fbpx

Rozhovor s Martou Vaňkovou, vedoucí Střediska výchovné péče Frýdlant o její práci, o tom, proč ji práce baví, že etoped opravdu jezdí na mopedu a může se tedy hladce dopravit do Frýdlantského výběžku pod svými milovanými Jizerkami.

Středisko výchovné péče Frýdlant. Zní to trochu strašidelně, ta výchovná péče. Nevím, jak ty nebo čtenáři, já si pod tím představím temný starý dům, kam se zavírají neposlušné, divoké, zlé děti – zavře se za nimi těžká kovová brána, kterou hlídá přísná, šlachovitá paní ve středních letech v bílé uniformě a pak se jen občas zevnitř ozývají zoufalé výkřiky, pláč a pleskání rákosky… Když se ale s vámi člověk potká nebo se na vás podívá na vašich stránkách, narazí na velmi sympatickou partu lidí. Tak co jste vlastně zač, co se děje ve Středisku výchovné péče Frýdlant?

Středisko výchovné péče (SVP) je oficiální název, který definuje MŠMT. Můžeme být Středisko výchovné péče + nějaký název. Třeba v Liberci je SVP Čáp. Někdy o tom diskutujeme, jak ho doplnit, aby byl přívětivější, ale zatím jsme nevymysleli nic, co by sedělo.

Můj návrh SVP SUP neprošel 🙂 U dětí, zejména dospívajících se setkáváme s tím, že chodit do „esvépéčka“ je zahanbující. Od jedné slečny vím, že radši ostatním říká, „jdu na výlet.“

Takže jsme pořád a jednoduše SVP Frýdlant. Jsme součástí Dětského diagnostického ústavu, střediska výchovné péče a základní školy Liberec. Náplň práce SVP je široká. Co nám připadá nejdůležitější a nejsmysluplnější, je práce s dětmi a rodinami, co mají různé trable. Frýdlantský region, ač je Liberci blízko, je tak zvláštně odstrčený, takže do naší práce občas přibydou i věci, které by jinak, ve větším městě, spadaly pod jinou službu. Tím je ta práce ještě zajímavější.

Podmínkou toho, abychom mohli s člověkem pracovat, je dítě. Buď jde o dítě samotné nebo rodinu či dospělého, který o dítě pečuje. Dříve mohlo být klientem pouze dítě, teď můžeme pracovat i přímo se samotným rodičem nebo třeba babičkou, která má dítě v pěstounské péči a nemusíme nutně mít i souhlas rodičů.

A co řešíme? Širokou paletu – od osobnostních potíží jako různé strachy, úzkosti… Rodiče někdy přijdou s tím, že se jim dítě „nějak nezdá…“. Poměrně často se objevuje sebepoškozování. Někdy se postupně odhalí potíže s jídlem, často jsou potíže přímo v rodině. Rodiče přijdou s tím, že dítě zlobí doma i ve škole, nic nerespektuje, neví si s ním rady a pak se ukáže, že problém je původně v rodině, mezi rodiči. Nabízíme proto i párovou terapii. Takže pracujeme individuálně, s párem nebo s celou rodinou.

Vedle dětí a rodin jsou naší cílovou skupinou školy. Už třetím rokem druhostupňovým školám v regionu poskytujeme programy dlouhodobé primární prevence, školy se na nás obracejí i s žádostí o intervenční programy, pokud se ve třídním kolektivu děje něco, s čím si nevědí rady. Péči poskytujeme i samotným pedagogům, třeba formou metodického vedení.

Na vašich stránkách člověk zjistí, že 3 lidi z vašeho týmu jsou Vaňkovi. Takže je SVP Frýdlant rodinný podnik?

Jasně! Příjmení Vaněk, Vaňková je přijímací kritérium. No ne 🙂  Částečně jsme spříznění – my s Alešem jsme manželé, s Eliškou je to shoda okolností.

Odkud pocházíš? Jak ses sem dostala?

