Stanislav Křížek: Od Jazzové Osvěžovny k Táta Festu a Hudebnímu létu v zahradě / Rozhovor

Za pohodovými večery v kavárně Jazzová Osvěžovna, za letními koncerty u kostela Krista Spasitele i za festivalem Táta Fest stojí frýdlantský srdcař Stanislav Křížek. V rozhovoru popisuje, jak z malých nápadů vznikají akce, které spojují lidi, proč věří v komunitu a co chystá dál.


Jak jste se dostal k pořádání koncertů – ať už v kavárně, na Táta Festu nebo k letní sérii koncertů na zahradě u kostela Krista Spasitele? Byl to od začátku záměr, nebo se to vyvinulo až časem?

Ono to přišlo vlastně ruku v ruce. Ne že bychom kavárnu zakládali s cílem dělat kulturní akce – ale vznikla právě díky jazzovým Díl­nám. To je náš příběh: přijeli jsme sem na týden… a zůstali jsme. Nejprve jsme „osvěžovali“ jazzmany – říkáme tomu nultý ročník kavárny. A když jsme ji pak otevřeli naplno, chtěli jsme ji nějak zviditelnit, tak jsme začali dělat nedělní pohádky a koncerty.

Táta Fest vznikl záhy – letos slaví desátý ročník. Jedním z důvodů jeho vzniku byla i propagace kavárny. Chtěli jsme udělat něco většího… a taky si udělat radost. Zjistili jsme, že existuje Den otců – vždy třetí neděli v červnu – a že v Praze už nějaká skupina pořádá Táta Fest. Logo i základní koncept jsme od nich převzali. Oni měli zájem, abychom dodržovali jejich formát, třeba co do soutěží a podobně, ale my jsme si řekli, že to uděláme po svém – jako ostatně všechno (smích). Logo a plakát jsme si nechali, ale program jsme postavili tak, aby nás to hlavně bavilo.

No a hudební léto na zahradě vzniklo vlastně náhodou – před pěti lety, když jsme se přestěhovali do pronájmu na faru u Martiny Tomčíkové. Když jsme tu zahradu viděli, řekli jsme si, že to tam nemůže jen tak ležet ladem – že se tam něco musí dít. Začalo to malým koncertem kapel Pubcoustic a Nekrmit v rámci Noci kostelů. A pak se ozvala kamarádka z Paláce Akropolis, že má na rezidenci skupinu Francouzů, a že by u nás mohli zahrát jen za ubytování a stravu. Souhlasili jsme. Bylo jich čtrnáct, ubytovali jsme je v Dolní Oldřiši, celé léto jezdili po Evropě… Francouzská dechovka, neskutečná energie – hráli čtyři hodiny, zpívali, tančili a lidi je nechtěli pustit z pódia. Dodnes na to vzpomínají.

Tím se to celé nastartovalo. Lidé se ptali, kdy bude další koncert, a my jsme v létě udělali pár dalších akcí. Další rok už jsme z toho udělali pravidelné hudební léto. A paradoxně nejvíc tu zahradu zpropagovalo to, že jsme v kavárně vyhořeli – a museli jsme si na zahradě otevřít provizorní víkendovou kavárnu. Díky tomu tam začali chodit i noví lidé.

Podle čeho vybíráte kapely a interprety? Máte předem danou představu, jaká má být atmosféra?

Hlavně to musí být zábava. Nabízí se nám spousta kapel a písničkářů, které známe, ale ne všechno se na tu zahradu hodí. Tím, že je to venku, můžeme si dovolit větší hlasitost, takže dáváme přednost kapelám, které to umí rozbalit. Naopak věci, které vyžadují komornější prostředí, patří do kavárny. Kritérium je jednoduché – musí se nám to líbit. A mám taky rád, když se střídají žánry.

Jak byste popsal hudební léto na zahradě někomu, kdo tam nikdy nebyl?

Je to v příjemném, klidném prostředí zahrady u fary. V létě tam bývá stín, chládek, je to blízko centra, ale přitom se tam dá hrát déle, protože to nikoho neruší. Atmosféra je rodinná, přátelská. I když muzika nesedne každému, to prostředí většinou ano. Snažíme se vyhýbat mainstreamu – proto tam nejsou „davy jako na městských akcích“. Je to trochu alternativní.

Zdá se, že kolem vašich akcí vznikla malá komunita. Kdo tvoří vaše publikum a daří se vám oslovovat nové lidi?

