, abychom se měli líp, co by to bylo? Ať už v systému nebo v našem přístupu k životu a světu a podobně.

Ohleduplnost. Kdybychom všichni byli jeden k druhému ohleduplní, měli pro sebe navzájem soucit a porozumění, tak si myslím, že by se tady spousta věci nemusela vůbec řešit. Měli bychom být víc dětmi v tom smyslu otevřenosti a upřímnosti. Děti mají i přirozený soucit a schopnost vcítit se. My dospělí jsme si to často nechali vzít. Každý člověk je důležitý a každý může začít sám u sebe.

No ale nepřišla bys pak o práci?

Jo, ale za těchto podmínek ráda! Šla bych dělat něco jiného.

A co?

Otevřela bych si obchůdek s bylinkami, čaji… se samým voňavým zbožím.

 


Jitka Koutníková je už 10 let vedoucí sociálního odboru v Novém Městě pod Smrkem. Můžete se s ní potkat na tamním městském úřadu, pokud si nevíte rady v obtížné či složité životní situací, přesněji v přízemi Palackého 284. Baví ji čtení knih, jízda na kole, volejbal, plavat v rybníku, v zimě lyže. Ráda posedí s přáteli u dobrého vína, ráda cestuje. Nemusí nikam do ciziny, stačí jí hory a rozhledny u nás. Několik jich navštívila i letos o prázdninách. Má dva syny. Dříve pracovala jako vedoucí pobočky úřadu práce ve Frýdlantu. Vystudovala Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, obor sociální práce.

Ondřej Vetchý zavítal do Kunratic / Fotoreportáž

Ondřej Vetchý zavítal do Kunratic / Fotoreportáž

Obec Kunratice se dne 28. února 2024 stala hostitelem významné kulturní události, která přilákala více než 150 diváků do místního kulturního domu. Tato výjimečná akce, nazvaná "Přijede k nám Ondřej Vetchý", představila jednoho z nejuznávanějších českých herců, pana...

číst více

Pin It on Pinterest