LIBERECKÝ KRAJ – Jeden svět 2011 vyzve: Vaše energie je potřeba jinde! Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět 2011 se již poosmé v řadě uskuteční v Liberci ve dnech 14. – 20. 3. 2011. Pořadatelem festivalu je liberecká pobočka organizace Člověk v tísni, o.p.s., jejímž hlavním zacílením je realizace Programů sociální integrace, podporujících jednotlivce i rodiny v obtížné životní situaci nebo ohrožené sociálním vyloučením. Záštitu festivalu v tomto roce v Liberci poskytl náměstek pro školství a kulturu Statutárního města Liberec pana Bc. Jiřího Šolc.

Mottem letošního ročníku je apel Vaše energie je potřeba jinde!“. Tento slogan přímo vyzývá k aktivnímu životnímu postoji, občanské angažovanosti, zájmu o životní prostředí a globální společenské problémy. Téma občanského aktivismu letos prostupuje napříč všemi programovými kategoriemi. K hlavním tématům letošního ročníku patří ožehavý fenomén korupce a velmi aktuální problematika života seniorů a seniorek. Už tradičně uvede festival filmy s ekologickou a genderovou tematikou. Celkem budou mít diváci v Liberci možnost shlédnout na 30 filmů z programových kategorií: Máte právo vědět, Tváře korupce, Cesty ke svobodě, Ženským hlasem, Ekologické výzvy, Věku navzdory a České filmy.

[singlepic id=14545 w=250 h=240 float=left]

Projekce pro veřejnost budou probíhat paralelně na osmi projekčních místech, aby se tak filmy přiblížily co nejširšímu spektru diváků. Tradičními místy bude Experimentální studio a kino Lípa,  V-klub, Čajovna 82 vůní, Krajská vědecká knihovna a v Komunitní středisko Kontakt, kde se uskuteční čtyři dopolední projekce pro seniory. Novými projekčními místy bude vysokoškolský klub Vlak, nízkoprahový klub o. s. Maják Zakopanej pes a Casta klub, kde budou po projekci filmu následovat koncerty. Nedílnou součástí filmových projekcí jsou debaty s odbornými hosty na téma filmu, které umožňují doplnit širší kontext problému nebo v diskusi rozvést otázky, ve filmech otevřené.

Jeden svět chce letos své návštěvníky a návštěvnice k aktivnímu postoji inspirovat nejen filmy, ale také interaktivními úkoly, které budou přichystány v jednotlivých promítacích místech i v rámci doprovodného programu. Do příprav a realizace festivalu se aktivně zapojí také dobrovolníci z řad studentů, ať už jako moderátoři doprovodných akcí, debat, správci facebooku či organizátoři workshopů pro děti i dospělé.

Nedílnou součástí festivalu jsou také dopolední projekce pro žáky základních škol a studenty škol středních, uzpůsobené dané věkové kategorii. Ty navazují na projekt Jeden svět na školách z dílny společnosti Člověk v tísni, o.p.s., poskytující školám speciálně připravené tematické sady filmů s metodickými listy k výchově k demokracii a lidským právům. Letošní filmy z kategorie Jeden svět dětem (pro věkové kategorie 8 – 11, 10 – 12, a 11 – 13 let) mají podtitul Dětská práva a ukazují ve zkratce životní příběhy dětí v různých zemích světa. Pro starší děti jsou z kategorie Jeden svět pro studenty (doporučený věk diváka 13+,14+,15+,16+,17+) připraveny filmy s tematikou globalizace, životního prostředí, integrace mentálně postižených, nebo smyslu umění jako aktivistické platformy v totalitní společnosti. Také po dětských a studentských projekcích navazují debaty a tematické aktivity, zaměřené na zpracování viděného zážitku.

Festival zahájí neformálním způsobem Open air akce na Náměstí Dr. E. Beneše v pondělí dne 7. 3. – na programu bude festivalová ochutnávka, výstava, workshopy, stánek Společnosti pro Fair Trade, výrobky chráněných dílen, petice, koncert Barrel Battery, KaBáJa a dalších. V rámci benefičních akcí se od 1.3. do 14. 3. již tradičně v Krajské vědecké knihovně uskuteční prodejní výstava prací žáků uměleckých škol a profesionálních výtvarníků a prodej výrobků z chráněné dílny Nama. Další z benefičních akcí v rámci festivalu bude v neděli dne 13. 3. od 17:00 v Divadle F. X. Šaldy představení Občanského sdruženíS(c)hody Namaluj mi beránka spolu s koncertem kapely Jarret, jehož výtěžek bude věnován organizaci Hospicová péče sv. Zdislavy.

Slavnostní zahájení festivalu se uskuteční tradičně v Krajské vědecké knihovně dne 14. 3. od 19:00 hodin. Zahajovacím filmem libereckého festivalu bude dokument Lindy Jablonské s názvem „Pozemšťané, koho budete volit?. Během večera bude předána cena ACH JO, jíž představuje soška dřevěného anděla od sochaře a řezbáře Vladimíra Kubíka. Ocenění v letošním roce získají Jiří Vydra a Štěpána Kašparová jako symbolické poděkování za dlouholetou činnost a přínos regionální kultuře.

V neposlední řadě doprovází festival výstavy a koncerty. Konkrétně budou moci diváci shlédnout od 1. 3. do 20. 3. v Krajské vědecké knihovně výstavu obrazů a fotografií dětí z dětských domovů o.s. Letní dům s názvem „Cesta barev“ aneb 121 dní v obrazech. Od 10. 3. do 27. 3 potrvá v prostorách Experimentálního studia výstava fotografií s názvem Glopolis– klima o vlivu globálního oteplování na země třetího světa. Burcující vyznění má výstava Umlčené hlasy o zavražděných obhájcích lidských práv a nezávislých novinářích v Rusku, která přinese konkrétní příběhy lidí jako Anna Politkovská či Natálie Estěmirovová, kteří v posledním desetiletí za svou práci zaplatili životem. Vernisáž této výstavy se uskuteční v Novém magistrátu dne 18. 3. od 18:00 hodin spolu s koncertem Vokálního oktetu Čeňka Svobody.

Další koncerty se uskuteční v Casta klubu společně s projekcemi filmů. V pátek 18. 3. vystoupí kapela PaaPaa  + Plankton po projekci filmu Nebe, peklo za účasti režiséra filmu Davida Čálka. V sobotu 19. 3. proběhne tamtéž koncert kapel  Kohout plaší smrt a Rick –sha po projekci filmu: Vnoučata kubánské revoluce.

Více informací o festivalu a vizuálu viz: www.jedensvet.cz

www.jedensvet.cz/liberec

Více informací o pořádající organizaci viz: www.integracniprogramy.cz

Eva Pospíšilová Kočárková 731 690 480

……………………………………………………

Jeden svět – Program projekcí pro veřejnost – Liberec – 14. – 20. 3. 2011

EXPERIMENTÁLNÍ STUDIO

 

16:00

18:00

20:30

úterý 15.3.

Proti proudu – barmští političtí vězni/ Jeanne Hallacy, Thajsko, Myanmar, 74 min/ Host: Vlastimil Blecha (ČvT Barma)

Jako student stál v čele demonstrací proti vojenskému režimu. Po ozbrojeném zásahu vojenské junty, během něhož zemřelo více než 3000 lidí, byl přes 7 let vězněn. Bo Kyi popisuje úsilí generací Barmánců osvobodit zemi od tyranie. Dokument se zamýšlí nad odvahou těch, jejichž neústupnost vůči režimu dává obyčejným Barmáncům i přes desítky let trvající nadvládu diktátorů stále naději.

Prokurátor /Barry Stevens, Kanada, 90 min/

Jaké jsou skutečné pravomoci Mezinárodní soudního tribunálu v Haagu? Portrét žalobce L. M. Ocampa během soudního líčení s obviněnými z rozpoutání genocidy v súdánském Dárfúru a válečných konfliktů v Demokratické republice Kongo.

Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace /Radim Procházka, ČR, 57 min/

Host: David Ondráčka (Transparency International)

Kdo si dnes vzpomene na vzestup a pád fotbalového klubu z Drnovic, obce s 2200 obyvateli? Příběh příznačný pro český fotbal, politiku a podnikání, za nimiž byly překvapivé úspěchy, slavná vítězství a také tajemní sponzoři, korupce či doping.

Středa 16.3.

Zachraňte Edwardse /Dagmar Smržová, ČR, 72 min/

Marcel a Šárka ani na chvíli nezaváhají, zda přivést na svět dítě, kterému byl již v průběhu těhotenství diagnostikován Edwardsův syndrom – genetická porucha, způsobující postižení neslučitelné se životem. Jak se u nás daří těm, kdo se rozhodnou vydat „proti proudu“?

Člověk v tísni uvádí:

Tři dary /Erika Hníková, ČR, 30 min/

Host: Abdul Jamil, Ehsanullah Aseer,

Pavel Přikryl

(ČvT  Afghánistán)

Může život rodiny ovlivnit darované hejno slepic, tkalcovský stav nebo včelí roje? Po stopách české pomoci v Afghánistánu.

Addis a Daniel: uloupené dětství /Yeneakale Tamrat, Etiopie, ČR, 28 min/

Host: Tereza Porybná (ČvT Etiopie)

Dokument, produkovaný společností Člověk v tísni, přibližuje na dvou příbězích obětí obchodování s lidmi, jak snadno se v současné Etiopii může stát mladý člověk novodobým otrokem.

Vše pro dobro světa a Nošovic /Vít Klusák, ČR, 82 min/

Host: Jan Korytář

Výstavbu automobilky Hyundai v Nošovicích provázelo sporné vykupování půdy starousedlíků pod nátlakem. V polích vyrostlo průmyslové monstrum s vlastním fotbalovým hřištěm a obřím parkovištěm. Přinesla nošovickým korejská investice štěstí?

Čtvrtek 17.3.

Poslední útočiště /51 min

Právnička, obhajující obyvatele Pekingu, kterým byly zbourány domy kvůli Olympiádě 2008, několikrát skončila ve vězení a byla jako odpůrce režimu bita a mučena tak, že přestala chodit. I její dům úřady strhly. Svůj příběh vypráví z invalidního vozíku v parku u rušné silnice, kde s manželem přespávají ve stanu. Režisérovi dokumentu v současnosti již také hrozí perzekuce.