Docela jo. Zrovna včera jsem seděl v autokempu u piva a seznámil se tam s partou žen, které k nám občas chodí na kafe. Tak jsem je hned lanařil na zahradu – že je tam muzika, občerstvení, příjemní lidé… Upřímně – podvědomě zvu hlavně lidi, u kterých cítím, že by tomu, jak to děláme, mohli být otevření. Naše koncerty jsou samozřejmě otevřené všem, ale mají svá specifika. Michala Davida u nás neuslyšíte (smích). A třeba balkánská dechovka taky není pro každého. Takže se opravdu vytvořila nějaká „bublina“ – ale naštěstí se rozrůstá. Jezdí k nám lidi z Rumburka, Kryštofova Údolí nebo Liberce – a často přijdou bez ohledu na to, kdo zrovna hraje. Prostě vědí, že to bude fajn.

Co mě trochu mrzí – nechodí k nám skoro žádná mládež. Chtěli bychom oslovit víc studentů, ale zatím se to nedaří. Možná poslouchají jinou hudbu, nebo se jim nechce mezi „dospěláky“. Většinou k nám chodí třicátníci a starší. Ale třeba je tímto rozhovorem trochu nalákáme (smích).

Pojďme k letošnímu ročníku hudebního léta. Na co se těšit a kdo je tvůj černý kůň programu?

Jednoznačně Vladivojna La Chia s kapelou – 2. 8. Na to se hodně těšíme. Začínáme už v sobotu 31. 5.  – to zahrají místní The Grizzlies a Zlosyn z Liberce. Bude to trochu rockovější, takže by třeba mohli dorazit i mladší. 4. 7. vystoupí pražské trio Damar s balkánskými lidovkami, 18. 7. pak švýcarské duo Songs from Utopia – kytara a bicí, vždy skvělá energie. Letní sérii uzavře liberecká kapela Tres Udos 12. 9.

Táta Fest má letos desátý ročník. Na co se mohou návštěvníci těšit tam?

Letos jsme si řekli, že to pojmeme osobněji. Hlásí se nám spousta kapel, ale rozhodli jsme se vybrat takové, které dlouho známe.

Zahrají Der Šenster Gob – židovský klezmer, skvělá parta lidí, kteří k nám pravidelně jezdí. Pak vystoupí HUSO – Hubáček a Soldán – klarinet a harmonika, absolutně nespoutaní a hrozně vtipní. Divadlo Bratři v tricku zahraje hru Prasečí cirkus, a vystoupí také Tygroo – něco mezi balkánem a jazzem.

Co je pro vás na pořádání akcí nejtěžší – a co vás naopak nejvíc naplňuje?

Nejtěžší je jednoznačně den D, hodina před začátkem. Všechno je potřeba nachystat, zapojit, nanosit – všechno mi projde rukama. Nemáme tým dobrovolníků, děláme to s mojí ženou Magdou sami. Občas někdo pomůže, ale většinou si to fakt odmakáme. Když by to tam pak zůstalo celé léto stát, bylo by to super – ale po každém koncertě musíme zase všechno sbalit. Naštěstí akce nezvučíme sami.

A co je naplňující? Ten moment, kdy večer sedím u počítače, poslouchám muziku a říkám si: „Tihle by tam jednou měli být.“ A oni tam pak opravdu jsou. Když se vše domluví, naplánuje, těšíme se… pak přijde realita a s ní únava, stres, počasí, nejisté finance – ale stejně to za to stojí. V kavárně je výhoda, že aspoň víme, kolik lidí přijde – máme něco jako rezervace. Ale na zahradě nevíme vůbec nic až do poslední chvíle.

Máte nějakou vizi do dalších let? A kdybyste měl neomezené možnosti – co byste uspořádal?

Jo! (smích) Už nad tím přemýšlím dlouho – chtěl bych oživit město. Představuju si víkend plný pouličního divadla, muziky, blešáku – klidně jednou do roka. To by mě fakt bavilo. A taky mě pořád láká propojit trojzemí – udělat třeba akci, která by v jednom ročníku probíhala v Česku, Polsku a Německu. Nebo třeba festival na opuštěném hraničním přechodu v Bogatyni – podle mě skvělé místo. Ale zatím nevím, jak do toho. Na zahradě mám ještě jeden sen – postavit tam šapitó. Kamarád divadelník ho má, už se tu byl podívat, víme, kde ho postavit. Udělat víkend s divadlem pro děti i dospělé, koncerty, divadlo pro batolata – to tady nikdy nebylo. Jenže si na to vždycky vzpomenu pozdě (smích). Pokud to má vyjít příští rok, musím to začít řešit už na podzim.

A poslední otázka: Co byste vzkázal lidem, kteří nikdy nepřišli na zahradu nebo do kavárny?

Přijďte! (smích)