201436144716997Ivo Šmoldase, známého publicistu, překladatele a glosátora, znepokojuje nálada v české a slovenské společnosti. Dle jeho názoru by se Čechům žilo lépe, kdyby se na sebe navzájem více usmívali.

Svá tvrzení podpořil průzkumem, který zadal k vypracování společnosti STEM/MARK, a v němž se Čechů například zeptal, zda se usmívají na své okolí, jak je pro ně úsměv důležitý a co je k úsměvu motivuje. Jaký je výsledek? Češi i Slováci se skutečně usmívají méně než většina jiných národů, zároveň by si však 99 % z nich přálo, aby se na ně i cizí lidé usmívali mnohem více. Není to paradox?

„Jsme národ skeptický. Povětšinou se domníváme, že přílišný optimismus zavání politováníhodnou prostomyslností. Ono taky není divu. Důvodů k nadějným vyhlídkám či jen libému naladění nebývá totiž ve zdejších končinách zrovna nadbytek, a usmívat se na svět jen tak bezdůvodně, bezděčně, neřku-li bezustání připadá nám krajně nemístné, ba přímo přitroublé. Zdejší úsměv, jak lze lehce pozorovat na stavu českých tváří, je tedy jevem pohříchu vzácným,“ míní o úsměvu v českých vodách Ivo Šmoldas.

Z průzkumu vyplynulo, že celé tři čtvrtiny Čechů souhlasí s názorem, že se Češi mračí více než jiné národy. Nejčastěji se při zdůvodnění odvolávali na národní mentalitu a na nedostatek důvodů k úsměvu. Čtyři pětiny respondentů deklarovaly význam úsměvu pro svůj život a téměř všichni (99 %) si myslí, že bychom se měli usmívat více.

Skutečnost je ale poněkud jiná – většina lidí (68 %) se nesnaží aktivně přemáhat špatnou náladu a usmát se na své okolí.

Ivo Šmoldas vidí důvod nedostatku v úsměvu právě v tom, že nejsme na cizí úsměvy zvyklí a vyvádějí nás z míry: „Vše záleží na povaze dotyčného úsměvu. Neradno si totiž splést úsměv vlídný s chápavým, chápavý se shovívavým, či nedej bože, shovívavý s pohrdlivým, neřku-li samolibým; zaměnit úsměv šibalský za ironický; mdlý za stydlivý; poťouchlý za vstřícný, laškovný za svůdný, či dokonce naletět na úsměv takzvaně věčný, jaký do tváří dam vyrývají přečasté návštěvy plastické chirurgie. Přímo nebezpečné je myslet si, že na vás bližní přátelsky cení chrup, a on vám přitom výhružně ukazuje zuby. Přičíst úsměvu správný význam je holt oříšek. A tak se Češi zhusta zdráhají cizí úsměvy opětovat – co kdyby se zmýlili a v očích ostatních pak vyhlíželi co politováníhodní prosťáčkové, pro jaké míváme jen skeptický, mírně pohrdlivý a nemálo pobavený úsměv?“

Zajímavé je srovnání odpovědí respondentů z České a Slovenské republiky. Slováci v 62 % případů vypověděli, že Češi se usmívají více než oni. Nicméně podobný počet (61 %) Čechů si myslí totéž naopak o Slovácích. Srovnání těchto odpovědí značí hlavně to, že jsme velmi kritičtí k vlastním řadám. Bylo by jistě zajímavé uskutečnit duel a zjistit, který z národů je usměvavější.

Když už se ale usmíváme, máme dle pana Šmoldase jistotu, že je to upřímné: „Čím je úsměv Čechů vzácnější, tím je i cennější a jaksi opravdovější, než by bylo pouhé formální křenění, obvyklé u národů zdánlivě dobrosrdečnějších. Usměje-li se na vás našinec, můžete si být téměř jisti, že onen úsměv míní zcela vážně a zodpovědně, a že se tedy nejedná o pouhou svalovou křeč rtů a přilehlých anatomických partií, nýbrž o vyvřelinu z hloubi samotného nitra. Jisti si můžete být i tím, že jste k oné vzácnosti zavdali jakousi příčinu.“

Úsměvy nejraději věnujeme našim blízkým. Na partnera se často usmívá 20 % dotázaných a 19% z nás vykouzlí na tváři úsměv děti a kolegové (17 %).

Jak s výsledky průzkumu Ivo Šmoldas naloží, ještě ani on sám neví. Jisté je jen to, že neskončí šuplíku, kde se na ně bude měsíce prášit…

Zdroj: Regiony24.cz

Pin It on Pinterest