Bez místa /Kerstin Nickig, Německo, Polsko, 98 min/

Host: Jana Hradílková (Inbáze – Berkat)

Museli opustit Čečensko, protože jim zde hrozila fyzická likvidace. Zoufale se snaží uchytit v zemích západně od ruských hranic a podstupují ponižující azylové řízení. Podaří se jim zapomenout na válečná utrpení a začít nový život?

Ve jménu rodiny /Shelley Saywell, Kanada, 90 min/

Podle zpráv OSN dojde na světě asi k 5000 vraždám ze cti ročně.  Nevyhýbají se ani západnímu světu. Výpovědi dívek z imigrantských rodin, které žijí ve strachu ze svých blízkých.

KINO LÍPA

 

9:30- projekce pro MŠ

13:30 – projekce pro seniory

16:00

18:00

20:30

Pátek 18.3.

Zvířata zachraňují svět (pásmo animovaných spotů)

Na stupních vítězů /Jan Tenhaven, Německo, 90 min/

Stoletý Vídeňan Alfred Proksche, 94letá italská diskařka Gabre Gabric, 93letý sprinter ze Stockholmu Herbert Liedtke či 82letetý skokan do výšky Jirka Soukup z Hradce Králové. Připravují se na 18. mezinárodní seniorské mistrovství světa ve finském Lahti a největší výzvou pro ně není světový rekord, ale závod s časem.

Medvědí ostrovy /Martin Ryšavý, ČR, 70 min/

Host: Martin Ryšavý

(režisér filmu)

Film se věnuje obyvatelům rezervace ledních medvědů, nacházející se v Jakutsku na ostrovech ve Východosibiřském moři. Uvidíme jejich putování na opuštěnou polární stanici, kde se v zasněženém nekonečnu potkává minulost se současností.

Krev v mobilech /Frank Piasecki Poulen, Dánsko, Demokratická republika Kongo, 82 min/

Host: Jana Vyhnálková (ČvT)

V mobilech se skrývají vzácné minerály, potřísněné krví pěti milionů obětí válek o naleziště v Demokratické republice Kongo. Který výrobce zaručí, že jeho mobilní telefony nemají s touto válkou spojitost? Děsivá každodenní realita v jednom z dolů v konžské Bisie.

Moje reinkarnace / Jennifer Fox, USA, Nizozemí, Německo, Švýcarsko, Itálie, 100 min/

Host: Martin Fárek  (Univerzita Pardubice)

Spokojený pracovník firmy IBM hledá svoji cestu k budhismu i k otci, který v něm vidí především reinkarnaci mnicha Khjentse. Intimní portrét vztahu otce a syna připomíná osud Tibeťanů nucených žít v emigraci.

 

16:00

18:00

20:30

Sobota 19.3.

Spravedlnost pro Sergeje /Hans Hermans, Martin Maat, Rusko, Velká Británie, 64 min/

Host: Ondřej Soukup (Hospodářské noviny)

Právník Sergei Magnitsky při své práci odhalil největší daňový únik v historii Ruska. Když celou věc nahlásil na úřadech, byl převezen do nápravného nařízení, ve kterém v listopadu roku 2009 v bolestech zemřel. Najde se v současném Rusku spravedlnost pro Sergeje?

Haiti – zemětřesení zblízka /Nadine Pequeneza, Kanada, 87 min/

Host: Marie Skálová (ČvT Haiti)

Mise švýcarského Červeného kříže a dalších organizací na Haiti, kde v lednu 2010 při ničivém zemětřesení zemřelo přes 250 000 lidí, 300 000 bylo zraněno a jeden a půl milionu jich zůstalo bez domova. Autentické zachycení rozsahu katastrofy. Příběhy obětí i těch, kteří se jim s nasazením života snažili pomoci.

Vodka Factory / Jerzy Sladkowski, Švédsko, 90 min/

Host: Ondřej Soukup (Hospodářské noviny)

Životy dvou žen – matky, dcery a jejího malého syna v Samarské oblasti Ruské federace. Dny tráví v zaměstnání v balírně vodky a večery v alkoholovém opojení. Bez manželů, od kterých si zakusily bití a ponižování. Každodenní hořkosti života bez budoucnosti.

Neděle 20.3.

V krajinách ticha (Nikolaj a Ludmila) /Zdeněk N. Bričkovský, ČR, 65 min/

Padesátiletá Ludmila žije sama na okraji zapomenuté sibiřské vesnice. Píše básně, maluje, část života strávila v pravoslavném klášteře. Nikolaj bydlí v domku na břehu řeky Angary a božím chrámem je pro něj panenská příroda. Meditativně laděný snímek o hledání klidu duše a nedotčené kráse sibiřské tajgy.

Poručíme větru, dešti /Floris-Jan van Luyn, Nizozemí, 73 min/Host: Vojtěch Kotecký – (Hnutí Duha)

Dokument o čínských aktivistech, kteří přes hrozby persekucí upozorňují na neutěšený stav životního prostředí v Číně. Na lokálních kauzách ukazuje, že čínského hospodářského úspěchu bylo dosaženo na úkor zdraví jeho obyvatel.

Plavou v tom /Dylan Williams, Švédsko, UK, 70 min/

Muži a synchronizované plavání – ideální recept na krizi středního věku.  Plavte v tom s nimi!

 

ČAJOVNA 82 VŮNÍ

Středa 16.3.

19:30

Zločinci podle zákona /Alexander Gentelev, Izrael, 91 min/

Host: Transparency International

Nikdy nepracovali, přesto jsou milionáři. Šokující výpovědi čelních představitelů ruskojazyčného podsvětí, kteří se řídí nepsanými zákony vzniklými v sovětských gulazích.  Komplexní pohled na rozvoj organizovaného zločinu v Rusku od perestrojky až do dnes.

Čtvrtek 17.3.

19:30

Ženy SHR /Martin Dušek, Ondřej Provazník, ČR, 58 min/

Host: Martin Mikeska (Hnutí Duha)

Hana Krejčová z Horního Jiřetína, kastelánka zámku Jezeří a Liběna Novotná, mluvčí skupiny Czech Coal. Dva póly osudu zvaného Severočeský hnědouhelný revír. Příběh o ztraceném vztahu ke krajině a nenávratnosti jejího drancování. Jaké je to mít „uhlí v duši“?

 

V-KLUB

Úterý 15. 3.

18:30

Naše škola /Mona Nicoara, USA, Švýcarsko, 90 min/

Host: Pavel Košák (ČvT – Varianty)

Jak fungují vztahy mezi Romy a většinovou populací v malém městě na severu Rumunska? Alin, Benjamin a Dan a jejich cesta za vzděláním a vysněným lepším životem.

Čtvrtek 17.3.

18:30

Rodinné prokletí /Linda Thorgren, Švédsko, 97 min/

Host: Bílý kruh bezpečí

Režisérka Linda Thorgren, po matce Kubánka a po otci Švédka, se při cestě na Kubu zamilovala a láska z Havany vyústila ve svatbu. Vztah však měl tragické pokračování a Linda se smiřuje s tím, že ji Alexis využil, aby získal švédské občanství. Bude mít Lindina dcera šťastnější osud, než ten, který v její rodině opakovaly generace žen před ní?

 

KOMUNITNÍ STŘEDISKO KONTAKT

Pondělí 14.3.

10:00

Ženy SHR /Martin Dušek, Ondřej Provazník, ČR, 58 min/

Host: Jana Pravdová (Greenpeace)

viz. Čajovna 82 vůní 17.3.

Úterý 15. 3.

10:00

Na stupních vítězů /Jan Tenhaven, Německo, 90 min/

viz. kino Lípa 18.3.

Středa 16.3.

10:00

Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace /Radim Procházka, ČR, 57 min/

viz. Experimentální studio 15.3.

Čtvrtek 17.3.

10:00

V krajinách ticha (Nikolaj a Ludmila) /Zdeněk N. Bričkovský, ČR, 65 min/

viz. kino Lípa 20.3.

 

KRAJSKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA

Pondělí 14.3.

19:00

Slavnostní zahájení: Pozemšťané, koho budete volit? /Linda Jablonská, ČR, 40 min/ – za účasti režisérky filmu a studentů z Inventury

„Paroubku, koho budeš volit?“ volá na předsedu ČSSD na mítinku v Litoměřicích Aleš Koudela. Spolu s dalšími muži a ženami patří do tvůrčí skupiny občanského sdružení Inventura, které se zabývá podporou a prezentací umělecké a publicistické tvorby lidí s mentálním handicapem. Komu patří veřejný prostor a kdo bude chránit naši planetu?

 

CASTA KLUB

Pátek 18.3.

19:30

Nebe, Peklo / David Čálek, ČR, 82 min/

Host: režisér filmu David Čálek

Zdánlivě všední lidé – softwarový architekt, hudebnice, členka štábu Strany zelených. Spojuje je záliba v extrémních a neobvyklých formách rozkoše. Kam až sahají hranice lidské svobody?

21:00 – koncert kapely PaaPaa + Plankton

Sobota 19..3.

19:30

Vnoučata kubánské revoluce /Carlos Montaner, USA, 60 min/

Na „ostrově svobody“ roste nová opozice. Vnuci a vnučky kubánské revoluce otevřeně vypráví o frustraci mladé generace a o pasti, do které jsou castrovským režimem chyceni. Ve snímku vystupují umělci, blogeři a zní autentický kubánský rap.

21:00 – koncert kapel Kohout plaší smrt, Rick-sha

 

KLUB VLAK (koleje Harcov)

 

18:00

20:00

Pondělí 14.3.

Můj únosce /Mark Henderson, Kate Horne, Velká Británie, 82 min/

Tři měsíce strávil v zajetí v kolumbijských horách. Po pěti letech se Brit Mark Henderson vrací na místo činu, aby se osobně setkal se svým únoscem z marxistické guerillové skupiny.

Poručíme větru, dešti /Floris-Jan van Luyn, Nizozemí, 73 min/

viz. kino Lípa 20.3.

Středa 16.3.