Já jsem normálně Pražák a dostala jsem se sem náhodou. Řešili jsme bydlení. Můj muž pochází z Liberce. Jedna možnost byla pořídit si drahý byt v Praze a vzít si hypotéku. Anebo se přestěhovat do Liberce do domu, který potřeboval rekonstrukci. A vzít si hypotéku. Tak jsme se rozhodli pro Liberec. A splácíme.

Do té doby jsem pracovala v ústavní péči v rámci diagnosťáků. Podívala jsem se na inzeráty a v Liberci zrovna sháněli někoho do SVP Čáp. Pracovala jsem taky jako externista ve věznicích s lidmi se závislostním chováním. Pak někoho sháněli do SVP v České Lípě, tam jsem byla asi rok, no a pak jsem se rozhodla přejít do nově vznikajícího SVP ve Frýdlantu. Nejvíc mě lákalo asi to, že jsem si sama mohla profilovat pracoviště tak, jak mi připadalo smysluplné. Tak jsem tu.

Znala jsi Frýdlantský výběžek, než jsi tady začala pracovat? Jak jsi ho měla „zapsaný“ – ať už ze vzpomínek nebo v představách?

„Jede paní z Frýdlantu, día, día, dáá,“ – asi tak 🙂 Byla jsem tady poprvé, až když jsem sem nastoupila do práce. Jinak jsem ho znala jako výhled z Jizerek, věděla jsem, že tohle tady je Frýdlant, když jsem na něj koukala z kopců. Znala jsem jenom Hejnice i to jen tak letmo. A jednou jsme vezli babičku do Lázní Libverda. A to bylo všechno. Znala jsem Jizerky, Smědavu, a další, tam jsem bývala hodně … život tady jsem neznala vůbec. Přitom můj táta pochází z Liberce. Vrátila jsem se tedy ke kořenům, ani nevím jak.

Jak jsem si to tady představovala? Asi tak, jak to je. Málokdy si tvořím nějaké představy o tom, jak co bude, jsem dost otevřená. Jediné, co mě překvapilo, je míra výskytu domácího násilí, co tady je. I to, jak otevřeně o tom lidi mluví, když k nám přijdou. Málokdy se mi předtím stalo že by to člověk vybalil hned na začátku. Tady se to ale často objeví hned u vstupních rozhovorů. Hlavně v případě, že ten vztah, ve kterém násilí probíhalo, je už ukončený. Tak to ty ženy řeknou otevřeně hned. Většinou o tom latentním nebo psychickém, ale i o fyzickém. Samy to ale často jako domácí násilí nepojmenují, jen ví, že jim v tom nebylo dobře.

Díky tobě jsem zjistila, že existuje profese „etoped“. U toho si mimochodem taky představuju někoho, kdo především jezdí na mopedu… Nebo rotopedu. Ale ty máš ještě víc profesí. Čím vším profesně jsi a co v rámci těch různých profesí děláš?

Nejvíce se asi cítím být psychoterapeutem nebo rodinným terapeutem. Tento přístup a způsob práce je mi nejbližší. I těch terapeutických přístupů je samozřejmě víc. Ten, který je nejbližší mně, vychází z toho, že odborníkem na svůj život je klient sám, my ho na té cestě můžeme jen doprovázet a respektovat jeho rozhodnutí.

Nemám ráda poradenský přístup. Řešení, které přináší poradenská práce, často nefunguje, protože není to vlastní řešení klientů. Řešení, na které přijde člověk sám, na jehož hledání, tvorbě se podílel, je opravdu jeho a cítí za něj odpovědnost. Pokud rodina nevnímá jako problém to, s čím k nám jako s problémem posílá dítě škola, nemůžu je nutit pracovat na tom, na čem chce škola, aby pracovali. Musíme formulovat zakázku a plán přímo s klienty tak, aby to odpovídalo jejich vnímání situace.

Oficiálně jsem tedy vystudovaný speciální pedagog – etoped. To je odborník na problémy chování. Ale co přesně to obnáší v praxi, si každý etoped ujasňuje pro sebe a hledá vlastní přístup a pojetí své práce.

