Školní speciální pedagog a jeho působení ve vyučování je omezené školským zákonem, byť
podpořeno Vyhláškou č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských
poradenských zařízeních. V §7 v odst. 1 se píše: “Ředitel základní, střední a vyšší odborné školy
zabezpečuje poskytování poradenských služeb zpravidla výchovným poradcem…
Poskytování poradenských služeb ve škole může být zajišťováno i školním psychologem nebo
školním speciálním pedagogem. Tato dvě, zvýrazněná a kontraproduktivní, slova způsobují
nejistotu působení školních speciálních pedagogů na školách a přímo ve vyučování.
Pokud pomineme, nedokončený školský zákon v rámci integrace či inkluze na školách, přesto
profese školního speciálního pedagoga je velmi podstatná, ba nutná. Nemůžeme čekat na dokončení
zákona, žáků se speciální vzdělávacími potřebami přibývá, jelikož vše vyplývá i z přeplněnosti
termínů pro vyšetření dětí v PPP či SPC. V prvé řadě – školní speciální pedagog by měl působit v
mateřských školách, řádně připravovat děti do prvních tříd a vytvořit ve spolupráci všech pedagogů
záznamový arch o schopnostech a dovednostech budoucího žáka základní školy. Na základních i
středních školách školní speciální pedagog by měl působit také. Forma výuky se mění svou
náročností pod vlivem přestupu na vyšší stupeň vzdělávání a nesmíme zapomenout, že žáci s
nevyléčitelnou či geneticky podmíněnou poruchou přestupují – i na tyto školy.
Například výchovný poradce nezajišťuje podpůrný systém v rámci oboru speciální pedagogiky,
nýbrž v rámci směřování studenta ujasnit si své cíle a do budoucna v rámci svého povolání. Tudíž,
jasně z toho vyplývá, že školní speciální pedagog musí vstupovat do vyučování, jelikož by popíral
svou profesi – jako takovou. Nemůže být uzavřen v místnosti a čekat na upozornění ze strany
pedagoga, učící svůj předmět, lidově řečeno: “tak tomuto studentovi se věnujte”,
“zlobí a nepracuje v hodině”. O tom to není, tak nepracuje školní speciální pedagog.
Vzdělanost speciálního pedagoga se především odvíjí od jeho iniciativy, poznání praxe s veřejností,
poznání praxe ve vyučování, učitel s aprobací zůstává ve své profesi ve většině případů neměnný,
nenutí ho měnit formy výuky, jelikož není vzdělán v oboru speciální pedagogiky či nevnímá dítě,
žáka, studenta jako individuální bytost, ale jako součást jednoho celku, který se zprůměruje v rámci
hodnocení jeho výstupů, pro jeho právě studovaný předmět – vybraného oboru studentem. Je
zřejmé, že nesmíme popírat katedry speciální pedagogiky, ani katedry pedagogiky-učitelství.
Nyní se mohu postavit čelem k otázce, zdali školní speciální pedagog může a má působit jako další
učitel ve vyučování. Ano, dnes již musí. Je nutné vnášet do vyučování jiné formy výuky. Když budu
vnímat funkci speciálního pedagoga na střední škole, tak je třeba se zamyslet, z jakého důvodu ho
tam mít. Speciální pedagog si uvědomuje, že žáci, studenti ztrácí chuť se učit z různých důvodů a
nemusí to být právě přistupujícím pedagogem ke studentovi, dnes působí více vlivů na psychiku
studenta, které mu ničí i jeho morálnost. Tedy přichází i problémy mravnostní, nejen geneticky
podmíněné či získané, které diagnosticky mají potvrzeny v poradnách.
Jaké toto řešení má výhody a jaká rizika? Velmi ráda se zamyslím nad výhodami, protože speciální pedagog musí být vnímán jako odborná síla, neubližuje a nepoukazuje na nedostatky ve vyučování. Jeho práce spočívá ve vnášení jiných forem, a to takových, aby všichni se cítili spokojeně a byli motivováni
chtít poznávat. Popíši. Třída je celek a je třeba si toto uvědomovat, tudíž speciální pedagog s
celkem musí pracovat, a jak?, jedině prostřednictvím aktivit, které posilují chtění poznávání všech
studentů a v rámci svého vývoje ve vzdělávání. Kooperativní učení je krásná forma výuky, která je
uplatňována na školách s alternativní výukou, neboli daltonský plán či Montessori a jiné další
školy, které se této formy nebojí. Zde nacházím rizika toho, že pedagogové se mohou vnímat za
neschopné. Ale poznatek z praxe s veřejností i na školách ukazuje, že takové negativní vnímání se
objevuje jen u těch pedagogů, kteří nemají chuť naslouchat a učit se něčemu novému, tudíž z toho
vyplývá, že se nejedná o daném prostoru speciálního pedagoga ve vyučování. Nesmíme zapomenout,
že jde nám o děti, o studenty škol, nikoliv o předsudky jednotlivců pedagogického sboru dané školy.
V tom spočívají rizika, nikoliv rizika u studentů. Studenti jiné formy vnímají pozitivně, když
pedagog daného předmětu kooperuje, studenti to vnímají, pak spolupracují. Na druhou stranu,
musíme si uvědomit, že speciální pedagog musí být silná osobnost, tudíž být stále nad věcí. Vrátím
se ke slíbené odbornosti: kooperativní učení je forma, která vnáší sounáležitost, soudržnost, sílu
chtít se vzdělávat. Stručně a odborně řečeno:
Školní speciální pedagog patří mezi poradenské pedagogické pracovníky ve školství. Pomáhá
studentům nalézat vztahy mezi jejich cíli učení a vhodnými učebními strategiemi (navrhuje učební
strategie učitelům); klade důraz na učební výkony v průběhu vyučovací hodiny; motivuje žáky ke
zhodnocení tématu, co se naučili, čemu rozumí či nikoliv; podporuje učitele a nabízí ve
vyučovacích hodinách časté využívání aktivizujících metod (metody diskusní – prezentační,
situační – inscenační). Dále, poradenský pracovník klade důraz na časté a pravidelné využívání
komplexních výukových metod. Mezi komplexní metody především patří skupinové,
individuální, individualizované – student není řízen učitelem, ale programem vytvořeným učitelem,
samostatné práce studentů, kooperativní – rozvoj sociálních vazeb mezi studenty i učiteli.
Speciálně-pedagogickými metodami (pomůckami), které jsou uplatňovány ve vyučování, se vnáší
pozitivní atmosféra a snaha, ve spolupráci s učitelem daného předmětu, zmírňovat právě probíhající
či dlouhodoběji vypozorované negativní chování žáků.
Napsala Mgr. Helena Pálová, dne 23.10.2015