Zločinci podle zákona /Alexander Gentelev, Izrael, 91 min/

Host: Transparency International

viz. Čajovna 82 vůní – 16.3.

Krev v mobilech /Frank Piasecki Poulen, Dánsko, Demokratická republika Kongo, 82 min/

viz. kino Lípa – 18.3.

 

Maják – Zakopanej pes

Úterý 15. 3.

18:00 -22:00

Zločinci podle zákona /Alexander Gentelev, Izrael, 91 min/

viz. Čajovna 82 vůní – 16.3.

 

Šitkredit /Martin Řezníček, ČR, 30 min/

Dokument, produkovaný společností Člověk v tísni, dává kromě hlavního tématu – novodobé lichvy – nahlédnout i do problematiky chudoby a sociálního vyloučení.

Na stupních vítězů /Jan Tenhaven, Německo, 90 min/

Stoletý Vídeňan Alfred Proksche, 94letá italská diskařka Gabre Gabric, 93letý sprinter ze Stockholmu Herbert Liedtke či 82letetý skokan do výšky Jirka Soukup  z Hradce Králové. Pětice atletů, připravujících se na 18. mezinárodní seniorské mistrovství světa ve finském Lahti. Největší výzvou pro ně není pokoření světového rekordu, ale závod s časem.

Citlivé, formálně vytříbené a místy úsměvné portréty představují pět atletů, kteří se ve skromných podmínkách připravují na 18. mezinárodní seniorské mistrovství světa ve finském Lahti. Tvůrci snímku nám výmluvně ukazují, kolik zdravého ducha, svěží mysli a obdivuhodné kondice je možné uchovat ve starém těle; ať jde o stoletého Vídeňana Alfreda Proksche, který ve volném čase maluje ženské akty, 94letou italskou diskařku Gabre Gabric, 93letého sveřepého sprintera ze Stockholmu Herberta Liedtkeho či 82letetého skokana do výšky Jirku Soukupa z Hradce Králové. Příprava na mistrovství i samotné závody, při nichž nechybí nervozita ani pravá sportovní rivalita, pro ně představují především závod s časem. Snímek nahlíží i do soukromí seniorských atletů, pro něž není největší výzvou pokoření světového rekordu, ale jejich věk. Přesto doufají, že příští rok bude jejich výkon ještě o stupínek lepší.

Zločinci podle zákona /Alexander Gentelev, Izrael, 91 min/

Nikdy nepracovali, přesto jsou milionáři. Pravidlům přežití se učili v kriminále. Šokující výpovědi několika čelních představitelů ruskojazyčného podsvětí, kteří se řídí nepsanými zákony vzniklými v sovětských gulazích. Spolu s archivními záběry z ruských věznic či ukázkami „mafiánských radovánek“ přináší tento dokument komplexní pohled na rozvoj organizovaného zločinu v Rusku od perestrojky až do dnešní doby.

Dokument Alexandra Genteleva, jemuž se podařilo získat důvěru několika vorů v zakoně, čelních představitelů ruskojazyčného podsvětí.  O životě se neučili ve školách, ale v kriminále. Tam si také vybírali své budoucí spolupracovníky. Tetování jim neslouží jako ozdoba, ale jako projev pohrdání autoritami a znak příslušnosti ke své vězeňské kastě a její hierarchii. A jsou na to náležitě pyšní. Řeč je o hlavních postavách znepokojivého. Ti musejí dodržovat speciální kodex – nepsané zákony, které vznikly ve třicátých letech minulého století v sovětských gulazích. Jejich nebývale otevřené výpovědi společně s archivními záběry Podle bývalého pracovníka ruského Interpolu mají dnes tito lidé zásadní vliv na ekonomická a politická rozhodování své země, neboť dobře vědí, že kromě po zuby ozbrojených bodyguardů musejí disponovat i „svým“ politikem.

Bez místa /Kerstin Nickig, Německo, Polsko, 98 min/

Byli nuceni opustit Čečensko, protože jim zde hrozila fyzická likvidace. Zoufale se snaží uchytit v zemích západně od ruských hranic, kam se jim podařilo uniknout z válkou sužované vlasti. V Polsku stejně jako v Rakousku podstupují ponižující azylové řízení. Podaří se jim zapomenout na válečná utrpení a začít nový život?

Hlavní postavy dokumentu režisérky Kerstin Nickig byly nuceny opustit Čečensko, neboť většině z nich hrozilo nebezpečí fyzické likvidace. Zoufale se proto snaží uchytit v zemích západně od ruských hranic, kam se jim podařilo dostat z válkou sužované vlasti. V každé zemi se musejí při žádosti o azyl podrobit ponižujícímu procesu, v Polsku stejně jako v Rakousku. Musejí dokázat, že jsou tím, za koho se vydávají, a že kdyby neutekli ze své země, hrozila by jim smrt. Jak to ale mají udělat? A uvěří jim vůbec někdo? Celý rok sledovala autorka snímku čtveřici postav snažících se zapomenout na válečné utrpení a doufajících v možnost začít nový život. Ruslan marně hledá práci na Ukrajině, novinář Ali byl kvůli známosti s Annou Politkovskou několikrát mučen, Tamara pečuje o handicapovanou dceru a bývalý čečenský velitel Wacha při obraně Grozného jen zázrakem unikl smrti.

Můj únosce /Mark Henderson, Kate Horne, Velká Británie, 82 min/

Tři měsíce strávil v zajetí v kolumbijských horách. Po pěti letech se spolu s dalšími oběťmi únosu Brit Mark Henderson vrací na místo činu, aby se osobně setkal s únoscem, členem marxistické guerillové skupiny. Co bylo skutečnou motivací únosců a jaká další tajemství skrývá neprostupná kolumbijská džungle?

V roce 2003 proběhla světovými médii zpráva o únosu skupiny turistů v kolumbijských horách. Jedním z nich byl i Brit Mark Henderson, který v zajetí nakonec strávil více než tři měsíce. Necelý rok po propuštění mu k jeho velkému překvapení přišel e-mail od jednoho z únosců jménem Antonio, člena marxistické guerillové skupiny, který se mu snažil vysvětlit důvody jejich únosu. Po pěti letech vzájemné korespondence se Mark Henderson společně se třemi dalšími oběťmi únosu rozhodl vrátit se na místo činu a s Antoniem se osobně setkat. V lůně nádherné přírody kolumbijské džungle, která se ale pro unesené stala noční můrou, začíná napínavá rekonstrukce celé události umocněná znepokojivou hudební kulisou v duchu úvodní skladby skupiny Radiohead. S využitím televizních zpravodajských šotů informujících o únosu i deníkových záznamů a vzpomínek všech zúčastněných včetně Antonia tvůrci brilantním způsobem oživují veškeré peripetie dramatické události a docházejí ke zjištění, že skutečnou motivací únosců byla snaha upozornit svět na zvěrstva, která zde na vesničanech páchají kolumbijské paramilitární oddíly.

Moje reinkarnace / Jennifer Fox, USA, Nizozemí, Německo, Švýcarsko, Itálie, 100 min/

Jak žít jako syn vysokého tibetského duchovního v exilu v Itálii? Spokojený pracovník firmy IBM s přibývajícími lety hledá svoji cestu k budhismu i k otci, který v něm vidí především reinkarnaci mnicha Khjentse a tím i pokračovatele mizející odnože tibetského buddhistického učení dzogčhen. Portrét vztahu syna a otce na pozadí buddhistické víry nabízí konfrontaci východní filozofie a západního stylu života a připomíná osud Tibeťanů nucených žít v emigraci.

Hlavní postavou časosběrného snímku oceňované americké dokumentaristky Jennifer Fox je Yeshi, syn vysokého tibetského duchovního. Ten po čínské okupaci utekl z Tibetu a usadil se v Itálii, kde založil rodinu. Film začíná v roce 1989, kdy je Yeshimu osmnáct let a více než buddhistické učení ho zajímá kariéra fotografa a touha vést úplně normální život. Hlavně ho ale trápí komplikovaný vztah s otcem, který v něm místo syna vidí pouze reinkarnaci mnicha Khjentse a tím i pokračovatele mizející odnože tibetského buddhistického učení dzogčhen. O tom ale nechce mladý Yeshi ani slyšet a v záběrech o třináct let později už ho vidíme jako spokojeného pracovníka firmy IBM a otce malého dítěte. S přibývajícími lety však dospívá ke zjištění, že mu buddhistická nauka není zdaleka tak cizí, jak se mu původně zdála, a že přání jeho otce, aby jel do Tibetu požehnat věřícím, kteří jsou přesvědčeni o jeho reinkarnaci, není až tak pošetilé. Intimní portrét složitého vztahu syna k otci na pozadí buddhistické víry, točený v průběhu dvaceti let, nabízí jedinečný vhled na přímou konfrontaci východní filozofie a západního stylu života a připomíná nelehký osud Tibeťanů nucených žít v emigraci.

Prokurátor /Barry Stevens, Kanada, 90 min/

Na jakých principech funguje haagský Mezinárodní soudní tribunál a jaké jsou jeho skutečné pravomoci? Odpověď přibližuje portrét hlavního žalobce Luise Morena Ocampa během soudního líčení se zločinci obviněnými z rozpoutání genocidy v súdánském Dárfúru a válečných konfliktů v Demokratické republice Kongo.