A etoped na mopedu náhodou jezdí, mám parádní Aprilii Scarabeo 🙂

Překvapilo tě tady něco v rámci tvé pracovní zkušenosti? Zmínila jsi se už o domácím násilí…

Mě vlastně překvapilo, jak dobře tady to SVP funguje. Myslela jsem, že to půjde ztuha, nějak hůř a pomaleji… Velmi ráda pracuju v malém regionu. Vím, na koho se s čím obracet. Kontakt v osobní rovině funguje mnohem líp. Je to jiné, když znáš obličej, víš, s kým mluvíš a co na koho směřovat. Tak to mě těší. A pak mě těší, jak jsme se sešli v týmu, jako lidé, kteří to podstatné vidí stejně. I školy už poměrně dobře znají způsob, jak pracujeme, počítají s tím, že jsme tady a obracejí se na nás.

Co tě na tvé práci baví?

Baví mě potkávat se s lidmi. Baví mě to, že je práce pestrá. Ve velkém městě tak pestrá není, jak už jsem zmiňovala. Některé záležitosti klienta by „spadly“ jinam, do gesce jiné služby.  Baví mě i to, že se v rámci vedení SVP dostanu k jiné než klientské, terapeutické práci. No a taky to, že mám do velké míry volnou ruku, za což musím poděkovat svému panu řediteli.

V práci s klienty je super, když se povede. Když se situace dětí nebo rodin zlepší a už nás nepotřebují. A super taky je, když k nám přijde někdo nový, protože mu někdo z našich dřívějších klientů řekl, že mu to tady pomohlo. To je hlavní a taky nejlepší způsob, jak se nám vrací zpětná vazba.

Co tě rozčiluje?

Obecně mě štve bezmoc. To se týká jak lidí a jejich nemotivovanosti, tak systému – úřadů a institucí, se kterými spolupracujeme nebo které by se měly v situaci klienta angažovat. Jsou situace, se kterými se nedá moc dělat, protože klienti s tím nic dělat nechtějí, ale zároveň je do toho někdo nutí. Nebo zlepšení stojí v cestě systémové překážky. To mě štve. Třeba soudní znalec, který vidí člověka 2 hodiny a vyvodí z toho něco, co je z mého pohledu nesmysl. Z pohledu, který zná klienta dlouhé hodiny a v mnoha různých situacích. Potřebovala bych u nich méně jistoty v tom, že jejich názor je ten jediný správný. A to jsme zase u respektu.

Kdy naposled, při jaké příležitosti sis řekla, že tvoje práce má smysl?

Cítím, že moje práce má smysl, když klienti přijdou na další sezení s tím, že se změnil jejich pohled na některé věci, že o nich začali jinak přemýšlet. Často to vidím u rozchodů a rozvodů rodičů. Nejdříve přijdou s tím, že ten druhý je šílený, je blbec, neřád…  A postupně, později, jsou schopni společně uznat a shodnout se na tom, že hlavním cílem je, aby bylo dobře jejich dítěti. A hledat společně řešení, jak toho za daných podmínek dosáhnout. Jsou schopni položit stranou zranění z jejich společného vztahu a hledat způsob, jak zajistit, aby se mělo dítě dobře.

Hodně silné jsou chvíle, když je ten naštvaný rodič najednou schopen nahlédnout situaci očima svého dítěte – toho dítěte, na které byl naštvaný. Najednou se objeví přirozené porozumění pro to, že to dítě v nějaké situaci lhalo – protože se třeba bálo nebo se cítilo nejistě. Zážitek toho porozumění hodně ve vztahu a v komunikaci pomůže.

Pamatuješ si, čím jsi chtěla být jako dítě nebo mládežnice? Nebo si vždy snila o jízdě na etopedu?

