fbpx

Chtěla by jsem dnes napsat článek o věcech, které v Čechách fungují a které mě naplňují radostí. Zažila jsem si totiž období, kdy  jsem byla přesvědčena, že česká pedagogika (a abych byla spravedlivá, slovenská mi prišla podobná) je na tom mizerně a že ani nevidím možnost, jak se z téhle situace dostat. To, že občas někdo učí doma nebo vznikne někde malinká třída, kde se dětem věnují podle funkčních metod, mi nepřišlo dostatečné.

Nejdřív bych ráda řekla, že funkční metody nemusí být tak úplně nové. Zkusili jste někdy číst Jana Amose Komenského? Ne to, co o něm někdo napsal, ale skutečně jeho knihy? Tolik úcty k dětem, respektu k darům, které nám přinášejí, předběhlo světové mínění o 400 let. A Marie Montessori. Její pedagogika je stará přes jedno století. U nás je to novinka, protože přístup Marie Montessori byl za komunismu zakázán.

Nejsem vystudovaný pedagog. Pocházím z pedagogické rodiny, ale sama jsem se o pedagogiku začala zajímat až s mými dětmi. Snažím se o respektující přístup, vyvážený poměr svobody a řádu. (Jenom nedávno jsem zjistila, že svoboda a řád jsou věci, které se hezky doplňují) Takže když jsem se dívala po běžném českém školství, neuměla jsem si představit, že bych chtěla dát dítě do některé z běžných institucí. Časem jsem si sice řekla, že my jsme to přežili, tak to asi přežijí i naše děti, ale příliš spokojena jsem nebyla. Až jsem objevila Montessori pedagogiku. Svoji cestu k ní jsem popsala v jiném příspěvku. V Čechách je velké množství různě kvalitních Montessori zařízení na různém stupni vzdělávání – od dětských center od 1 roku, školek až po školy 1. a 2. stupně. Výuka všeobecného rozhledu humanitního i přírodovědného je nádherně rozpracovaná. Je to velmi silný nástroj. A záleží na učiteli, co pomocí tohoto nástroje předá dětem. Zrovna matematika má nádherné pomůcky. S jejich pomocí je vysvětlování matematiky 1. stupně skutečně radostným objevováním. Děti jsou na tyto pomůcky připravené již v předškolním věku.

Doučuji matematiku až k maturitě, tak jsem si lámala hlavu, jak vysvětlit určitá témata. Narážela jsem často na podobné problémy. Z mých zkušeností nastane v matematice největší problém, když se z konkrétních věcí začíná přecházet k abstrakci. Chvíli jsem hledala řešení sama, ale na nic, co by mě plně uspokojilo, jsem nepřišla. Pak mi kamarád odporučil Hejného metodu. Přihlásila jsem se na dvousemestrální kurz Hejného matematiky. Moje původní motivace byla, že jsem chtěla najít způsob, jak pracovat s větší skupinou dětí, můj přístup byl vždy velice individuální. Když jsem zažila první den, pochopila jsem, že toto je metoda, kterou jsem hledala. Je to metoda, která pracuje s různými prostředími. Ale nejpodstatnější je, že pomocí těchto prostředí se připravuje a podporuje matematické myšlení. Když děti pracují pod vedením učitele, který ctí hlavní princip Hejného matematiky (že si děti na řešení mají přijít samé a učitel jenom zadává příklady, podporuje diskuze, … ), žádný problém s přechodem k abstrakci nenastává. Tam se totiž snoubí konkrétní a abstraktní již od první třídy. Někto zůstává u konkrétního delší, jiný kratší dobu. A ten přechod je plynulý, může trvat rok nebo třeba pět let, záleží na žákovi. A když jsem si uvědomila, že profesor Hejný je z pedagogické fakulty, že učí učitele, kteří budou jeho ideje předávat dál, nějak jsem se přestala bát o české školství. Profesor Hejný je úžasná osobnost, osvícený pedagog. Potkala jsem ho v čase, když jsem se začala zajímat o humánní pedagogiku Salvi Amonašvilliho. Tento gruzínsky pedagog popisuje učitele jako průvodce dítěte v cestě dozrávání jeho osobnosti, který zároveň šlechtí sebe a jde dítěti příkladem. Přišlo mi to hezké, ale úplně jsem si to neuměla představit v praxi. Až do momentu, než jsem potkala profesora Hejného.

Je spousta dalších úžasných projektů, které jsou, a vznikají nové. Kdyby jsme bydleli v Praze, dám děti s velkou důvěrou do Scio školy nebo jinam, kdyby jsme bydleli v Jablonci nad Nisou, dám děti do Montessori školy. Taky Brno je centrem kvalitního vzdelávání. Tam si vybere snad každý.  Je možnost vzdělávat děti doma, vznikají komunitní školy. Zelené školky vznikli “ze spodu”, protože byl o ně zájem. Jsou tady lidé, kteří mají o kvalitní vzdělávání zájem, jsou ochotni ho zaplatit nebo se na něm osobně podílet. A to mi přijde asi nejdůležitější.

Pin It on Pinterest

Share This
X
X

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close