Hlavní postavou dokumentu kanadského režiséra Barryho Stevense je hlavní žalobce haagského Mezinárodního soudního tribunálu Luis Moreno Ocampo. V osmdesátých letech pracoval v Argentině jako žalobce během procesů s vůdci tamního vojenského režimu. Nyní ale stojí před mnohem obtížnějším úkolem: pravomoc Mezinárodního soudního tribunálu je totiž velmi omezená. Bez pomoci politiků se tak Luis Moreno Ocampo neobejde, což je zřejmé zejména v případě súdánského prezidenta Umara Bašíra, kterého Mezinárodní soudní tribunál obvinil z válečných zločinů a rozpoutání genocidy, jež si v oblasti Dárfúru vyžádala statisíce obětí. Snímek podrobně zaznamenává úskalí diplomacie a mezinárodní politiky; sleduje například snahu zabránit pokračování válečného konfliktu v Demokratické republice Kongo skrze soudní líčení s bývalým vůdcem konžských povstalců Thomasem Lubangou obviněným z válečných zločinů. Skutečnost, že práce členů Mezinárodního soudního tribunálu je často kritizována a nesetkává se s takovou podporou, jakou by si zasloužila, komentuje Luis Moreno Ocampo s úsměvem po svém: „To je jako ve fotbale, tam rozhodčí také nemá žádné fanoušky.“

Haiti – zemětřesení zblízka /Nadine Pequeneza, Kanada, 87 min/

Mise švýcarského Červeného kříže a dalších humanitárních organizací na Haiti, kde v lednu 2010 během ničivého zemětřesení zemřelo přes 250 000 lidí, dalších 300 000 bylo zraněno a jeden a půl milionu jich zůstalo bez domova. Dokument autenticky zachycuje rozsah katastrofy a zaznamenává jak příběhy obětí, tak těch, kteří se jim s nasazením vlastního života snažili pomoci.

Během ničivého zemětřesení v lednu 2010 zemřelo na Haiti přes 250 000 lidí, dalších 300 000 bylo zraněno a jeden a půl milionu jich zůstalo bez domova. Pomoc humanitárních organizací z řady zemí celého světa včetně Člověka v tísni na sebe nenechala dlouho čekat. I pro hodně zkušené humanitární pracovníky však byla haitská mise velmi tvrdou zkouškou. Autoři snímku se zaměřili na práci Červeného kříže a zevrubně mapují veškeré obtíže, se kterými se na místě museli vyrovnat jeho pracovníci a pracovnice. Jen během prvního měsíce se jim podařilo vyprostit ze sutin 132 přeživších, díky pomoci OSN se navzdory dramatickým okolnostem podařilo dostat základní potraviny k téměř dvěma milionům lidí. Dokument s mrazivou autenticitou zachycuje rozsah katastrofy a zaznamenává jak příběhy obětí zemětřesení, tak těch, kteří se jim často s nasazením vlastního života snažili pomoci. Zároveň poodhaluje motivy, které k této nebezpečné práci členy a členky humanitárních organizací vedou.

Krev v mobilech /Frank Piasecki Poulen, Dánsko, Demokratická republika Kongo, 82 min/

V mobilech se skrývají vzácné minerály, potřísněné krví pěti milionů obětí válek o naleziště v Demokratické republice Kongo. Režisér filmu nejprve pátrá po výrobci, který by zaručil, že jeho mobilní telefony nemají s touto válkou spojitost. Ukazuje mimo jiné děsivou každodenní realitu v jednom z největších dolů v regionu v konžské Bisie.

Napadlo vás někdy, že se ve vašem mobilu mohou skrývat vzácné minerály potřísněné krví obětí války v Demokratické republice Kongo? A že každým zavoláním nepřímo podporujete největší válečný konflikt od doby druhé světové války, kterému za posledních patnáct let padlo za oběť pět milionů lidí? Ne, to není žert, bez vzácných minerálů, jejichž drtivá většina pochází z ilegálních dolů v Kongu, by se totiž váš mobil neobešel. Dánský režisér Frank Poulsen své pátrání začíná na Světovém mobilním kongresu v Barceloně. Ke svému zděšení zjišťuje, že mu žádný z výrobců nemůže zaručit, že právě jeho mobily nemají s nelítostnou válkou o naleziště minerálů v Kongu nic společného. Vypraví se proto na místo činu a po náročné cestě se dostává do jednoho z největších dolů v regionu v konžské Bisie. Dětská práce, prostituce nezletilých dívek, smrt zavalením a přestřelky mezi členy místních gangů jsou zde každodenní realitou. Stejně jako všudypřítomná korupce v celé Demokratické republice Kongo.

V krajinách ticha (Nikolaj a Ludmila) /Zdeněk N. Bričkovský, Česká republika, 65 min/

Padesátiletá Ludmila žije sama na okraji zapomenuté sibiřské vesnice Ordžonikidze. Píše básně, maluje, část života strávila v pravoslavném klášteře. Stejně starý Nikolaj bydlí v malém domku na břehu řeky Angary a boží chrám pro něj představuje zdejší panenská příroda. Meditativně laděný snímek o hledání klidu duše a nedotčené kráse sibiřské tajgy.

Nikolaj a Ludmila jsou hlavními postavami nejnovějšího filmu dokumentaristy Zdeňka N. Bričkovského, odehrávajícím se v krajině sibiřské tajgy. I když se vzájemně neznají, mají mnoho společného. Padesátiletá Ludmila žije sama na okraji zapomenuté sibiřské vesnice Ordžonikidze. Píše básně, maluje, část života strávila v pravoslavném klášteře a je přesvědčená, že člověk bez Boha není ničím. Také stejně starý Nikolaj je hluboce věřící. Žije v malém domku na břehu řeky Angary a boží chrám pro něj představuje zdejší panenská příroda, do jejíhož lůna se každodenně vydává na lov zvěře a ryb. Nikolaj vyznává staroslovanskou pohanskou víru, jejímž nejvyšším bohem je Rod, s nímž lze komunikovat skrze hudbu přírodních zvuků. Specifickou poetikou prodchnutý snímek s řadou lyrických pasáží umocňuje působivá zvuková kulisa, jejíž část obstarává sám Nikolaj, který si za doprovodu své staré kytary zpívá osobité písně.

Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace /Radim Procházka, Česká republika, 57 min/

Kdo si dnes vzpomene na vzestup a pád fotbalového klubu z Drnovic, obce o 2200 obyvatelích? Jakým způsobem se u nás v 90. letech minulého století daly vydělat opravdu velké peníze? Příběh příznačný pro český fotbal, politiku a podnikání, za nimiž byly překvapivé úspěchy a slavná vítězství, ale také tajemní sponzoři, korupce či doping.

S investigativním zápalem a zároveň ironickým nadhledem se pustil dokumentarista Radim Procházka do dnes již polozapomenuté kauzy zázračného vzestupu a strmého pádu vesnického fotbalového klubu z Drnovic, obce o 2200 obyvatelích. Na příběhu šéfa drnovického klubu Jana Gottwalda a jeho proniknutí do podnikatelské extraligy autor výmluvně a často velmi vtipně připomíná tehdejší praktiky samozvaných „podnikatelů“ – praní špinavých peněz, tunelování, nesplacené půjčky a v případě potřeby i podplácení fotbalových rozhodčích. Příběh drnovického fotbalového klubu je typický pro český fotbal, politiku a podnikání 90. let minulého století, za nimiž byly na jedné straně překvapivé úspěchy a slavná vítězství, na straně druhé tajemní sponzoři, korupce či doping. Klíčová témata filmu, jako třeba propracovaný systém tunelářských mechanismů, trefně komentují filozofové Miroslav Petříček, Václav Bělohradský a Petr Fischer. Procházkův nekompromisní snímek o našich novodobých dějinách na případu „drnovické kauzy“ názorně ukazuje, jakým způsobem bylo u nás možné, většinou bohužel beztrestně, vydělat opravdu velké peníze.

Rodinné prokletí /Linda Thorgren, Švédsko, 97 min/

Volání krve vyslyšela režisérka Linda Thorgren, po matce poloviční Kubánka, po otci Švédka. Vypravila se na Kubu, kde se zamilovala do Alexise. Láska z Havany vyústila ve svatbu, vztah však měl v Evropě tragické pokračování. Linda se postupně smiřuje s tím, že ji Alexis využil, aby se dostal z Kuby a získal švédské občanství. Bude mít Lindina dcera Alma šťastnější osud, než ten, který v její rodině opakovaly generace žen před ní?

Volání krve vyslyšela režisérka Linda Thorgren, po matce poloviční Kubánka, po otci Švédka. Vypravila se na Kubu, kde se zamilovala do Alexise. Láska z Havany vyústila ve svatbu, vztah však měl v Evropě tragické pokračování. Linda zakoušela v manželství bití a ponižování, které začalo už v době, kdy čekala dcerku Almu. Linda se postupně smiřuje s tím, že ji Alexis využil, aby se dostal z Kuby a získal švédské občanství. Stejný model nešťastného partnerského vztahu přitom zažila už její matka Marta, stejně jako její matka a babička. Chce však prolomit model, kdy se problémy rodičů odrážejí v životě jejich dětí. Ty se v dospělosti snaží založit harmonickou rodinu, a přitom jen nešťastně opakují chyby svých otců a matek. Dokument mimo jiné ukazuje, jak těžké je vyrovnat se s křivdami z dětství, v němž chybí jeden z rodičů. Režisérčiny rozhovory s matkou a otcem ukazují hloubku problému, složeného ze ctižádosti, potřeby lásky, demonstrace moci a vnímání kulturních rozdílů. Vrátí se i Alma jednou na Kubu pro svou dávku vzpomínek na otce?

Vodka Factory / Jerzy Sladkowski, Švédsko, 90 min/

Životy dvou žen – matky, dcery a jejího malého syna v Samarské oblasti Ruské federace. Dny tráví v zaměstnání v balírně vodky a večery v alkoholovém opojení. Bez manželů, od kterých si zakusily bití a ponižování. Každodenní hořkosti života bez budoucnosti.

Valja z města Žiguljovsk v Samarské oblasti Ruské federace se ráda pěkně obléká a líčí. Sní o tom, že bude herečkou, nejvíce času však tráví v zaměstnání v balírně vodky a po večerech se opíjí se svými kamarádkami. Obě ženy odešly od svých manželů, kteří je v opilosti bili a ponižovali. Taťána se znovu setkává se svou láskou z mládí, Valja ale odmítá žít s matčiným novým partnerem. Po jejím odjezdu do Moskvy musí Taťána zvážit, zda svůj život stráví s mužem, do něhož se znovu zamilovala, nebo s vnukem, který zůstává bez matky. Režisér Jerzy Sladkowski nás přivádí do neuvěřitelně intimní blízkosti hlavních protagonistek, které prožívají své každodenní hořkosti života bez budoucnosti. Ve městě, nad nímž bdí busta Lenina v nadživotní velikosti, se totiž mnoho nemění. Lahve vodky putují do světa stejně, jako končí na stolech řady tamních domácností, kde zahání bezútěšnost a prázdnotu. Ženy zoufale hledají své místo v životě, přičemž jedna na druhé vidí, jak je jejich počínání marné. Sny o lásce se rozpouštějí v banalitě bez hrdinů a zázraků.