Chtěla jsem být popelář. Bydlela jsem na Žižkově a tam v 80. letech jezdili opravdoví frajeři. Valili ty dvě kulaté popelnice k autu tak, že je otáčeli jednou rukou, prostě borci. A jezdili na stupátku za autem… Pak jsem dlouho nevěděla, čím chci být a zvažovala jsem antropologii, ale nechtělo se mi do Brna. Pak jsem se naštěstí nedostala na dějiny umění, které by mě sice bavily, ale nevím, co bych s tím dělala pak.

V SVP pracujete s dětmi a dospívajícím i rodiči. Může člověk v rámci terapie dobře pracovat s rodinou, pokud nemá děti? Pomáhá ti při tvé práci zkušenost s vlastní rodinou, dětmi? A komplikuje ti ji v něčem?

Myslím si, že i člověk, který děti nemá, může dobře pracovat s rodinou i dětmi, pokud má dostatek respektu a je si vědom toho, že odborníky na rodičovství u svého dítěte jsou především rodiče toho dítěte, ne on sám. Ale to, že jsi rodič, neznamená, že s nimi umíš také dobře pracovat. Je ale určitý typ klientů, kteří ti pak to, že nejsi rodič, připomenou. A že tím pádem tomu nemůžeš rozumět. S tím jsme se v praxi setkali postupně asi všichni. Když ale s člověkem navážeš dobrý vztah a respektuješ jeho „odbornost“, přestane s tebou bojovat, nebude mít potřebu se vůči tobě vyhraňovat. To je asi to nejdůležitější – navázat s člověkem vztah. Pak už to jde dobře. Sdělovat o sobě někomu důvěrné věci vlastně bez vztahu nejde. SVP je místo, kam může přijít fakt kdokoli, lidi nijak předem neodsuzujeme. Zároveň každý z nás, kdo tady pracujeme, ví, kde jsou jeho hranice. Někdo má problém pracovat s násilníky, někdo s manipulátory. Pro mě je důležité poznat kontext, když pochopím, proč ten člověk něco dělá, nějak se chová, vidět situaci v širších souvislostech. To je to naše motto – chceme vidět stromy i les.

A ptala ses na komplikace – mám tři děti, takže občas komplikujou kde co. Ne, je potřeba nepřenášet svoje prožitky na toho druhého – to, že já něco řeším v rámci své rodiny, neznamená, že klient má stejný problém a bude potřebovat stejné řešení. Ale přenos a protipřenos je samostatná kapitola naší práce, netýká se to jen dětí.

Stromy i les. Máš tady nějaké oblíbené místo?

Mám strašně ráda Jizerky. Jezdím do Jizerek od svých 15 let. Mám to tady ráda a nevím, jestli je to nějaký přesah z rodiny, z toho, že táta odtud pocházel nebo čím to vlastně je. Jsou i jiná místa v Čechách, které mám ráda, ale tady je to hodně specifické. Jizerky jsou srdcovka. Ráda chodím do lesa a na houby. Miluju bučiny. A je to taky o těch lidech, se kterými do Jizerek jdeš.

Je divná doba různých omezení, rodiny jsou najednou nuceny fungovat v jiném režimu než obvykle. Zároveň se blíží Vánoce. Máš nějakou radu, doporučení, jak to zvládnout tak, aby se svátky i v této situaci alespoň trochu blížily pokoji a míru?

My jsme s manželem přemýšleli, že dětem řekneme, že Ježíšek nepřijde, protože je v karanténě.

Pak jsme si říkali, že to asi radši ne 🙂

Hodně to podle mě souvisí s tím, jak lidé Vánoce vnímají. Jestli jsou to svátky společně stráveného času a vzájemné společnosti nebo jsou spíše nastavení na dárky a „výkon“ a svůj prospěch. Jestli je to o tom společně stráveném čase, tak svátky mohou být příjemné. Mohou si společný čas užívat. Problém budou mít rodiny, které to mají nastavené na dárky a na sebe.

