Minulý týden proběhl potápěčský průzkum zatopeného lomu Vápenka nedaleko Vápenného vrchu v Raspenavě. Průzkum proběhl v rámci přípravy knihy Jeskyně a doly Jizerských hor. V lomu se potápěl autor budoucí knihy Ivan Rous ze Severočeského muzea v Liberci a Pavel Šercl z Jizerskohorského technického muzea v Bílém Potoce pod dohledem instruktora potápění Petra Fatky. Za místy nulové viditelnosti ve vodě objevili možná torzo jednoduchého jeřábu či mola na koupání.
„Ponořili jsme se do zatopeného spodního lomu, abychom ověřili případné vodní kanály a celkovou hloubku lomu. Dosáhli jsme maximální hloubky necelých pěti metrů, hlubší ponor byl přes kašovité sedimenty nemožný. Pouze ohmatáním jsme zjistili vystupující skalní bloky a velké množství dřevní hmoty z napadaných stromů. Rozdíl mezi téměř nekolísající hladinou v lomu a řekou Smědou jsou pouhé 2 metry. Lom tedy nekomunikuje přímo s řekou stále, ale pouze přes odtok podzemními kanály. Jejich existenci by však bylo možné exaktně doložit až při povodňovém stavu řeky Smědé. Zatím tedy předpokládáme propojení s výše uloženými čočkami, tedy pokud můžeme věřit zprávě o průvalu vod do lomu před rokem 1938,“ říká Ivan Rous.
Na Vápenném vrchu u Raspenavy se vápenec těžil nejspíše už ve středověku. Doklady těžby pak máme jednoznačně k 16. století. Zajímavou informaci přinesl E. A. Seeliger v roce 1927, když uvedl, že raspenavský vápenec, respektive mramor, se používal jako stavební kámen. Je doložen pro stavbu školy ve Frýdlantu k roku 1565. Dále uvádí, že bílo-zelený mramor ze zdejšího lomu byl použit pro stavbu rodinné redernské hrobky ve frýdlantském děkanském kostele Nalezení sv. kříže. Rodinná hrobka v pohřební kapli byla postavena v letech 1605 až 1610 z bílého, zeleného a červeného mramoru a z alabastru. Frýdlantský mramor uvedl přímo stavitel náhrobku Gerhard Heinrich z Amsterodamu v dobovém popisu: “A celé toto dílo je sestaveno z červeného českého, zeleného slezského a bílého frýdlantského mramoru a jaspisu. Zčásti byl přivezen také bílý z Anglie, z Polska a z ruského Lvova.” (Svoboda 2011) Rozlišení původu mramorů si bude žádat další výzkum, je totiž možné, že z místního mramoru je jen velmi malá část, nebo ani to ne. Raspenavskému ložisku by odpovídaly maximálně menší upozaděné kousky s výraznými kazy. Vápenný vrch mohl poskytnout bílý a bílo-zelený mramor jen pro drobnější kamenické práce. Poslední těžba probíhala na Vápenném vrchu v roce 1965, pak bylo ložisko definitivně opuštěno. Památkou na těžbu jsou tři lomy. Horní stěnový, dnes přírodní rezervace, střední s rekultivovanou skládkou, a spodní, minimálně od roku 1938 zatopený.
Vápenný vrch je zajímavý i z jeskyňářského hlediska. Nachází se zde jediné vápencové jeskyně v Jizerských horách. Hliněná jeskyně byla objevena 10. dubna. Jméno dostala po své výplni – dříve byla celá zanesená hlinitými sedimenty. Její současná délka je jen několik málo metrů a sklonem jde spíše o krasový komín. V některých částech jsou stěny vyzdobeny žebry, které vytvořila protékající voda. Někde v masivu, hluboko pod současným vchodem je možné očekávat větší prostory, ale práce v jeskyni na prolongaci je v současné době riskantní. Vchod je v nestabilní části lomu, v místě, kde jsou kamenné opady téměř na denním pořádku. Při návštěvě v létě v roce 2019 skalní bloky “pracovaly” tak, že bylo slyšet praskání kamene. Chvíle dalšího opadu tak nebyla časově vůbec vzdálená a nikomu nedoporučujeme vstup do malé díry bez výzdoby.
Mramorová jeskyně je velkou nadějí libereckých jeskyňářů. Prolongační práce pokračovaly ještě v roce 2018 a celková délka podzemních prostor dnes přesahuje třicet metrů. Nejde přitom o žádnou slepou větev systému, ale předpokládá se křížení s dalším systémem vyvinutým na styku hornin, respektive na puklině. Jeskyně, spíše malá plazivka je v současné době uzavřena.
Celkový výčet podzemních prostor v lokalitě však určitě není konečný. Podle zpráv, i když více tradovaných než faktických, k zatopení spodního lomu došlo po jediném odstřelu (Karpaš 2009). To se muselo stát před rokem 1938, kdy je z leteckých snímků již patrné zaplavení.
Autor: Ivan Rous
Foto: Petr Bíma