Pozemšťané, koho budete volit? /Linda Jablonská, Česká republika, 40 min/ – zahajovací

„Paroubku, koho budeš volit?“ volá na dnes již bývalého předsedu ČSSD na mítinku strany v Litoměřicích Aleš Koudela. Spolu s dalšími muži a ženami patří do tvůrčí skupiny občanského sdružení Inventura, které se zabývá podporou a prezentací umělecké a publicistické tvorby lidí s mentálním handicapem. Komu patří veřejný prostor a kdo bude chránit naši planetu?

Režisérka Linda Jablonská s nimi natočila dokument, který mapuje veřejný prostor před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Filmový štáb se vypravil na několik setkání různých politických stran s občany, ve městech i na venkově. Jejich zdánlivě banální otázky často míří k jádru věci a jejich rozhodování o tom, který lístek nakonec vhodí do volební urny, představuje modelovou situaci, v níž se ocitá řada dalších lidí. „Budu volit Schwarzenberga, protože má chytrý řeči a nezadrhává se,“ vysvětluje svou volbu Martin Vošmik, další z mentálně handicapovaných dokumentaristů. Nad celým dokumentem se pak klene zásadní a neopomenutelná otázka: „Kdo bude chránit naši planetu?“

Ženy SHR /Martin Dušek, Ondřej Provazník, Česká republika, 58 min/

Hana Krejčová z Horního Jiřetína, kastelánka zámku Jezeří a Liběna Novotná, mluvčí skupiny Czech Coal. Dva póly téhož osudu zvaného Severočeský hnědouhelný revír. Příběh o ztraceném vztahu ke krajině a nenávratnosti jejího drancování. Jaké je to mít „uhlí v duši“?

Hana Krejčová z Horního Jiřetína, kastelánka zámku Jezeří, a Liběna Novotná, mluvčí skupiny Czech Coal, mají rozdílné představy o tom, co je v životě krásné a důležité. První z nich bojuje za zachování původního rázu krajiny na severu Čech a za ochranu tamějších kulturních památek. Druhá pak „srostla s uhlím“, v měsíční krajině vidí určité kouzlo a chová se loajálně vůči svému zaměstnavateli. Dokument Martina Duška a Ondřeje Provazníka odkrývá emoce, které obě ženy prožívají v souvislosti se svým konáním. Severočeský hnědouhelný revír postupně pohlcuje další místa a vesnice, přičemž rekultivace bude trvat mnoho let a se zemí srovnaná stavení a památky jsou ztraceny jednou provždy. Hana Krejčová zpívá v místním kostele, chová kočky a koně a chrání si svůj malý pozemek, který jí zbyl, zatímco rodné Albrechtice už sežvýkalo těžební rypadlo. Liběna Novotná tančí před regionálními novináři a diskutuje se svými dětmi o tom, co je a není správné. Rozdíl mezi jejich snažením a viděním světa zhmotňuje základní morální problém: na jedné straně vyžadujeme uhlí jako dostupný energetický zdroj a na straně druhé riskujeme poškození přírody a ztrátu vzpomínek na místa, kde ještě nedávno žili lidé.

Vše pro dobro světa a Nošovic /Vít Klusák, Česká republika, 82 min/

Výstavbu automobilky Hyundai v severomoravských Nošovicích provázelo sporné vykupování půdy od starousedlíků pod nátlakem. Na zelené louce vyrostlo průmyslové monstrum s vlastním fotbalovým hřištěm a obřím parkovištěm. Přinesla nošovickým korejská investice štěstí?

Výstavbu automobilky Hyundai v severomoravských Nošovicích provázely konflikty, vyhrocené emoce a zvýšený zájem médií. Vykupování zemědělské půdy a pozemků vedlo ve vesnici až k výhružkám těm majitelům, kteří se své půdy vzdát nechtěli. Nakonec však ustoupili a na zelené louce tak vyrostlo průmyslové monstrum s vlastním fotbalovým hřištěm a obřím parkovištěm. Režisér Vít Klusák se do vsi vypravil tři roky po otevření továrny. Snaží se zjistit, jak se obyvatelé vesnice s nastalou situací vypořádali. Někteří z nich se stále snaží upozornit na to, jak museli pod nátlakem prodat své pozemky. Pro jiné je to uzavřená kapitola, byť ještě stále citlivá. Lidé z okolí našli v továrně práci, jež však vůbec není jednoduchá. Zaměstnanci mají svá čísla – čím nižší, tím méně jsou v hierarchii firmy důležití. Při vstupním ceremoniálu musí zpívat korejskou píseň a ti z nich, kteří si stěžují na špatné pracovní podmínky, dostanou záhy výpověď. Na nových polích kolem automobilky dál roste proslulé nošovické zelí a majitel zelárny si stýská nad tím, jak dlouho bude trvat zúrodnění země. Přinesla Nošovickým korejská investice štěstí?

Z kola ven – Co za tím je? /Jaroslav Vojtek, Slovakia, 30 min/

Jožko žije se svou rodinou a se psem Nemem v polorozpadlém domku o jedné místnosti poblíž frekventované silnice kdesi na Slovensku. Jako bývalý feťák je na odvykací kúře a chodí si pravidelně vyzvedávat své dávky metadonu. Prohledává popelnice a prodává časopis Nota Bene, slovenskou obdobu Nového prostoru. Rodinu živí matka, která nabízí u silnice sexuální služby. Režisér Jaro Vojtek ukazuje příběh rodiny, již ovlivnilo především otcovo gamblerství. Problém se přitom cyklí – za chybami otce následují podobné chyby jeho dětí. Nikdo z nich se navíc nesnaží o změnu, čas vyplňují poflakováním. Jediný Jožko sebereflexivně vnímá své životní postavení a snaží z něj uniknout. Je možné dostat se z tohoto kruhu ven a začít jiný, nový život?

Zachraňte Edwardse /Dagmar Smržová, Česká republika, 72 min/

Marcel a Šárka ani na chvíli nezaváhají, zda přivést na svět dítě, kterému byl již v průběhu těhotenství diagnostikován Edwardsův syndrom – genetická porucha, způsobující fyzické i mentální postižení, neslučitelné se životem. Jak se u nás daří těm, kdo se rozhodnou vydat „proti proudu“?

Šárka a Marcel Sladkowští se po několika letech manželství rozhodli mít dítě. Lékaři však v průběhu těhotenství diagnostikovali u plodu Edwardsův syndrom a okamžitě Šárce doporučili interrupci. Edwardsův syndrom je genetická porucha, která způsobuje fyzické i mentální postižení. Polovina dětí s touto diagnózou zemře ještě před porodem, z narozených dětí se polovina nedočká více než pár měsíců života. Většina rodičů se proto rozhodne těhotenství přerušit. Sladkowští se na svou životní situaci dívají jinak. „Jenom proto, že je nemocné, mu nepřestaneme zpívat,“ říká Marcel. Pro tento postoj však nemají pochopení jejich rodiče, přátelé ani lékaři. Když se Juliána narodí, musejí se manželé vypořádat s tím, že každý den může být jejím posledním. Dokument ukazuje, jakým způsobem se společnost vypořádává s těmi, kteří se vydají „proti proudu“. Věnovat péči dítěti, které je již v prenatálním věku velmi nemocné, připadá většině lidí zbytečné. Proč se tedy Marcel a Šárka dobrovolně vydávají strmější životní cestou? Jaké poselství nám přináší jejich rozhodnutí?

Poslední útočiště /51 min/ – neuvádět režiséra z bezpečnostních důvodů, ani ENGL název

Právnička, obhajující obyvatele Pekingu, kterým byly zbourány domy kvůli Olympiádě v roce 2008, několikrát skončila ve vězení a byla jako odpůrce režimu bita a mučena tak, že přestala chodit. Její vlastní dům úřady strhly. Svůj příběh vypráví z invalidního vozíku v parku u rušné silnice, kde s manželem přespávají ve stanu. Režisérovi dokumentu v současnosti již také hrozí perzekuce.

Když Čína v roce 2001 oslavovala úspěšnou kandidaturu na konání olympijských her v roce 2008 v Pekingu, pracovala Ni Jü-lan jako podniková právnička pro velkou obchodní korporaci. Tóny oslavných písní v ulicích hlavního města ještě ani nedozněly a už jimi pronikal temný svist demoličních koulí. Domy, které stály v cestě budoucím sportovištím, nadjezdům či hotelům, úřady bez milosti bouraly. Souhlas majitelů nebyl nutný, náhrada byla věcí protekce. Ni Jü-lan začala oběti násilného vystěhování bránit u soudu. V průběhu následujících let byla mnohokrát předvedena na policii, kde ji policisté bili a mučili tak, že přestala chodit. Dvakrát skončila ve vězení, naposledy ji propustili v dubnu 2010. Její vlastní dům mezitím úřady také strhly, a tak vypráví svůj příběh z invalidního vozíku v parku u rušné silnice, kde s manželem přespávají ve stanu. Syrová filmová kronika, která svou podobou nezapře, že ji nenatočili profesionální dokumentaristé, sleduje jejich každodenní život na ulici a přináší překvapivě otevřené výpovědi lidí, pro něž se velký olympijský sen proměnil v noční můru.

Proti proudu – barmští političtí vězni/ Jeanne Hallacy, Thajsko, Myanmar (Barma), 74 min/

Bo Kyi se jako student postavil do čela demonstrací proti vojenskému režimu v Barmě. Po ozbrojeném zásahu vojenské junty, během něhož zemřely více než tři tisíce lidí, strávil přes sedm let ve vězení. Bo Kyi popisuje úsilí generací Barmánců osvobodit zemi od tyranie. Dokument se zamýšlí nad odvahou těch, jejichž neústupnost vůči režimu dává obyčejným Barmáncům i přes desítky let trvající nadvládu diktátorů stále naději.