Já si třeba strašně užila první vlnu, i když se za to trochu stydím. Byli jsme spolu doma, nikdo nikam nemusel. Škola samozřejmě byla, pracovní úkoly i povinnosti. Ale byli jsme spolu a bylo to na pohodu. Jak už je to na podzim podruhé, chybí tomu optimismus první vlny, naděje toho, že to skončí a bude zase dobře. Lidi jsou daleko víc vysílení a naštvaní, asi bude o poznání míň rodin, které si to spolu užijí.

Pro mě je to, jak to co nejlíp zvládnout, otázkou vlastních zdrojů. Najít to, co tě těší a co potřebuješ ty sama. Žijeme v době, kdy si na to nevyhrazujeme nebo těžko vyhrazujeme čas. Nacházíme mnoho důvodů, proč nejde najít si čas na sebe a pro sebe. Máme často pocit, že ten prostor nemáme. Je ale dobré si uvědomit, že jsem stejně důležitý a moje pohoda je stejně důležitá jako pohoda ostatních.  Jako v letadle. Nejdřív masku sobě a pak ostatním. To platí i při „záchraně“ rodiny.

Také bych využila možnosti sdílet – vždy jde s někým o tom mluvit, s někým ze svých blízkých, kamarádů… Nebo přijďte do SVP. K tomu, abyste vyhledali pomoc, není potřeba stát na okraji útesu nebo se hroutit do propasti. Je lepší přijít hned, co nejdříve si uvědomíte, že něco není v pořádku. Hodně lidí to považuje za stigma. Často muži. Bojí se, že budou vypadat jako blázni, když si jdou někam pro pomoc. Ale s vyvrknutým kotníkem k doktorovi přece taky jdete. Jako by tělesné zdraví bylo důležitější než to duševní.


Tým SVP Frýdlant

 


 

Marta Vaňková je etoped a terapeut. Od roku 2016, tedy od jeho vzniku, vede SVP Frýdlant. S manželem Alešem mají 3 děti. Vystudovala speciální pedagogiku v Praze. Než vedla SVP Frýdlant, pracovala jako vychovatelka v diagnostickém ústavu pro starší kluky, pak v dětském diagnostickém ústavu v Dobřichovicích jako etoped. Poté nastoupila jako etoped do SVP Čáp v Liberci, v rámci neziskového sektoru pracovala s lidmi se závislostmi ve výkonu trestu a po výkonu trestu.  Poté nastoupila do SVP v České Lípě, a to už byl jen krůček do SVP Frýdlant. Hrávala pozemní hokej. Baví ji její práce, baví ji učit se novým dovednostem pro svou práci. Páru vypouští tím, že něco natírá nebo brousí – dělá věci, u kterých je rychle vidět výsledek. Má ráda svoje děti. Ráda cestuje. Říká, že nejlepší Vánoce jsou Vánoce strávené v Asii, „protože budhisti Vánoce neslavěj, jen popřejou cizincům – prostě žádná křeč.“

SVP Frýdlant sídlí ve Školní 692, ve stejné budově, jako školní jídelna, jen v 1. patře. Poskytuje podporu dětem, dospívajícím a rodinám v náročných životních situacích, dále pak služby školám a pedagogům. Veškeré služby jsou pro klienty zdarma.

Kunratická Jamparáda 2021 zná své vítěze / Fotogalerie

Kunratická Jamparáda 2021 zná své vítěze / Fotogalerie

Kunratická JamParáda rozdala svá ocenění První listopadová sobota patří v severočeských Kunraticích tradičně slavnostnímu vyhlášení výsledků zdejší marmeládové soutěže Kunratická JamParáda. Letošního ročníku se zúčastnilo celkem 115 soutěžících z 56 míst nejen naší...

číst více
Slévárna dobývá severní výběžek

Slévárna dobývá severní výběžek

DGS Druckguss Systeme navazuje na 30 let úspěšného působení v Liberci a chystá se v blízké době otevřít další pobočku ve Frýdlantu. Stavební práce na nové pobočce firmy DGS Druckguss Systeme úspěšně pokračují. Ve Frýdlantu roste výrobní hala,...

číst více

Pin It on Pinterest

Share This
X
X