[singlepic id=407 w=101 h=133 float=left]Děti z DD jezdívají do Mateřídoušky vlakem. Když se otevřou dveře a děti s tetami vstoupí, nastane povyk a velké vítání. Protože se už známe z mnoha různých společných akcí, je naše přátelství velké a srdečné. Objímají nás i naše děti. V dobrém slova smyslu na nás naskákají jako blešky a vyzpovídají, povypráví, jak se na nás těší, následuje záplava otázek směřující na naše vlastní děti: „Teto, je tu Lucinka?”, „Přijde se podívat Ondrášek?” nebo „Je už Tomášek od tety Páji zdravý?”. Ani nevím, jestli ten, kdo toto nezažije, dokáže pochopit, jakou nám to dělá radost a co to s námi dělá. Jak nás to v běžném životě obohacuje.
Když se děti svléknou a přezují, usadí se na svá připravená místečka, začne se povídat.
Dávno jsme všichni zjistili, jak je pro ně důležité dát jim prostor. Od chvíle, co nás neviděly, toho tolik prožily, jsou toho plné. Začneme si tedy vyprávět o tom, co nás dnes čeká, přečteme si program. A začne se tvořit.
Protože je dětí mnoho a s velkými věkovými rozdíly, nelze připravit jeden druh výrobku. Nastala by situace, že by se velcí nudili, nebo malí na práci nestačili. Potřebujeme, aby všichni dokázali za určený čas zvládnout danou věc a spokojeně si svůj výtvor donesli domů. I tak je potřeba na takový druh dílny tým lidí, který se o ně po celou dobu stará. Pokaždé, když takový tvůrčí den s dětmi proběhne, si uvědomím, jak je důležité mít kolem sebe lidi, kteří cítí stejné poslání pomáhat a dělat ostatním radost. Bez nich by akce nebyla ani z minima tak zajištěná a pestrá, neměla určitou úroveň. Tito lidé dokážou udělat radost také sami sobě a svým přístupem stále ukazují, kolik nezištnosti v nich je uloženo.
Tvoření bývá různorodé, jednou děti vyrábí kouzelné andělíčky, podruhé pletou košíčky, jindy zase lepí a dokreslují okřídlené veselé kamarády. Materiály bývají různé. Od papíru, mosgummi, látek, plyšových drátků až po pedig a další přírodní materiály.
Protože je skutečně věkový rozdíl mezi dětmi i 10 let, některé děti nevydrží v kuse dlouho tvořit. Následuje tedy svačinka. Dostávám se k dalšímu příjemnému propletení dobrovolníků, maminek, dětí a tet. Svačinu si totiž připravujeme sami a to tak, že kdo má čas, něco upeče. Pečou i děti v DD, maminky z CM.
Posvačíme, vypijeme čajík a kávu, dotvoříme výtvory. Následuje úklid, po něm většinou povídání a vyprávění o projektu a zážitcích spojených s naší spoluprácí.
Děti z DD si s našimi dětmi hrají a užívají si tak společné chvíle. Mohu z vlastní zkušenosti říci, že po roce pozorování vývoje v projektu „Setkávání s nadějí” se mezi našimi dětmi a dětmi z DD stále více prohlubuje kamarádský vztah. A nejen mezi dětmi. Setkávám se stále častěji s úvahou některých rodičů o hostitelské péči, ba dokonce pěstounské. Vidím, jak se nám před očima naplňuje počáteční smysl společného projektu. Vymýšlíme další společné akce ve chvílích, kdy ani nevíme, zda bude náš projekt nadále podpořen. Ale plánujeme s nadšením, protože tyto děti nám přirostly k srdci, prožili jsme spolu mnoho hezkých chvil, vidíme je vyrůstat vedle našich dětí. Zahrnuli jsme je do naší širší rodiny.
Čas vypršel, děti se chystají domů. Je jim smutno, nám také. Několikrát se ptají, kdy se uvidíme. Když zjistí, že se za týden koná společná akce u nich, radují se. Musím se smát, protože vím, co nás čeká. Nejenom, že se budeme muset jít podívat na Pepíčka, jak si krásně stele, na Jessiky krásné výtvory z Tiffany, ale i na další pokojíčky a spoustu neodmyslitelně důležitých drobností. Přestože se jedná o seminář s Mgr. Pavelčákem pro dospělé, musíme dětem slíbit, že přivezeme s sebou také svoje vlastní děti.
Děti odjely, zůstávají pouze děti z CM. Obvykle propukne velký smích, spojený s vyprávěním jednotlivých zážitků, ale i úleva. Říkáme si „takových dětí najednou”.
Pokaždé se shodneme na tom, že patří skutečně obdiv těm, co se dokáží nepřetržitě o takovou skupinu dětí starat. Neodpočinou si, nemohou se věnovat jednomu více než druhému. Zároveň jsme i rádi, že se můžeme alespoň malinkatou mírou podílet na vývoji a výchově těchto dětí. Že i děti z našich rodin chápou smysl naší činnosti mnohdy více, než mnoho dospělých kolem nás, a my je tím do dalšího života obohacujeme.
Mohli jsme strávit sobotní den doma, na zahradě v soukromí a pohodě, ale nechtěli jsme. Jsme po takové akci utahaní, ale šťastní. Děláme to rádi, vychází to z nás, jsme na naši týmovou práci patřičně hrdí.
Pavla Petrnoušková, vedoucí centra, lektorka kreativních dílen
*DD – Dětský Domov Frýdlant
CM – Centrum Mateřídouška v Hejnicích
Fotografie z kreativních dílen v rámci projektu „SETKÁVÁNÍ S NADĚJÍ”, rok 2008 – 2009