Přestože Bo Kyi patří k uznávaným bojovníkům za lidská práva, pozornost médií příliš nevyhledává. Už v roce 1988 ale stál mezi studenty, kteří se aktivně postavili do čela demonstrací proti vojenskému režimu v Barmě. Po ozbrojeném zásahu vojenské junty, během něhož zemřely více než tři tisíce lidí, strávil přes sedm let ve vězení. Podařilo se mu uprchnout na hranice s Thajskem, odkud soustavně podporuje stovky kolegů a kolegyň z řad politických vězňů, jejich rodiny a další barmské bojovníky za demokracii. Bo Kyi ve snímku Jeanne Hallacy popisuje úsilí generací Barmánců osvobodit zemi od tyranie. Film představuje unikátní archivní záběry skupiny Democratic Voice of Burma z protivládních protestů nebo vystoupení komika Zarganara, jehož politická satira dostala mnohokrát do vězení. Dokument se zamýšlí nad odvahou těch, jejichž humor a neústupnost vůči režimu dávají obyčejným Barmáncům i přes desítky let trvající nadvládu diktátorů stále naději.

 

Spravedlnost pro Sergeje /Hans Hermans, Martin Maat, Rusko, Velká Británie, 64 min/

Daňový právník Sergei Magnitsky při své práci odhalil největší daňový únik v historii Ruska. Když celou věc nahlásil na příslušných úřadech, byl převezen do nápravného nařízení, ve kterém v listopadu roku 2009 ve velkých bolestech zemřel. Najde se v současném Rusku spravedlnost pro Sergeje?

 

Současné Rusko čelí mnoha problémům. Jedním z nich je korupce, která si jako mor prožírá cestu napříč státní správou a úřady. Přesto se stále najde mnoho lidí, kterým otřesná situace není lhostejná. Mezi takové občany patřil daňový právník Sergei Magnitsky. Při své práci odhalil největší daňový únik v historii Ruska. Když celou věc nahlásil na příslušných úřadech, čekala ho překvapivá reakce. Místo vyšetřování daňového úniku byl převezen do nápravného nařízení, ve kterém v listopadu roku 2009 ve velkých bolestech zemřel. Investigativní dokument rok po jeho úmrtí skládá z výpovědí spolupracovníků, přátel, rodiny a aktivistů šokující příběh muže, který zaplatil nejvyšší cenu za to, že chtěl upozornit na nepravost, která se v jeho vlasti děje. Přestože všechny důkazy svědčí pro to, že byl po celý rok vystaven týrání a šlo tak o „pomalou vraždu“, jak případ nazval zahraniční tisk, ruským úřadům se žádného viníka odhalit nepodařilo.

Tři dary /Erika Hníková, Česká republika, 30 min/

Může život rodiny ovlivnit darované hejno slepic, tkalcovský stav nebo včelí roje? Po stopách české pomoci v Afghánistánu.

Dokumentaristka Erika Hníková se ve svém snímku Tři dary vydala po stopách české pomoci v Afghánistánu. Natáčení dovedlo českou filmařku na sever země, kde se už řadu let snaží společnost Člověk v tísni zlepšit životní podmínky místních lidí, živořících na hranici chudoby v podhorských vesnicích poznamenaných dlouholetou válkou. Dokument je složen ze tří příběhů rodin, kterým česká organizace pomáhá zajistit stabilní zdroje příjmů. Diváci společně s autorkou zjišťují, jak může ovlivnit život rodiny darované hejno slepic, tkalcovský stav nebo včelí roje.

Naše škola /Mona Nicoara, USA, Švýcarsko, 90 min/

Jak fungují vztahy mezi Romy a většinovou populací v malém městě na severu Rumunska? Alin, Benjamin a Dan a jejich cesta za vzděláním a vysněným lepším životem.

Snímek Naše škola je příběhem o vztazích mezi Romy a většinovou populací v malém městě na severu Rumunska. Dokument sleduje očima tří romských dětí jejich snahu vymanit se z okovů společenské segregace. Alin, Benjamin a Dana jsou posláni z polorozpadlé školy ve vybydlené části města do běžné školy, kde se snaží s různou mírou úspěšnosti zapadnout mezi ostatní Rumuny. S hyperaktivním Alinem si učitelé nevědí rady, podporu nenachází ani u rodičů, a tak radši než do školy chodí za školu. Pomalejšímu Benjaminovi se mezi rumunskými vrstevníky podařilo najít si kamarády, a proto se snaží tempo výuky za každou cenu zvládnout. Dana, jedna z nejlepších studentek, opouští školu kvůli manželství a mateřství. Jejich příběh ukazuje, že v prostředí chudinských čtvrtí a podezřívavého postoje většinové společnosti zůstává možnost změnit svůj život stále velmi omezená a je spíše věcí náhody.

Addis a Daniel: uloupené dětství /Yeneakale Tamrat, Etiopie, Česká republika, 28 min/

Dokument, produkovaný společností Člověk v tísni, přibližuje na dvou příbězích obětí obchodování s lidmi, jak snadno se v současné Etiopii může stát mladý člověk novodobým otrokem.

V Etiopii bylo otroctví oficiálně zrušeno ve 30. letech minulého století. V některých formách se s ním ale místní obyvatelé setkávají doposud. Často je důsledkem extrémní chudoby, ze které se snaží lidé uniknout stěhováním do větších měst, a poptávky po levné pracovní síle. Obou faktorů využívají překupníci, kteří obchodují především s ženami a dětmi. Dokument, produkovaný společností Člověk v tísni, přibližuje na dvou příbězích obětí obchodování, jak snadno se v současné Etiopii může stát mladý člověk novodobým otrokem. Za tichého souhlasu rodiny, která je obvykle v bezvýchodné životní situaci, za nezájmu státu, často i pod dohledem úplatných policistů končí děti v tkalcovských dílnách či na ulici, kde jsou nuceni prodávat své tělo.

Šitkredit /Martin Řezníček, Česká republika, 30 min/

Dokument, produkovaný společností Člověk v tísni, dává kromě hlavního tématu – novodobé lichvy – nahlédnout i do problematiky chudoby a sociálního vyloučení.

„Chtějí po mně 300 000 za jeden podpis a za to, že jsem si od nich žádný peníze nevzala,“ zpovídá se v dokumentu Šitkredit žena, kterou, stejně jako mnoho dalších, zlákala možnost snadné a rychlé půjčky. I když si žena celou transakci rozmyslela a od smlouvy odstoupila, nevýhodné podmínky umožnily úvěrové firmě obstavit její dům. Martin Řezníček ve snímku divákům a divačkám přibližuje neetické praktiky těchto firem a jejich dopady na osudy konkrétních dlužníků, většinou lidí s nízkými příjmy. V prostředí špatně regulovaného trhu s půjčkami může i jediná zpožděná platba znamenat pro úvěrovou firmu dlouholetý pravidelný příjem – navzdory tomu, že jejich dlužníci nemají žádný majetek. Dokument, produkovaný společností Člověk v tísni, dává kromě hlavního tématu – novodobé lichvy – nahlédnout i do problematiky chudoby a sociálního vyloučení.

Medvědí ostrovy /Martin Ryšavý, Česká republika, 70 min/

Film se věnuje obyvatelům rezervace ledních medvědů, nacházející se v Jakutsku na ostrovech Východosibiřském moři. Sleduje jejich putování na opuštěnou polární stanici, kde se v nekonečném zasněženém prostoru potkává minulost se současností.

Ve filmu Medvědí ostrovy navazuje Martin Ryšavý na své předchozí projekty, zaměřené na oblast ruské dálnovýchodní Republiky Sacha (Jakutie). Film se věnuje lidem z nejodlehlejší části tohoto území, kterou je Nižněkolymský okres, především pak obyvatelům rezervace ledních medvědů, nacházející se na Medvědích ostrovech ve Východosibiřském moři. Sleduje jejich putování na opuštěnou polární stanici, kde se v nekonečném zasněženém prostoru potkává minulost se současností. Snímek je portrétem krajiny, její minulosti a člověka v ní.

Chodorkovkij /Cyril Tuschi, Germany, 111 min/

Je bývalý šéf ropného gigantu Jukos Michail Chodorkovskij zloděj, nebo mučedník, který stál v cestě prezidentu Putinovi, a proto byl na politickou objednávku „odklizen“ do sibiřské věznice?  Proč se nejbohatší Rus vracel z ciziny zpět do vlasti, když měl jasné signály, že bude zatčen a odsouzen?

Pro řadu mladých Rusů je bývalý šéf ropného gigantu Jukos Michail Chodorkovskij tím, kdo ukradl jejich zemi spoustu peněz. Jiní ho vidí jako mučedníka, který stál v cestě prezidentu Putinovi, a proto byl na politickou objednávku „odklizen“ do sibiřské věznice, kde mu byl nedávno během opět nejspíše vykonstruovaného procesu prodloužen pobyt o dalších šest let. Proč se ale nejbohatší Rus vlastně vracel z ciziny zpět do vlasti, když měl jasné signály, že bude zatčen a odsouzen? Tato otázka stála u zrodu filmově vytříbeného portrétu Michaila Chodorkovského, který natočil německý režisér Cyril Tuschi. V investigativním duchu a s využitím černobílých animovaných sekvencí pátrá po okolnostech celého případu a podaří se mu natočit i krátký rozhovor s Chodorkovským – jediný, který během svého věznění a soudních přelíčení poskytl. Prostřednictvím rozhovorů s rodinnými příslušníky, kolegy i politiky se autor snaží dobrat skutečných důvodů, které stojí za Chodorkovského zatčením.

Ve jménu rodiny /Shelley Saywell, Kanada, 90 min/

Podle zpráv OSN dojde na světě asi k pěti tisícům vraždám ze cti ročně.  Nevyhýbají se ani západnímu světu. Výpovědi dívek z imigrantských rodin, které žijí ve strachu ze svých blízkých.

Podle zpráv OSN dojde na světě asi k pěti tisícům vraždám ze cti ročně. Převážná část těchto zločinů se odehraje na Blízkém východě a v jihovýchodní Asii, nevyhýbají se však ani západnímu světu. Režisérka ve znepokojivém snímku sleduje nejprve příběh z kanadského Toronta, kde pákistánský přistěhovalec zavraždí svou šestnáctiletou dceru Aqsu. Za několik týdnů otřese americkým Dallasem vražda dvou náctiletých sester Aminy a Sarah jejich otcem, původem z Egypta. O pár měsíců později v Rochesteru jen zázrakem přežije devatenáctiletá Fauzia, dcera afghánských rodičů, pokus o ubodání vlastním bratrem. Skrze otevřené rozhovory s přáteli a známými obětí snímek zkoumá okolnosti a eskalující napětí, které vyvrcholily zločiny v rodinném kruhu, i reakce místní muslimské komunity. V tísnivé paralele se setkáváme s dalšími dívkami z imigrantských rodin, které stále žijí ve strachu ze svých blízkých. Jsou nuceny žít dvojí život – rodinný, řídící se konzervativními pravidly islámu, a ten vlastní, nesešněrovaný představami autoritativních a násilných příbuzných.

Plavou v tom /Dylan Williams, Švédsko, UK, 70 min/

Muži a synchronizované plavání – ideální recept na krizi středního věku.  Plavte v tom s nimi!

„Bylo mi čtyřicet, můj život postrádal jakýkoli nádech rokenrolu a netušil jsem, kam vlastně směřuji,“ popisuje své pocity na prahu středního věku režisér snímku a jeho hlavní postava, Dylan Williams. Filmař se v roce 2002 přestěhoval z rodné Británie do Švédska a v novém prostředí si jen nesnadno hledá novou práci i přátele. Šeď všedního dne nabourávají pouze pravidelné čtvrteční večery, kdy navštěvuje stockholmský klub mužského synchronizovaného plavání. Pro partu sympatických čtyřicátníků nesportovních postav je jejich koníček především únikovou cestou z rutiny a pracovních starostí a také místem, kde se po svém srovnávají s faktem, že se jejich život přehoupl do druhé poloviny. Téma krize středního věku je ve vtipném a svěžím snímku zpracováno s typicky suchým britským humorem a všudypřítomnou nadsázkou. Situační, až groteskní humor plyne především ze scén neohrabaného nácviku umělecké choreografie amatérských plavců. Spolek hledající smysl života na hladině bazénu přitom nespojuje jen přátelství, ale také společný cíl, když zjistí, že v Itálii se chystá neoficiální světový pohár v mužském synchronizovaném plavání…

Poručíme větru, dešti /Floris-Jan van Luyn, Nizozemí, 73 min/

Dokument představuje odvážné čínské aktivisty, kteří přes hrozby persekucí upozorňují na neutěšený stav životního prostředí v Číně. Na lokálních kauzách ukazuje, že čínského hospodářského úspěchu bylo dosaženo na úkor zdraví jeho obyvatel.

Je něco shnilého v Čínské lidové republice. A není to jen komunistický aparát. Ve vesnici v oblasti Če-ťiang na jihu země chutnají ryby vylovené z řeky po odpadcích, krému na obličej, někdy po barvě. Z místních studen se line nelibý odér, a lidé musejí pít vodu znečištěnou splašky z nedaleké továrny. Místní rybářka sepisuje petice a úřadům neúnavně dokazuje, že znečištění může za vysokou nemocnost obyvatel. Zatím je však její snaha marná. V Pekingu tráví obyvatele kromě kouře z výfuků obrovského množství aut zplodiny ze spalovny na odpad. Aktivistka Čao se snaží na situaci všemožně upozorňovat, stejně jako vzdorovitá rolnice Čchen z centrální Číny, jež bojuje s úřady kvůli uzavření chemičky, která zamořuje tamní ovzduší. Mongolskou část země zase trápí postupující desertifikace. Vizuálně vytříbený snímek vypráví čtyři příběhy z nejlidnatější země světa – o vodě, ohni, vzduchu a zemi. Dokument představuje odvážné aktivisty, kteří svůj boj nevzdávají, ačkoli jsou často perzekuováni, a současně stvrzuje, že čínského hospodářského úspěchu posledních let bylo dosaženo na úkor životního prostředí a zdraví jeho obyvatel.

Vnoučata kubánské revoluce /Carlos Montaner, USA, 60 min/

Na „ostrově svobody“ roste nová opozice. Vnuci a vnučky kubánské revoluce otevřeně vypráví o frustraci mladé generace a o pasti, do které jsou castrovským režimem chyceni. Ve snímku vystupují umělci, blogeři a zní autentický kubánský rap.

„V téhle zemi nemá cenu pracovat ani studovat,“ říká mladá Merci na ulici kubánského hlavního města Havany. Student Javi na otázku, jaké oběti je ochoten přinést myšlenkám Revoluce, zvedá prostředníček. Podle některých hlasů roste na „ostrově svobody“ nová opozice. Jsou to dnešní mladí lidé, kteří nemají s padesát let starým revolučním tažením nic společného a necítí k jeho idejím už ani sentiment svých rodičů. Vnuci a vnučky kubánské revoluce otevřeně vypráví o frustraci a depresi mladé generace. Ta touží po cestování do zahraničí, slušném bydlení a svobodě projevu, který si v čím dál větší míře kompenzuje na internetu a v provokativních textech rapových skladeb. O pasti, do které jsou castrovským režimem chyceni, vypovídají ve filmu jak „děti ulice“, tak nejvýznamnější kubánští opoziční novináři a novinářky, mezi nimi perzekuovaná bloggerka Yoani Sánchez, i kubánští hiphopoví umělci. Snímek Carlose Montanera, prokládaný archivními záběry, koření autentický kubánský rap.

Nebe, Peklo / David Čálek, Česká republika, 82 min/

Zdánlivě všední lidé- softwarový architekt, hudebnice, členka štábu Strany zelených. Spojuje je záliba v extrémních a neobvyklých formách rozkoše. Kam až sahají hranice lidské svobody?

Portrétuje několik mužů a žen, kteří se vyžívají v extrémně bolestivých či navenek nestandardních formách rozkoše. Jednou z nich je dívka zvaná Fronéma, jež se během křtu nového CD nechá téměř rituálně zavěsit na háky za kůži na zádech. Dalším protagonistou je softwarový architekt, který si říká Altair. Altair se rád obléká do koňských masek a postrojů. V klíčové epizodě absolvuje kuriózní dostihy na soukromém pozemku. Třetí sledovanou osobou je Terezie, jež pracuje ve štábu Strany zelených a libuje si v kuriózních erotických praktikách. Film si všímá její proměny v souvislosti s těhotenstvím a narozením dítěte. Důležitou vedlejší postavou je domina Aradia, která kdysi odhalila svou identitu v pořadu Tabu a byla za to vyhozena z práce… Režisér David Čálek ukazuje hrdiny své mozaiky bez skandálního přídechu i falešného moralizování. Všichni aktéři se představují i v civilních podobách a o svých zálibách podrobně hovoří. Vysvětlují jejich zrod, vývoj i vliv na soužití s bližními. Dokument upozorňuje také na historické kontexty sledovaných jevů. Zkoumá posttotalitní společnost, jejímž průvodním znakem by měla být tolerance vůči různorodým minoritám. Vypráví o exotech, kteří působí navenek abnormálně, nikomu však neubližují a jsou zajímaví svou jinakostí. Dokument Nebe Peklo je vůči lidem, kteří v něm vystupují, všímavý a empatický. Jeho podtext tvoří úvaha o hraničních formách svobody.

Manželka za padesát ovcí,  Nima Sarvestani, Švédsko, 52 min. (SŠ)

Mnozí afghánští muži vyznávají radikální islám a ctí tradici obchodu s manželkami mladšími o generace, se kterými někdy nejednají lépe než se psy. To je také případ šestnáctileté Sabere, které v sedmi letech zemřel otec a osvojil si ji blízký příbuzný. Když bylo dívce deset, prodal ji o čtyřicet let staršímu Tálibánci, jenž ji čtyřikrát přivedl do jiného stavu. „Často jsem myslela na sebevraždu,“ vzpomíná Sabere na manželský život se slzami v očích. Dívka měla jako jedna z mála štěstí, že se jí podařilo uniknout a ukrýt se v azylovém domě pro ženy s podobným osudem. Ani poté ovšem nemá vyhráno. V upřímném snímku režisérky Nimy Sarvestani sledujeme marnou snahu Sabeřiny chudé matky a jejího muže dosáhnout dceřina rozvodu. Když se zdá, že osud je jim konečně nakloněn, nevlastní otec dostává výhrůžky kvůli své druhé dceři. Výměnou za stádo ovcí kdysi slíbil jinému muži desetiletou Farzenah. „Splátka“ měla proběhnout po jejích patnáctinách, ženich si však usmyslel, že ji chce dříve…

Oči tygra, Jana Počtová, Česká republika, 41 minut (SŠ)

„Než se doma nudit nebo se flákat po ulicích, je lepší jít si zaboxovat,“ popisuje středoškolák z pražského Žižkova, proč několikrát týdně navštěvuje místní tělocvičnu. Boxerský klub Oči tygra tu před lety otevřel bývalý šampión a osminásobný mistr republiky Stanislav Tišer, aby ochránil romské děti před nástrahami ulice. Z oprýskaného klubu se mu podařilo vybudovat důležité místo, které bezplatně navštěvují mladí lidé z celého Žižkova, žijící často ve složitých sociálních podmínkách. Mladší i starší, dívky i chlapce, všechny spojuje zápal pro box a přátelství s respektovaným a vřelým romským trenérem, který jim často nahrazuje blízkého člena rodiny. Energickému boxerovi se s otcovskou energií daří vštěpovat svým svěřencům sportovní pravidla, která jejich životu dávají řád a posilují nejen jejich svaly, ale i křehká sebevědomí. Svižný snímek mladé dokumentaristky Jany Počtové zachycuje i radikální zásah do zaběhnutého pořádku. Tělocvičnu čeká celková rekonstrukce hrazená z prostředků městské části, po které se má proměnit na moderní Centrum pro kontaktní sporty. Trenér se nostalgicky loučí se starým prostorem a s lehkými obavami očekává budoucnost. Najde se tu místo pro jeho Oči tygra?

Chci to zkusit (SŠ)

Třiadvacetiletý Luigi Fantinelli z Itálie studuje univerzitu v Boloni a hlásí se na studijní pobyt ve Španělsku v rámci programu Socrates Erasmus. Z více než dvou milionů studujících, kteří se účastní těchto stáží, je vůbec první a zatím jediný s Downovým syndromem. Itálie zrušila v roce 1977 speciální školy pro děti s Downovým syndromem a restrukturalizovala školský systém tak, aby umožnil zdravým i handicapovaným studovat společně. Režisérka Susana Pilgrim ukazuje příběh cílevědomého Luigiho, jehož jediným snem je získat vysokoškolské vzdělání. V Boloni se nejenom připravuje na budoucí pedagogickou dráhu, stále více se také osamostatňuje. Bydlí v pronajatém bytě se svými spolužáky a dělí se s nimi o práci. Najde si přítelkyni a později odjíždí do španělské Murcie, kde ho čeká studium ve španělštině a práce v organizaci pro handicapované. Ve filmu nechybí ani reflexe toho, jak těžké je prosadit se ve světě zdravých lidí, kteří nejsou zvyklí, že složení společnosti je mnohem rozmanitější. Luigi i jeho přátelé tak musí nastoupit cestu, na níž je důležitá vzájemná podpora.

Byl jednou jeden kopec (ZŠ)

Priscila, Esteban, Giselle a Felipe žijí na vrcholku jednoho z kopců chilského města Valparaíso. Jejich skromné domovy skýtají nádherný výhled na mořské pobřeží. V hravém snímku sledujeme každodenní život čtyř dětí z nebezpečné chudinské čtvrti, z nichž každé něco trápí. Giselle žije jen s babičkou, Felipe se musí starat o mladšího bratra, Priscilla touží být modelkou a Esteban nerad chodí ven, protože nemá žádné kamarády. Své starosti kreslí děti v podobě komiksových příběhů do společného časopisu, který vydávají.

Tak to vidím já – Amia (ZŠ)

Šestiletá Amia bydlí s rodiči a mladším bratrem Shivou na statku uprostřed šumavské samoty. Dívka žije obklopena přírodou, rodičům pomáhá s obstaráváním hospodářských zvířat a přála by si být kobylou nebo vílou. Smyslem života celé rodiny, která hospodaří na malých políčkách, je soulad s přírodou. Amia prožívá v šumavské divočině krásné dětství a ve svém věku dokáže chytit koně do ohlávky nebo obdělávat záhon. Rodičům se v ní díky jejich tolerantní výchově daří rozvíjet bujnou fantazii, osobitost a temperament.

Stalin. Proč ne? (SŠ)

„Kdys volnost jak slunce nám zářila v dáli, k ní veliký Lenin nás bouřemi ved; a věrnosti lidu vždy nás učil Stalin, nás učil jít v práci i hrdinství vpřed.“ Tento výňatek ze sovětské hymny z roku 1943 zdobí zdi moskevské stanice metra Kurská. V roce 2009 byl nápis obnoven v rámci nákladné rekonstrukce. Autoři dokumentu se rozhodli zjistit, co o tom míní řadoví Moskvané a v náhodné anketě se ptali lidí, jaký mají názor na historickou postavu Stalina. „Stalina můžeme vinit z jediného, a sice, že po sobě nezanechal nástupce,“ dozvídají se mimo jiné. Snímek prozrazuje, že někdejší sovětský diktátor, za něhož bylo v politických procesech popraveno na milion nevinných lidí, se v Rusku dodnes těší kultu osobnosti.

Dětská práva (ZŠ)

Série pěti krátkých snímků se zabývá jednotlivými články úmluvy OSN o právech dítěte. Úmluva poukazuje na zvláštní zranitelnost dítěte a stanovuje úřadům povinnost ochraňovat jeho zájmy, zajišťovat mu co nejlepší podmínky k životu i rozvoji a respektovat názory dětí na věci, které se jich přímo dotýkají. Odsuzuje také jakoukoli diskriminaci. Ve snímcích se postupně setkáme s dvanáctiletou Romy trpící nadváhou, jež musí léta snášet šikanu ze strany svých spolužáků, či s patnáctiletým Habibolou z Afghánistánu, který žije už rok a půl v utečeneckém táboře v nizozemském městě Limburg. Devítiletá Anna zase místo školní docházky tráví každý den v dopravní zácpě, kde myje čekajícím autům čelní skla. Oproti tomu Alexandra žijící v malé vesnici nedaleko bosensko-chorvatské hranice se dodnes vyrovnává s tragickou smrtí svého bratra, kterého zabil nevybuchlý granát z doby válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii. Homosexuálně orientovaný Litevec Antanas pro změnu nechápe, proč zrovna v jeho zemi panuje taková nenávist vůči homosexuálům, a proto ani rodičům raději neříká pravdu o své sexuální orientaci.

 

Jak to chodí na Zemi (ZŠ)

Jednoho dne obyvatelé Marsu objevili život na naší planetě. Při bližším pohledu zjistili, že jejími vládci jsou ve skutečnosti důmyslně zkonstruované stroje pohybující se každý den vysokou rychlostí v nekonečně dlouhých řadách. Jejich interiéry jsou bohužel zamořeny lidskými parazity, kteří staví vysoké domy překážející těmto strojům v jejich cestě. Marťané se tak již nemohou dočkat návštěvy Země, aby se jejích plechových vládců zeptali, proč s těmi parazity jednoduše nezatočí. Nápaditý americký animovaný snímek poukazuje s vtipem a nadhledem na lidskou závislost na automobilové dopravě, kvůli níž jsou lidé ochotni ničit přírodu a zamořovat své životní prostředí.

Kde si máme hrát? (ZŠ)

Řečtí školáci Alexandra, Vlad a Chrysa milují fotbal. Každý den po škole svádějí před svým domem nelítostné souboje s kulatým nesmyslem, což ale nelibě nesou sousedé a pravidelně je vyhánějí. Kam ale mají děti jít, když v blízkém okolí není žádné hřiště? „Každé dítě má právo si hrát, a my se musíme svého práva dovolat,“ rozhodnou se jednoho dne a vypraví se za starostou města s žádostí o vybudování dětského hřiště na místě zarostlého a nevyužívaného plácku. Na radnici ale zjišťují, že podání podobné žádosti není zdaleka tak jednoduché. Přesto se nevzdávají a poctivě absolvují všechny nutné kroky. Podaří se jim nakonec po ročním snažení dosáhnout svého cíle?

Koupil jsem deštný prales (SŠ)

Když bylo Jacobovi Andrénovi osm let, zapojil se stejně jako statisíce švédských školáků do akce na záchranu deštných pralesů. Vybrané peníze byly tehdy odeslány do Latinské Ameriky, kde za ně měl být koupen kus deštného pralesa a zachráněn tak před vykácením. Po dvaceti letech se Jacob rozhodl, že se pokusí vypátrat, zda finanční prostředky opravdu dorazily na místo určení a kde se případně nachází část deštného pralesa, který pomohl zachránit. Po téměř detektivním pátrání zjišťuje, že hledaný kus pralesa se nachází kdesi mezi Hondurasem a Kostarikou, a vydává se na cestu. Během dobrodružného putování poznává těžký život chudých vesničanů a na vlastní oči vidí, kolik deštného pralesa již většinou nelegálně padlo za oběť těžařským firmám. Přímočarý snímek Jacoba Andréna a Heleny Nygren jasně dokládá, že individuální angažovanost má svůj nepopiratelný význam a že i malý osobní příspěvek může přispět k velké změně.

Svobodné jeviště (SŠ)

Dostat se na vystoupení státem zakázaného běloruského Svobodného divadla není nic jednoduchého. Zájemci o vystoupení jsou pomocí e-mailů a sms zpráv nasměrováni na určité místo na okraji Minsku, odkud jsou pak nenápadně odvedeni do malého domku. V „poslední evropské diktatuře“, jak bývá Lukašenkův režim často nazýván, představuje tento domek s malým improvizovaným sálem a partou divadelních nadšenců jedinečný ostrůvek svobody. I když místní herci dobře vědí, že každé z představení, v nichž nekompromisně kritizují Lukašenkův režim, může být jejich poslední, ve své práci pokračují. Ta v mnohém připomíná tzv. „bytová divadla“, která fungovala v dobách komunistického Československa. Svou podporu členům Svobodného divadla vyjádřili např. herci Jude Law či Sienna Miller. Dramatik Tom Stoppard souboru poskytl finanční podporu, nechyběl ani na demonstraci před běloruskou ambasádou v Londýně za propuštění hlavních postav divadelního souboru – Kolji a Nataši. Ti totiž byli v den londýnské premiéry dokumentu Albiny Kovaljové a Mathewa Charlese zatčeni za účast na protivládní demonstraci.

Thembi (SŠ)

V Jihoafrické republice žije v současné době přes pět milionů lidí nemocných AIDS. Většina z nich o své nemoci nechce mluvit. Tito lidé jsou přesvědčeni, že v momentu, kdy byli diagnostikováni jako HIV pozitivní, jejich život ztratil smysl. To ale neplatí pro mladou africkou dívku Thembi, disponující nezdolnou energií, bezprostředností, smyslem pro humor a hlavně vůlí pokusit se prolomit hradbu mlčení, která v její zemi tuto nemoc obklopuje. Thembi onemocněla v šestnácti letech, o osm let později své nemoci podlehla. Během té doby ale nezahálela a se svým příběhem se rozhodla seznámit co největší počet lidí. V rámci „přednáškového turné“ o životě s AIDS objela nespočet škol, setkala se s americkým prezidentem, přednášela na půdě parlamentu a skrze veřejnoprávní rádia v USA, Velké Británii, Kanadě a Austrálii se její příběh dostal k padesáti milionům posluchačů. Živě poskládaný portrét naprosto otevřené a obdivuhodně energické dívky, která se navzdory své nemoci stačila vdát a mít dítě, je prokládán zdařilými animovanými sekvencemi, jež ilustrují její vnitřní monolog s démonizovanou nemocí, která pro ni osobně představovala především výzvu k aktivnímu postoji.

ZDROJ: Mgr. Šárka Nemešová,  Člověk v tísni

Pin It on Pinterest